ECLI:CZ:US:2017:2.US.129.17.1
sp. zn. II. ÚS 129/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti společnosti Home Care Services & Supplies, s. r. o., se sídlem v Praze 6 - Břevnov, Patočkova 1471/77, zastoupené JUDr. Jiřím Všetečkou, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Orlická 163/18, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 3602/2015-221, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 13 Co 389/2014-145, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 1. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 3, v článku 4 odst. 3, v článku 11 odst. 1, v článku 26, 31 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je již od roku 1997 se Zdravotní pojišťovnou Ministerstva vnitra ve smluvním vztahu, jehož předmětem je výlučné poskytování domácí zdravotní péče. Na základě tohoto smluvního vztahu stěžovatelka poskytovala hrazené zdravotní služby pojištěncům Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra v jejich domácím prostředí, a tyto služby byly pojišťovnou řádně hrazeny. V říjnu roku 2012 oznámila Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra stěžovatelce, že již nebude hradit služby poskytované mimo území hlavního města Prahy a Středočeského kraje, neboť je to v rozporu se zněním smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče. Stěžovatelka se na ochranu svých práv obrátila na Obvodní soud pro Prahu 10, který žalobu zamítl s odůvodněním, že předmětná smlouva byla uzavřena pouze se zdravotnickým zařízením ve smyslu jeho prostor v místě registrace, není tedy dán nárok na úhradu poskytnutých služeb mimo území hl. m. Prahy a Středočeského kraje. Stěžovatelka se odvolala k Městskému soudu v Praze, který rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka se domnívá, že potvrzením rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud porušil její základní právo na spravedlivý proces, neboť věc byla přezkoumána bez věcného přezkumu a řádného odůvodnění. Postupem odvolacího soudu bylo také porušeno právo stěžovatelky na svobodné podnikání a provozování hospodářské činnosti, neboť soud ve svém napadeném rozhodnutí formuloval nad rámec zákona teorii o teritoriálním omezení práva podnikat a výkonu určitých činností. Ani Nevyšší soud dle stěžovatelky nevyložil správně ustanovení o omezení základních práv a svobod, včetně jejich podstaty a smyslu, a přehlédl jejich vrchnostenské zneužívání, neboť soudem formulované teritoriální omezení práva podnikat neplatí stejně pro všechny případy poskytování zdravotní péče. Porušení tohoto práva v konečném důsledku znamená i zásah do práva na ochranu zdraví. Stěžovatelka nesouhlasí ani s jí uloženou povinností k náhradě nákladů řízení. Je toho názoru, že na Zdravotní pojišťovnu Ministerstva vnitra lze klást v tomto ohledu stejné nároky jako na orgán státní moci, a tudíž neměla být v řízení zastoupena advokátem, když její zaměstnanci by měli být schopni řešit právní záležitosti týkající se oblasti úhrad spojených s poskytováním zdravotní péče [nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691)]. Soudy se proto měly zabývat otázkou účelnosti takových nákladů řízení, což dle stěžovatelky neučinily, čímž zasáhly do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví.
3. Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra, aby se vyjádřila k ústavní stížnosti. Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ve svém vyjádření uvedla, že v rozhodnutích obecných soudů nedošlo k porušení základních práv stěžovatelky, neboť se vypořádaly se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdili se vztahem k projednávané věci, a na tomto základě vydaly správné a zákonům odpovídající rozhodnutí. Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra souhlasí s argumentací obecných soudů, že teritoriální omezení poskytování zdravotní péče dle registrace poskytovatele zdravotních služeb odpovídá zákonu, a že za "zdravotnické zařízení" jsou nadále zákonem o zdravotních službách považovány pouze prostory, v nichž jsou zdravotní služby poskytovány. Skutečnost, že stěžovatelka v tomto případě neunesla důkazní břímě svých tvrzení, a její názory se ukázaly být v nesouladu s ustálenou judikaturou, nemůže vést k závěru, že byla porušena její základní práva.
4. Ústavní soud zaslal vyjádření Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra stěžovatelce, aby se k němu mohla vyjádřit. Stěžovatelka ve své replice uvedla, že její ústavní stížnost směřuje zejména k problematice soudcovského dotváření práva, které spatřuje v závěru dovolacího soudu. Základní problém spatřuje stěžovatelka v tom, že v zákoně o zdravotních službách je uvedeno místní omezení provozování zdravotnického zařízení, ale již zde není žádné zákonné omezení pro území, kde má být zdravotní péče poskytována. Zdravotní pojišťovna Ministerstva vnitra ve svém vyjádření dle stěžovatelky pouze zopakovala názory obecných soudů, ale nepodložila je žádným zákonným ustanovením. Stěžovatelka se domnívá, že z absence takového ustanovení vyplývá, že zákonodárce teritoriální omezení pro poskytování zdravotní péče nezamýšlel, a tudíž se jedná o soudcovské dotváření práva, kde chybí dostatečná argumentace pro takový postup.
5. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Stěžovatelka se domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra České republiky (dále jen "žalovaná") zaplatit stěžovatelce částku 1 777 964 Kč s příslušenstvím za poskytnuté zdravotní služby. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, č. j. 13 C 19/2013-104, uložil žalované uhradit stěžovatelce částku ve výši 1 210 616 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.), žalobu ohledně částky 567 348 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a zavázal žalovanou zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 108 873 Kč (výrok III.). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 13 Co 389/2014-145, k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalovanou zavázal zaplatit stěžovatelce náklady odvolacího řízení ve výši 32 888 Kč (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, č. j. 23 Cdo 3602/2015-221 zamítnuto.
6. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu ani Městského soudu v Praze nedošlo.
7. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
8. Soud prvního stupně měl za prokázané, že mezi stěžovatelkou a žalovanou byla dne 21. 11. 1997 uzavřena smlouva o poskytování a úhradě zdravotní péče, jejíž součástí byla mimo jiné i příloha č. 2 k této smlouvě, kde byly specifikovány smluvené druhy zdravotní péče, odborná pracoviště a jejich jednoznačná identifikace a rozsah poskytované hrazené zdravotní péče. Soud prvního stupně konstatoval, že tato smlouva veřejnoprávního charakteru byla platně sjednána a vztahovala se na regiony Praha a Středočeský kraj. Bylo také prokázáno, že stěžovatelka sama jednala při uzavírání této a dalších smluv tak, že ji smlouva uzavřená mezi konkrétním zdravotním zařízením a žalovanou opravňuje poskytovat zdravotní služby jen v určité oblasti (viz dopis stěžovatelky ze dne 5. 9. 2000, v němž žádá o rozšíření smlouvy, přičemž konstatuje, že administrativní podmínky výběrového řízení v lokalitě okresu byly splněny). S názorem soudu prvního stupně o územním omezení poskytování zdravotních služeb v souvislosti s nutností registrace takového zařízení u příslušného správního úřadu se ztotožnil i odvolací soud, který dodal, že se uvedený požadavek vztahuje i na poskytování zdravotní péče v domácnostech pacientů, přičemž pouhá registrace v určitém regionu nestačí k tomu, aby zdravotnickému zařízení náleželo právo plnění od zdravotní pojišťovny za poskytnuté služby - k založení takového práva je nutné uzavřít se zdravotní pojišťovnou smlouvu. Proto je žalovaná v tomto případě povinna plnit pouze ze smlouvy, kterou uzavřela se zdravotním zařízením v obvodu Prahy 6. Závěrům soudů obou stupňů přisvědčil také Nejvyšší soud, který doplnil, že obligatorní podmínkou žádosti o udělení registrace zdravotnického zařízení je rovněž uvedení místa provozování takového zařízení. Bylo by proto v rozporu s účelem zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, aby zařízení, jež získalo registraci k poskytování domácí zdravotní péče v určitém regionu, tuto péči poskytovalo pojištěncům ve zcela jiném regionu, nebo dokonce na území celé České republiky, a to také z hlediska zajištění požadovaného standardu poskytované péče.
9. Ústavní soud má za to, že není důvodu, proč by závěr Okresního soudu pro Prahu 10, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá, když se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí s argumenty stěžovatelky vypořádaly ústavně konformním způsobem.
10. Stěžovatelce především nelze přisvědčit v tom, že názor soudů o územním omezení poskytování zdravotních služeb ve vlastním sociálním prostředí pacientů v návaznosti na územní působnost správního orgánu, který registraci vydal, je soudcovským dotvářením práva. Odvolací soud stěžovatelce vysvětlil, že právní vztah, z něhož stěžovatelka proti žalované uplatňuje nárok na zaplacení částky 1 777 964 Kč s příslušenstvím, vyplývá ze smlouvy uzavřené dne 17. 12. 2007 podle zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a podle vyhlášky č. 618/2006 Sb., kterou se vydávají rámcové smlouvy, účinných ke dni uzavření této smlouvy. Podle §46 odst. 2 zák. č. 48/1997 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2007 platilo, že před uzavřením smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče se koná výběrové řízení, jehož konání mohou navrhnout zdravotní pojišťovna nebo zdravotnické zařízení oprávněné poskytovat zdravotní péči v příslušném oboru. Z uvedeného znění zákona soudy dovodily, že rozhodnutím o registraci krajským úřadem vždy pro každé z těchto zdravotnických zařízení, vzniklo každému z těchto zdravotních zařízení samostatné oprávnění poskytovat zdravotní péči, a také mu vzniklo samostatně vždy na základě konkrétní registrace oprávnění účastnit se výběrového řízení a ucházet se v něm o právo uzavřít smlouvu se zdravotní pojišťovnou. Rozhodnutí o registraci zdravotnického zařízení opravňuje k poskytování zdravotní péče v tomto zařízení, ale neopravňuje k tomu, aby takto poskytovaná zdravotní péče mohla být účtována zdravotní pojišťovně. K tomu nepostačuje registrace zdravotnického zařízení, ale je nutné, aby zdravotnické zařízení, uvedené v konkrétní registraci, uzavřelo se zdravotní pojišťovnou smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče. Nejvyšší soud v odůvodnění svého napadeného rozsudku uvedl, že omezení územní působnosti registrace udělené správním orgánem vyplývá ze zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních (dále jen "zákon č. 160/1992 Sb."), podle kterého správní orgán vydává registraci zdravotnickému zařízení, které se nachází v jeho územní působnosti a v tomto rozsahu také registrace působí, je tedy založena na územním principu. Obligatorní podmínkou žádosti o udělení registrace je přitom uvedení místa provozování zařízení [§10 odst. 2, písm. c) zákona č. 160/1992 Sb.]. Na tomto právním závěru nemění dle dovolacího soudu ničeho ani skutečnost, že stěžovatelka poskytuje domácí zdravotní péči, jež je vykonávána ve vlastním sociálním prostředí pojištěnce.
11. Z uvedeného vyplývá, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž byla založena. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že napadená rozhodnutí byla vydána bez věcného přezkumu a náležitého odůvodnění. Jak již bylo shora konstatováno, soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí s argumenty stěžovatelky pečlivě a ústavně konformním způsobem vypořádaly, stěžovatelka však s jejich závěry nesouhlasí. Pouhý nesouhlas se závěry vyplývajícími z napadených rozhodnutí či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále uvádí, že postupem soudů je ve svém důsledku zasaženo také do práva na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny spočívajícího v právu na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění smluvním poskytovatelem a svobodnou volbu zdravotnického zařízení poskytovatele, neboť občan je nucen ověřovat si, zda je poskytovatel zdravotních služeb ve smluvním vztahu s jeho zdravotní pojišťovnou. V tomto bodě Ústavní soud odkazuje na své usnesení sp. zn. III. ÚS 44/99 ze dne 23. 6. 1999, ve kterém konstatoval, že "Systém veřejného zdravotního pojištění je budován jako pojistný systém oddělený od státu, jehož nositelem jsou zdravotní pojišťovny, které si na základě smluvních vztahů budují dostatečný okruh zdravotnických zařízení, které budou skutečně zdravotní péči poskytovat (...) Současně je si však nutno uvědomit, že zdravotní pojišťovna jako nositel zdravotního pojištění je povinna zajistit poskytnutí zdravotní péče svým pojištěncům (§46 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění), a proto má vytvářet takovou síť smluvních zdravotnických zařízení, která dostatečně pokryje potřebu zdravotní péče." Článek 31 Listiny ani zákon č. 48/1997 Sb. tedy nelze vykládat tak, že je dána povinnost zdravotních pojišťoven uzavřít smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče se všemi zdravotnickými poskytovateli na území České republiky bez výjimky, ale tato povinnost je omezena na takový objem poskytovatelů péče zdravotních služeb, kteří jsou schopni naplnit požadavky na poskytování péče pojištěncům konkrétní zdravotní pojišťovny. Základní právo občanů na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky na základě veřejného pojištění podle čl. 31 věty druhé Listiny je totiž právem sociálním. Smyslem jeho ústavního zakotvení není vymezení prostoru svobody jednotlivce, do kterého veřejná moc není oprávněna zasahovat, nýbrž naopak garance, že stát bude v určitých případech aktivně jednat, aby zajistil podmínky pro jeho důstojný život a rovnost šancí. Tomu odpovídá i čl. 41 odst. 1 Listiny, podle něhož se lze hospodářských, sociálních a kulturních práv, jež jsou obsažena ve vyjmenovaných ustanoveních hlavy čtvrté Listiny, včetně základních práv podle čl. 31 Listiny, domáhat pouze v mezích zákonů, které tato ustanovení provádějí.
13. K uvedené otázce se vyjádřil Ústavní soud blíže ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 373/05 ze dne 15. 9. 2005 tak, že "zákon upravující práva plynoucí z čl. 31 Listiny tak nesmí mít diskriminační povahu, podmínky, za nichž je možno tato práva uplatňovat, jím musí být stanoveny tak, aby všem občanům byl zajištěn spravedlivý - tedy i vznik možných nerovností vylučující - způsob přístupu ke zdravotní péči přiměřené kvality. Je nepochybně třeba souhlasit s tím, že nelze všem pojištěncům nutit zdravotní péči pouze určitého standardu, jakož i s tím, že pojištěnec v rámci práva na zdravotní péči musí mít zaručeno právo na svobodnou volbu lékaře i zdravotnického zařízení. Uvedené právo tak nepochybně obsahuje možnost alternativy - volby lékaře a zdravotnického zařízení, toto právo však nelze pojímat absolutně, neboť stanovit jeho meze je s ohledem na znění čl. 31 Listiny (které klade také důraz na bezplatnost zdravotní péče) věcí zákonodárce. Ten je tedy s ohledem na ústavní odpovědnost státu za zajištění práv plynoucích z čl. 31 Listiny oprávněn volit nástroje k zajišťování těchto práv i nástroje kontroly a regulace zdravotnických zařízení zdravotní péči poskytujících ... a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, představuje, a to včetně právní úpravy výběrového řízení, zákonodárcem zatím volenou koncepci zdravotnického systému vycházející z povinnosti zdravotních pojišťoven zajistit poskytování zdravotní péče svým pojištěncům. Tuto povinnost plní zdravotní pojišťovny prostřednictvím zdravotnických zařízení, se kterými uzavřely smlouvu o poskytování a úhradě zdravotní péče. Zdravotní pojišťovny tak vytvářejí, jak upravuje část osmá zákona o veřejném zdravotním pojištění, síť poskytování a úhrady zdravotní péče, která se snaží o zaručení teritoriální dostupnosti a kvality poskytované zdravotní péče a měla by také sloužit k vyloučení možných zdrojů nerovností v přístupu ke zdravotní péči. Princip svobodné volby lékaře či zdravotnického zařízení, i když jej zatímní úprava (jejíž dočasnost byla zákonodárcem deklarována omezením účinnosti zákona č. 48/1997 Sb.) nezajišťuje v plném rozsahu, je v zásadě respektován do té míry, jakou je možno považovat za stále ještě šetřící podstatu a smysl posuzovaného základního práva z pohledu čl. 4 odst. 4 Listiny [nález Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 23/98; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14 usnesení č. 33, str. 319, dále též sp. zn. Pl. ÚS 35/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5 nález č. 64, str. 487, sp. zn. Pl. ÚS 14/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5 nález č. 82, str. 263]".
14. Ústavní soud je přesvědčen, že soudy v projednávané věci postupovaly dle uvedené zákonné úpravy, jejich rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce a nebylo jimi porušeno právo pacientů na ochranu zdraví a bezplatnou zdravotní péči, ani právo stěžovatelky podnikat.
15. Pokud jde otázku náhrady nákladů řízení a jejich účelnosti v souvislosti se zastupováním veřejného subjektu advokátem, Ústavní soud se touto problematikou zabýval již v řadě svých rozhodnutí, ve kterých dovodil, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65)]. Tento závěr byl postupně Ústavním soudem formulován nejen pokud jde o ústřední orgány státu, ale i další veřejné subjekty, jako je např. právě zdravotní pojišťovna [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 474/13 ze dne 16. 12. 2014 (N 229/75 SbNU 557)]. V nyní projednávané věci je však nutno přihlédnout k tomu, že napadenými rozsudky soudů prvního i druhého stupně bylo naopak uloženo žalované, tedy zdravotní pojišťovně, aby uhradila stěžovatelce náklady řízení. Jinými slovy, žalované nebyly žádné náklady řízení přiznány, nedošlo tedy k uložení povinnosti k peněžitému plnění z majetku stěžovatelky, a tudíž ani tvrzenému zásahu do jejího vlastnického práva, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ostatně shodné námitce stěžovatelky nepřisvědčil Ústavní soud ani v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3440/16 ze dne 6. 4. 2017.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu