ECLI:CZ:US:2017:2.US.1462.17.1
sp. zn. II. ÚS 1462/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Štěpánky Čechové, zastoupené Mgr. Janem Soukupem, advokátem se sídlem Konviktská 297/12, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 4. 2015 č. j. 15 C 31/2012-120, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016, č. j. 68 Co 56/2016-180, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2017, č. j. 22 Cdo 3646/2016-201, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 1 citovaným usnesením stěžovatelce uložil povinnost zaplatit pořádkovou pokutu ve výši 30.000 Kč (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 56.920 Kč (výrok II). Rozhodl tak v řízení, v němž se stěžovatelka domáhala vypořádání společného jmění manželů v celkové hodnotě 26.270.000 Kč spolu s uložením povinnosti žalovanému zaplatit stěžovatelce částku 4.500.000 Kč. Soud prvního stupně vzhledem k charakteru sporu a při zvážení hospodárnosti řízení, jakož i zájmu na smírném vyřešení sporu, dospěl k závěru, že v tomto případě jsou dány důvody pro nařízení setkání s mediátorem po dobu nejdéle tří měsíců dle ustanovení §100 odst. 2 o. s. ř., přičemž účastníky poučil, že odmítne-li se některý z nich bez vážného důvodu prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem zúčastnit, může mu soud uložit i opakovaně pořádkovou pokutu do výše 50.000 Kč. Ze sdělení mediátora přitom prvostupňový soud zjistil, že žalovaný se k nařízenému setkání s mediátorem dostavil. Naopak stěžovatelka se ze setkání opakovaně omluvila a po uplynutí tříměsíční lhůty sice žádala stanovení dalších termínů pro zahájení mediace, avšak odmítla uhradit smluvní hodinovou sazbu, takže k mediaci nedošlo. Soud za této situace uzavřel, že se stěžovatelka bez vážného a řádně doloženého důvodu odmítla opakovaně zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, ač byla poučena o možnosti uložení pořádkové pokuty do výše 50.000 Kč za tuto neúčast, když přitom navíc sama svou žalobou řízení vyvolala. Kromě toho, že stěžovatelka podle soudu zavinila, že k mediaci nedošlo, zavinila rovněž, že žalovanému vznikly náklady řízení ve výši 56.920 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky změnil Městský soud v Praze rozhodnutí obvodního soudu ústavní stížností napadeným usnesením tak, že pořádkovou pokutu snížil na 15.000 Kč a zároveň rozhodl, že náhrada nákladů řízení činí 50.760 Kč (namísto 56.920 Kč, jak rozhodl prvostupňový soud). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že stěžovatelka hrubě ztížila postup řízení, neboť čtyřikrát zmařila nařízené první setkání s mediátorem. Pokud tvrdila, že se nemohla mediace z vážných zdravotních důvodů zúčastnit, bylo na stěžovatelce, aby své tvrzení řádně a s dostatečným předstihem doložila. Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti přitom stěžovatelka doložila až v rámci odvolacího řízení, když z něj ale vyplynulo, že během této pracovní neschopnosti měla povoleny vycházky. Podle odvolacího soudu lze mít tedy pochybnosti, zda zdravotní stav stěžovatelky byl natolik vážný, aby nebyla schopna se k mediátorovi dostavit. I kdyby však odvolací soud přisvědčil stěžovatelce, že se nemohla dostavit k mediátorovi ze zdravotních důvodů, nemohl nevzít v úvahu, že stěžovatelka zmařila i následné termíny mediace nezaplacením odměny mediátorovi. S ohledem na uvedené lze i podle odvolacího soudu uzavřít, že stěžovatelka hrubě ztížila postup řízení, pročež byly dány zákonné podmínky pro uložení pořádkové pokuty podle ustanovení §53 odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nicméně stanovil výši pořádkové pokuty na částku 15.000 Kč, když tato výše pokuty se mu jevila jako přiměřená charakteru a četnosti porušení povinností stěžovatelkou.
4. Následné dovolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, a to zčásti pro nepřípustnost proti té části výroku odvolacího soudu, kterým byl změněn výrok I usnesení soudu prvního stupně o uložení pořádkové pokuty, a to vzhledem k tomu, že se jedná o pořádkové opatření [srov. §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř.]. Brojila-li stěžovatelka dovoláním i proti nákladovému výroku odvolacího soudu, pak tento sice převyšoval hranici stanovenou pro přípustnost dovolání v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [tedy částku 50.000 Kč], nicméně stěžovatelka nevymezila žádnou právní otázku přípustnosti dovolání, kterou by se měl dovolací soud zabývat a žádná právní otázka nevyplynula ani z obsahu samotného dovolání.
5. V ústavní stížnosti se stěžovatelka pozastavuje především nad tím, že soud setkání s mediátorem nařídil teprve po dvou letech řízení, takže argument, že stěžovatelka znesnadňovala průběh řízení soudu, v jehož rámci mělo k setkání s mediátorem dojít, považuje za zcela lichý. V době eventuálních setkání s mediátorem totiž byla prokazatelně nemocná, a proto jí mediátor měl nabídnout po odeznění nemoci cenu stanovenou příslušným právním předpisem a nikoliv cenu smluvní 3.000 Kč za hodinu mediace, neboť stěžovatelka s ním žádnou smlouvu uzavřenou neměla. Nic z toho však soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nevzaly v úvahu. Naopak, při stanovení náhrady nákladů řízení vycházely z hypotetické hodnoty společného jmění manželů, místo toho, aby ve vztahu ke stěžovatelce zvážily aplikaci moderačního práva ve smyslu ustanovení §150 o. s. ř. Stěžovatelka v této souvislosti tvrdí, že právní zastoupení žalovaného bylo toliko formální a mělo za cíl získat právě náhradu nákladů řízení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zčásti opožděná, zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.
7. Jak se podává z obsahu napadených rozhodnutí, Městský soud v Praze stěžovatelku poučil o tom, že proti jeho rozhodnutí ve vztahu k uloženému pořádkovému opatření není dovolání přípustné, a odkázal na ustanovení §238 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jež zakotvuje zákonnou soudní výluku dovolání proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto (mimo jiné) o pořádkovém opatření. Pokud tedy stěžovatelka s předmětným pořádkovým opatřením nebyla srozuměna, měla proti němu hned podat ústavní stížnost, jelikož za dané procesní situace nemohl Nejvyšší soud rozhodnout jinak, než tuto část dovolání odmítnout z důvodu citované zákonné výluky. V této části brojící proti rozhodnutím Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako opožděnou, jelikož podle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu je nutno ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, což bylo s ohledem na výše uvedené právě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016. Ústavní stížnost, podaná až dne 12. 5. 2017, je proto zcela zjevně opožděná.
8. Ústavní soud dále konstatuje, že pojmovým znakem ústavní stížnosti je její formální i materiální subsidiarita, což konkrétně znamená, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva (formální aspekt), a to tak, aby soud k rozhodování o tomto prostředku měl možnost zabývat se podaným návrhem věcně (materiální aspekt). Jak se však podává ze shora uvedeného, v nyní projednávané věci stěžovatelka sice podala proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, a to i v části, kde nebyla dána výše zmíněná zákonná výluka, nicméně z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu plyne, že stěžovatelka neuvedla žádnou konkrétní právní otázku, která by mohla založit přípustnost dovolání, a neučinila tak ani v obecné rovině, neboť v podstatě jen shrnula průběh předchozího řízení a svou verzi skutkového stavu věci. Lze tak učinit závěr, že stěžovatelka tímto svým postupem Nejvyššímu soudu neumožnila meritorní přezkum předchozích soudních rozhodnutí, takže ve vztahu k nim je ústavní stížnost nepřípustná.
9. Konečně pokud stěžovatelka napadá usnesení Nejvyššího soudu, konstatuje Ústavní soud, že se k němu stěžovatelka vůbec nevyjadřuje a neuvádí tedy jediný důvod či argument, pro který by toto usnesení mělo být jako protiústavní zrušeno. Protože úkolem Ústavního soudu není z vlastní aktivity takovou argumentaci za stěžovatelku (povinně zastoupenou advokátem) domýšlet, je ústavní stížnost v části brojící proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná.
10. Ze shora předestřených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro opožděnost, zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 1 písm. b), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu