ECLI:CZ:US:2017:2.US.1230.17.1
sp. zn. II. ÚS 1230/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky S. S., zastoupené Mgr. Marcelou Ducháčovou, advokátkou se sídlem Orlická 163, Hradec Králové, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2016, č. j. 83 Nc 27/2015-94, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2017, č. j. 14 Co 251/2016-222, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatelka proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva, zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 7 a čl. 9 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů a výživného ve vztahu k nezletilým dětem, K. a F., jejichž otcem je P. S. a matkou stěžovatelka.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o úpravě výchovných poměrů a výživného k nezletilým dětem tak, že se pro dobu před a po rozvodu manželství rodičů svěřují do péče otce (výroky I. a III.) a stěžovatelku zavázal přispívat na výživu nezl. K. částkou 800 Kč měsíčně a nezl. F. částkou 600 Kč měsíčně (výroky II. a IV.), dále pak rozhodl o nákladech řízení (výroky V. a VI.). Městský soud takto rozhodoval za situace, kdy oba rodiče zrušili společnou domácnost v červnu 2015, kdy se stěžovatelka bez nezletilých dětí, které zůstaly v péči otce v jejich bydlišti v B., odstěhovala do H., kde vede společnou domácnost s přítelem R. B., přičemž za doby trvání tohoto vztahu se jim narodila dcera L.
4. Proti citovanému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka odvolání, v němž polemizovala se způsobem, jakým městský soud rozhodl o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, resp. o vyživovací povinnosti stěžovatelky k nim, přičemž se domáhala toho, aby naopak byly svěřeny do její výchovy, příp. střídavé výchovy.
5. Krajský soud v Brně rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností rozsudek městského soudu potvrdil jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pouze ve výrocích, týkajících se svěření nezletilých dětí do péče otce, ve zbylém rozsahu jej podle ustanovení §220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil, když stěžovatelku zavázal přispívat na výživu nezletilých dětí částkou 1.300 Kč, resp. 1.000 Kč měsíčně a současně jí stanovil povinnost uhradit dlužnou částku na výživném. V neposlední řadě krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
6. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného městským soudem [zejména ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - klinická psychologie dětí, vypracovaného MUDr. Ivanou Holešovskou, a zpráv Statutárního města Brna, orgánu sociálně právní ochrany dětí (OSPOD) - opatrovníka nezletilých], který doplnil o důkazy za účelem ověření si nejen aktuálních majetkových poměrů rodičů, ale i způsobu výchovy nezletilých dětí a jejich psychického stavu (např. psychologické zprávy PhDr. et PeadDr. Miroslava Petržely či PhDr. Věry Tomášové). Na základě takto zjištěného skutkového stavu se krajský soud ztotožnil s rozhodnutím městského soudu o svěření nezletilých dětí do péče otce a odmítl odvolací námitky stěžovatelky, kterými se domáhala jejich svěření do své výlučné péče, resp. střídavé výchovy. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud nejdříve zkoumal, zda není možné svěřit nezletilé děti do střídavé výchovy, jak v závěru odvolacího řízení navrhovala stěžovatelka, kterou však otec odmítl, "pokud se stěžovatelka nepřestěhuje do B.", přičemž konstatoval, že zjištěné skutečnosti brání svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy. Za tyto skutečnosti krajský soud označil "věk nezletilých dětí spojený s tím, že nezletilá K. již navštěvuje základní školu (teprve třetí třídu) a nezletilý F. ji bude navštěvovat záhy", a "vzdálenost mezi bydlišti obou rodičů" (cca 140 km). Tato vzdálenost tudíž "vylučuje, aby dětem během střídání u rodičů byla zachována možnost navštěvovat jedno vzdělávací zařízení se stejnými učiteli, kolektivem, se stejnými nároky školy na přípravu a znalosti, na školní pomůcky apod., zachování stejného okruhu kamarádů i možnosti navštěvovat tytéž kroužky. Přitom právě tyto další mimo rodinné aktivity při ztrátě dosavadního rodinného prostředí a zázemí hrají v životě dítěte mimořádný význam a mohou ovlivnit celý jeho budoucí vývoj. Narušení jejich stability by se mohlo projevit nejen na jejich vývoji sociálním, ale i na jejich celkovém duševním i fyzickém zdraví."
7. Za dané situace tak krajský soud upřednostnil jejich svěření do výlučné péče jednoho z rodičů, přičemž dospěl k závěru, že mají být svěřeny do péče otce. Přestože krajský soud shledal i stěžovatelku výchovně způsobilou, otce preferoval především z toho důvodu, že s dětmi bydlí od jejich narození (stěžovatelka se v červnu 2015 odstěhovala a od té doby s nimi nebydlí) v B., kde byla naposledy rodiči vedena společná domácnost, a děti tak žijí v prostředí, na které jsou zvyklé, navštěvují zde školu a školku, mají zde kamarády, praktické lékaře, spolužáky, kroužky, prarodiče schopné otci s péčí vypomoci. "Otec o ně od odstěhování (stěžovatelky) vzorně pečuje, umožňuje jim (i aktivní součinností) častý styk se (stěžovatelkou)". Krajský soud proto uzavřel, že nad těmito skutečnostmi nemůže převážit "ani výchovná způsobilost (stěžovatelky), její láska k dětem a zájem o jejich výchovu, ani soužití u ní s jejich polorodým sourozencem, sestrou L. narozenou z nového vztahu (stěžovatelky) navázaného za trvání manželství, ani možnost (stěžovatelky) o děti celodenně pečovat (děti dochází do základní a mateřské školy a celodenní péči nepotřebují, neboť nemají žádné zdravotní problémy)."
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti s uvedenými právními závěry obecných soudů nesouhlasí a ve své argumentaci (se stručným odkazem na níže citovanou judikaturu Ústavního soudu) podrobně polemizuje s konkrétními důvody obecných soudů (zejména krajského soudu), na jejichž základě bylo odmítnuto stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí a rozhodnuto o jejich svěření do péče otce. Stěžovatelka předně namítá, že obecné soudy dostatečně nezjistily skutkový stav věci, konkrétně stanoviska nezletilých dětí, přičemž zpochybňuje přístup jejich opatrovníka i jeho negativní stanovisko ke stanovení střídavé výchovy. Stěžovatelka dále konkrétně polemizuje s názorem obecných soudů o nevhodnosti stanovení střídavé výchovy z důvodu výše uvedených okolností (vzdálenost bydlišť, střídání výchovného prostředí nezletilých dětí, včetně školských zařízení), když je toho názoru, že v zájmu nezletilých dětí naopak střídavá výchova je, a pokud ji obecné soudy vyloučily za situace, kdy oba rodiče stejnou měrou splňují všechna kritéria, vymezená v judikatuře Ústavního soudu, porušily její ústavně zaručená práva. V neposlední řadě stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že obecné soudy se dostatečně nezabývaly důvody, kvůli nimž otec nezletilých dětí střídavou výchovu odmítá, ačkoliv se s ním stěžovatelka opakovaně pokoušela dohodnout.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry obecných soudů v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k jejím nezletilým dětem, v nichž obecné soudy neshledaly předpoklady pro stanovení jejich střídavé výchovy a svěřily je do péče jejich otce. Ústavní soud v této souvislosti předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp. Stěžovatelka nicméně povýtce staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti, které mají spíše charakter nesouhlasných námitek vůči konkrétním důvodům, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, zčásti předkládala v obdobném znění již v řízení o jí podaném odvolání. Stěžovatelka tak ústavní stížnost fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, která byla vymezena obecnými soudy, jejichž právní závěry zpochybňuje i v řízení před Ústavním soudem.
11. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421); či nález sp. zn. I. ÚS 823/16 ze dne 6. 12. 2016, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), na který ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž odkazuje].
12. Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů [srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09; nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529); či nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629)]. A právě v tomto aspektu rozhodování obecných soudů v nyní projednávaném případě pak stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv, neboť je toho názoru, že obecné soudy tuto premisu nerespektovaly, navzdory skutečnosti, že oba rodiče dle názoru stěžovatelky tato kritéria splňují stejnou měrou.
13. S tímto hodnocením stěžovatelky se nicméně Ústavní soud neztotožňuje, neboť je jednak založeno na velmi zjednodušeném a z pohledu stěžovatelky do značné míry subjektivním výkladu závěrů judikatury Ústavního soudu ohledně rozhodování obecných soudů o stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí, když v něm pomíjí konkrétní specifické okolnosti nyní projednávaného případu, které v současnosti střídavou výchovu nezletilých dětí vylučují, a to pro její rozpor se základním postulátem řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
14. Z dosavadní judikatury Ústavního soudu totiž současně vyplývá (což ovšem stěžovatelka při její citaci v ústavní stížnosti pomíjí), že svěření dítěte do střídavé péče za situace, kdy oba rodiče naplňují výše uvedená kritéria zhruba stejnou měrou, není nutně vždy automatickým řešením, neboť obecné soudy jsou povinny vzít v potaz i další relevantní okolnosti, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují, která s ohledem na povinnost respektovat a hájit nejlepší zájem nezletilého dítěte brání jeho svěření do střídavé péče a tedy vyvracejí onu presumpci ve prospěch střídavé péče. Jedná se například o situace, v nichž by vzhledem ke specifickému zdravotnímu či psychickému stavu dítěte střídavá péče představovala pro dítě nepřiměřenou zátěž (např. pokud je dotčené dítě emočně labilní, je vysoce fixováno pouze na jednoho z rodičů, vyžaduje speciální a intenzivnější péči a pozornost, trpí poruchou autistického spektra, atp.). Stejně tak lze uvažovat ve výjimečných případech o nesvěření dítěte do střídavé péče v případech, kdy rodiče, jež jinak naplňují relevantní kritéria ve zhruba stejné míře, žijí ve velmi velké vzdálenosti od sebe, a to zejména v případech, kdy by tato velká vzdálenost mohla zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte či jeho rozvoj prostřednictvím mimoškolních aktivit nebo rozmělnit jeho vazby v daném sociálním prostředí [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1835/12 ze dne 5. 9. 2012 (N 152/66 SbNU 289)].
15. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí a svěřily je do péče otce, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují.
16. Jak totiž vyplývá z odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků, obecné soudy se při rozhodování soustředily nejen na otázky, zda jsou oba rodiče výchovně způsobilí, jaký vztah mají k nezletilým dětem, příp. zda jsou u obou rodičů splněny (především materiální) předpoklady pro svěření do střídavé výchovy a jaké jsou jejich postoje k takovému opatření, ale především kladly důraz právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Přestože tedy obecné soudy v nyní projednávaném případě konstatovaly, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí a mají k nezletilým dětem vřelý vztah (stejně jako nezletilé děti k nim oběma), ke stanovení střídavé výchovy nepřikročily "automaticky". Ve svém rozhodování se totiž věnovaly i zkoumání možných úskalí a důsledků svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy obou rodičů, a to jak s ohledem na jejich samotný osobnostní vývoj od útlého věku, tak i s ohledem na specifické okolnosti nyní projednávaného případu, jejichž přítomnost by v případě svěření nezletilých dětí do střídavé výchovy obou rodičů vyvolala negativní důsledky nejen pro jejich budoucí rozvoj (školní docházka nezl. K., resp. blížící se nástup do školy u nezl. F., nestabilita výchovného i sociálního prostředí z důvodu střídání školního prostředí i sociálních skupin), ale i samotný výkon střídavé výchovy by činily velmi komplikovaným (vzdálenost bydlišť obou rodičů). Proto obecné soudy svěření nezletilých dětí střídavé výchovy odmítly jako nevhodné a v rozporu s jejich nejlepším zájmem, což také velmi podrobně a dle názoru Ústavního soudu přesvědčivým způsobem odůvodnily. V této souvislosti nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že i stěžovatelka sama pro obdobné důvody původně odmítala stanovení střídavé výchovy nezletilých dětí a domáhala se jejich svěření do své výlučné péče, přičemž své stanovisko změnila až v závěru odvolacího řízení. Proto je také třeba odmítnout námitku stěžovatelky, že je to především otec nezletilých dětí, který brání stanovení střídavé výchovy, který se jí ovšem, dle zjištění krajského soudu, brání právě z výše uvedených důvodů, pokud by však pominuly (např. změnou bydliště stěžovatelky), střídavé výchově by se nebránil.
17. Ústavní soud se proto v projednávané věci neztotožňuje s námitkami stěžovatelky vůči právním závěrům obecných soudů, neboť je toho názoru, že v nich respektovaly závěry plynoucí z aktuální judikatury Ústavního soudu a vycházely z premisy, že "je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou" (srov. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13). Nicméně ta je platná pouze za předpokladu splnění všech výše předestřených ústavněprávních kritérií, zákonných podmínek a s vyloučením přítomnosti specifických okolností projednávaného případu, tj. podmínek, do nichž se projektuje ústavní požadavek na zohlednění zájmů nezletilého dítěte a mezi které patří mj. minimalizace zásahu do soukromého (rodinného) života a míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, což však dle výše předestřených zjištění obecných soudů v daném případě splněno nebylo, a proto svěřily nezletilé dětí do výlučné péče jejich otce, přičemž velmi podrobně zdůvodnily (zejména krajský soud), proč u svěření nezletilých dětí do výlučné péče jednoho z rodičů upřednostnily otce před stěžovatelkou.
18. Ke stěžovatelkou namítanému rozporu závěrů obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu v tom ohledu, že dostatečně nezjišťovaly stanovisko nezletilých dětí k úpravě jejich výchovných poměrů, Ústavní soud zdůrazňuje, že přání nezletilého dítěte, coby jedno z výše uvedených ústavněprávních kritérií, má relevanci za situace, kdy je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé. V těchto případech "je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." V této souvislosti Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že "si je vědom, že nový občanský zákoník stanoví v ust. §867 odst. 2 in fine, že "o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit", nicméně dosažení 12 let považuje za nejzazší možnou hranici, kdy je už dítě schopné uceleně prezentovat bez větší újmy svůj názor před soudem. (...) Po dosažení této věkové hranice je nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem." Z uvedeného samozřejmě nelze dovodit, že obecný soud je za situace, kdy zjišťuje postoj (přání) nezletilého dítěte staršího 12 let, vždy povinen přistoupit k výslechu nezletilého dítěte přímo při soudním jednání, aniž by mohl zohlednit skutková zjištění z již provedeného dokazování (zejména zjištění jeho postoje prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí, znaleckého posudku či prostřednictvím opatrovníka) či další specifické okolnosti daného případu (kupříkladu hrozba psychické újmy nezletilého dítěte z výslechu před soudem), neboť míru rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte je nutné posuzovat případ od případu. Nelze sice a priori například vyloučit, že i devítileté dítě bude natolik rozumově a emocionálně vyspělé na to, aby bylo vyslechnuto přímo před soudem, přičemž většina dětí je schopna se vyjádřit ke svému budoucímu výchovnému uspořádání již po dosažení věku 10 let [obdobně srov. nález sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)]. Pokud ovšem obecný soud za účelem zjištění postoje nezletilého dítěte nepřistoupí k jeho výslechu, "i v těchto případech platí, že znalecký posudek, ani stanovisko orgánu sociálně-právní ochrany dětí nejsou víc než zákon, a obecný soud musí při posuzování názoru dítěte provést samostatnou právní úvahu, která bere v potaz všechny relevantní okolnosti (viz ust. §907 odst. 2 a 3 občanského zákoníku)" (srov. citovaný nález. sp. zn. I. ÚS 2482/13). V době rozhodování obecných soudů v nyní projednávaném případě bylo ovšem nezl. K. 8 let a nezl. F. 6 let. Z toho důvodu nelze obecným soudům vytýkat, že nepřistoupily ke zjištění jejich stanoviska ve formě výslechu před soudem, nicméně jejich přání a stanovisko bylo zjišťováno na základě znaleckého posudku, resp. ze zpráv jejich opatrovníka, a proto nelze dopět k závěru, že jejich stanovisko nebylo vůbec zohledněno, jak činí stěžovatelka.
19. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného (i s ohledem na výše rekapitulované stanovisko otce nezletilých dětí), pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy své rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně proveditelná (věk dětí, vzdálenost bydlišť obou rodičů, zachování potenciálních citových vazeb s jejich polorodou sestrou Lucií apod.), jako tomu ostatně bylo i v nyní projednávaném případě. Ústavní soud v této souvislosti v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 zdůraznil, že v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života."
20. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu