ECLI:CZ:US:2017:2.US.1464.17.1
sp. zn. II. ÚS 1464/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. Ch., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem Hajnova 40, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 30 Cdo 4063/2016-331, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2016, č. j. 24 Co 483/2015-771, a proti usnesení Okresního soudu v Rakovníku ze dne 7. 8. 2015, č. j. 0 P 137/2009-686, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 5. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách.
2. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že se soud prvního stupně řádně nevypořádal s jeho důkazními návrhy, konkrétně neprovedl důkazy, které stěžovatel navrhoval k prokázání svých tvrzení, že v rámci prodeje bytu opatrovanky opatrovnice postupovala v rozporu se zájmy opatrovanky. Toto pochybení nenapravil ani odvolací soud, který konstatoval, že ze spisu již dostatečným způsobem vyplynulo opačné skutkové zjištění, a vzhledem k tomu jsou důkazní návrhy stěžovatele nadbytečné. Soudy tedy odepřely stěžovateli unést jeho důkazní břemeno, čímž zasáhly do práva na rovnost stran v řízení. Stěžovatel je také přesvědčen, že v daném řízení nebyla dostatečným způsobem chráněna práva opatrovanky (matky stěžovatele), která je omezena ze zdravotních důvodů ve svéprávnosti. Stěžovatel zdůrazňuje, že opatrovanka objektivně nemůže v tomto řízení přímo vyjadřovat svá stanoviska a návrhy, a v řízení neexistuje žádná osoba, která by měla přímo uloženo hájit její práva (kromě opatrovnice, která je dle stěžovatele s opatrovankou ve střetu zájmů). Stěžovatel má proto za to, že pokud nebyl opatrovance ustanoven kolizní opatrovník, pak je řízení stiženo zásadní vadou ústavněprávního charakteru.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Rozhodnutím Okresního soudu v Rakovníku, který nabyl právní moci dne 1. 7. 2009, byla matka stěžovatele z důvodu duševní poruchy, která není jen přechodná, a v důsledku které není vůbec schopna činit právní úkony, zbavena způsobilosti k právním úkonům. Opatrovnicí byla ustanovena J. Ch. Návrhem ze dne 29. 8. 2012 se stěžovatel domáhal změny opatrovníka opatrovanky. Rozhodnutím Okresního soudu v Rakovníku byl návrh stěžovatele zamítnut jako nedůvodný. Krajský soud v Praze svým rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelem podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, usnesením sp. zn. I. ÚS 1420/14 ze dne 28. 5. 2014 byla Ústavním soudem odmítnuta byla rovněž ústavní stížnost. Návrhem ze dne 5. 8. 2014 se stěžovatel domáhal u Okresního soudu v Rakovníku odejmutí funkce opatrovníka paní J. Ch. Okresní soud v Rakovníku usnesením ze dne 7. 8. 2015, č. j. 0 P 137/2009-686, návrh zamítl. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 1. 2016, č. j. 24 Co 483/2015-771, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením zde dne 22. 2. 2017, č. j. 30 Cdo 4063/2016-331, jako nepřípustné odmítl.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze, ani Obvodního soudu v Rakovníku nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Předně, pokud stěžovatel namítá, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho důkazními návrhy, Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srovnej. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)].
7. Tak tomu bylo i v dané věci. Soud prvního stupně vycházel při svém rozhodování ze zprávy Domova seniorů Nové Strašecí ze dne 22. 6. 2015, ze zprávy praktického lékaře MUDr. Češky ze dne 5. 8. 2015, z pohybu na hotovostním depozitu opatrovanky za dobu od 1. 1. 2014 do 22. 6.2015, k důkazu byl rovněž konstatován podstatný obsah hospodaření s majetkem opatrovanky za léta 2009-2015. Návrhy na provedení důkazů výslechy soudců, kteří se v minulosti věcí zabývali, a stejně tak osob, které přišly do kontaktu s účastníky tohoto řízení v případě prodeje bytu opatrovanky, soud zamítl, neboť měl za to, že skutkový stav v projednávané věci byl dostatečně zjištěn a navržení svědci by nepřinesli ke zjištění skutkového stavu pro rozhodnutí o předmětném návrhu žádné relevantní skutečnosti. Stejně tak odvolací soud shledal, a následně odůvodnil, že k objasnění skutkového stavu věci není potřeba doplňovat dokazování důkazy navrženými stěžovatelem. Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se soudy nedopustily v nyní projednávané věci stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnily, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny a vycházely ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
8. Se stěžovatelem nelze souhlasit ani v tom, že soud prvního stupně pochybil i tím, že opatrovancem nebyl pro řízení jmenován kolizní opatrovník, když dle stěžovatelova názoru opatrovnice zájmy opatrovanky nehájí, mimo jiné např. i při hospodaření s jejím majetkem.
9. Soud prvního stupně dovodil, že opatrovnice vykonává svou funkci řádně, zodpovědně a v souladu se zákonem. O naprosté většině námitek navrhovatele již soud v minulosti rozhodoval, a proto se tvrzeními opakovaně uváděnými navrhovatelem již soud znovu věcně nezabýval, protože ze skutečností tvrzených stěžovatelem, ke kterým došlo po předchozím rozhodnutí soudu ve věci, tj. po 11. 7. 2013, neshledal žádnou způsobilou k tomu, aby byla opatrovnice odvolána ze své funkce. Námitky stěžovatele o nedostatečném zájmu opatrovnice o zdravotní stav opatrovanky byly vyvráceny lékařskými zprávami MUDr. Češky, špatné hospodaření s majetkem opatrovanky rovněž nebylo potvrzeno, naopak bylo zjištěno, že vyšší výdaje opatrovanky hradila opatrovnice i ze svého, když příjmy opatrovanky v minulosti nestačily k pokrytí těchto nákladů. Rovněž nebylo prokázáno, že by opatrovnice neprojevovala opravdový zájem o opatrovanku, neboť je zřejmé, že ji pravidelně navštěvuje, zajímá se o její zdravotní stav a zajišťuje veškeré záležitosti, které je potřeba za opatrovanku řešit. Také odvolací soud dospěl k závěru, že na základě zjištěného skutkového stavu nelze uzavřít, že by funkce opatrovnice nebyla vykonávána řádně, neboť opatrovnice ve vztahu k opatrovance plní všechny své běžné povinnosti, zajišťuje opatrovance potřebnou péči, a nečiní za ni právní jednání, která by byla shledána v rozporu se zájmy opatrovanky.
10. Podle §460 zákona č. 89/12012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, platí, že dojde-li ke střetu zájmu zákonného zástupce nebo opatrovníka se zájmem zastoupeného či ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem nebo opatrovníkem, anebo hrozí-li takový střet, jmenuje soud zastoupenému kolizního opatrovníka. Z textu uvedeného ustanovení vyplývá, že kolizního opatrovníka má soud povinnost stanovit osobě omezené na svéprávnosti v případech, kdy je mezi opatrovaným a opatrovníkem jasná kolize zájmů. V projednávané věci proto soudy nepochybily, když opatrovance kolizního opatrovníka nejmenovaly, neboť v řízení nevyplynulo, že by mezi opatrovankou a opatrovnicí nastala kolize zájmů.
11. Ústavní soud uzavírá, že nemá důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, neboť soudy obou stupňů se danou věcí podrobně zabývaly, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a do jejich závěrů proto nepřísluší Ústavnímu soudu zasahovat.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné
V Brně dne 20. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu