ECLI:CZ:US:2017:2.US.1480.17.1
sp. zn. II. ÚS 1480/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jana Janoucha, zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, AK se sídlem Pod Beránkou 1, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2012 č. j. 44 Cm 98/2003-366, ve znění usnesení ze dne 1. 11. 2012 č. j. 44 Cm 98/2003-409, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014 č. j. 7 Cmo 50/2013, 7 Cmo 51/2013-473 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2017 č. j. 29 Cdo 6025/2016-639, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že postupem Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce dle čl. 38 Listiny. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu, usnesení Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského soudu v Plzni.
2. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 5. 2012 č. j. 44 Cm 98/2003-366, ve znění usnesení ze dne 1. 11. 2012 č. j. 44 Cm 98/2003-409, zamítl žalobu stěžovatele na určení členství v bytovém družstvu a práva nájmu družstevního bytu (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II., III., IV., V.). Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolání. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 6. 10. 2014 č. j. 7 Cmo 50/2013, 7 Cmo 51/2013-473 potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. a V., změnil výroky II., III., IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Dovolání stěžovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze předseda senátu Nejvyššího soudu dle §243c odst. 1 z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen o. s. ř.), odmítl, protože neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci. Výjimku představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění. Po prostudování ústavní stížnosti a stěžovatelem podaného dovolání dospěl Ústavní soud k závěru, že nic takového v dané věci dovodit nelze.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá celou řadu pochybení, kterých se výše označené soudy dopustily, přičemž většina námitek směřuje proti postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel je přesvědčen, že Nejvyšší soud pouze formálně posoudil podané dovolání, když jej předseda senátu dle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, protože neobsahovalo vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. To je jednou z obligatorních náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel musí v dovolání uvést nejen to, na jakém ze čtyř předpokladů přípustnosti staví své dovolání, ale musí také doložit, že je tato podmínka splněna. I s ohledem na povinné zastoupení dovolatele advokátem, nestačí pouhá citace zákona (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015 sp. zn. 25 Cdo 2899/2015). K doplnění dovolání o odkaz na jeden z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. zde navíc došlo až v replice stěžovatele po uplynutí lhůty pro podání dovolání. Dovolání však může být doplněno o zákonem stanovené náležitosti jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§241b odst. 3 o. s. ř.). Marným uplynutím prekluzívní lhůty podle §241b odst. 3 o. s. ř. se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými, a dovolací soud proto k opožděnému doplnění dovolání nemůže z úřední povinnosti přihlížet (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015 sp. zn. 25 Cdo 3379/2015). Nejvyšší soud proto odmítl dovolání, aniž by se zabýval dovoláním po věcné stránce. Své rozhodnutí řádně odůvodnil.
7. K otázce namítaného porušení práva na zákonného soudce Ústavní soud pouze odkazuje na ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř., dle něhož o zastavení dovolacího řízení nebo o odmítnutí dovolání, které bylo podáno opožděně, které bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo které nebylo řádně doplněno nebo opraveno a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, může rozhodnout předseda senátu dovolacího soudu nebo pověřený člen senátu. V daném případě stěžovatel v dovolání nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení nebylo tudíž možné pokračovat. Nejednalo se přitom o odmítnutí z důvodu nepřípustnosti dle §237 o. s. ř., ale o odmítnutí z důvodu absence jedné z obligatorních náležitostí dovolání (k tomu viz i nález ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 849/16). Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem namítanou podjatost soudců Nejvyššího soudu, kdy související věc byla rozhodována senátem obsazeným soudcem, který jako předseda senátu odmítl dovolání stěžovatele.
8. Posuzovaná ústavní stížnost je dále pouze pokračováním polemiky stěžovatele se závěry obecných soudů a opakováním jeho námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti není možno vyhovět ani návrhu stěžovatele na přiznání náhrady nákladů na zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu