ECLI:CZ:US:2017:2.US.1490.17.1
sp. zn. II. ÚS 1490/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Martiny Noskové, zastoupené Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem Klatovská třída 73/7a, Plzeň 3, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. KSPL 52 INS 30980/2015, 1 VSPH 378/2017-B-16, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2017, č. j. KSPL 52 INS 30980/2015-B-11, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 15. 5. 2017 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že v předmětném soudním řízení byla porušena její základní práva a svobody. Konkrétně tvrdí, že v řízení, z něhož vzešla usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2017, č. j. KSPL 52 INS 30980/2015-B-11, a usnesení ze dne 18. 4. 2017, č. j. 152 ICm 1454/2017-7 (KSPL 52 INS 30980/2015) - byť stěžovatelka petitem ústavní stížnosti napadá jen usnesení ze dne 17. 1. 2017 - bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, právo na zákonného soudce a princip rovnosti podle čl. 1 odst. 1, čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Citovaná usnesení jsou podle stěžovatelky neodůvodněná a proto i nepřezkoumatelná; druhé z nich navíc vydal nesprávně obsazený soud a bez nařízení jednání. Stěžovatelka rovněž uvádí, že proti shora označenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2017 podala odvolání a ústavní stížnost podala z důvodu procesní opatrnosti. V souvislosti s usnesením ze dne 17. 1. 2017 stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud postupoval podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť obecné soudy svým rozhodnutím vyloučily podání opravného prostředku, což je v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
2. V řízení, z něhož vzešlo ústavní stížností napadené usnesení vrchního soudu, tento soud podle stěžovatelky nesprávně posoudil přípustnost odvolání stěžovatelky, jakož i podmínky konání schůze věřitelů, aniž své rozhodnutí řádně odůvodnil. Tím opět porušil základní práva stěžovatelky i principy, jež jsou garantovány zejména čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 1 odst. 1 a čl. 90 Ústavy a dále čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
3. Z ústavní stížností napadených rozhodnutí se zejména podává, že stěžovatelka krajskému soudu doručila návrh, kterým se domáhala zrušení jiného rozhodnutí téhož soudu vydaného při jednání dne 17. 1. 2017 v rámci insolvenčního řízení. Žalobu stěžovatelka odůvodnila tak, že řádně přihlásila do insolvenčního řízení svou pohledávku představující její výživné jako manželky, když tato pohledávka nebyla popřena a její zástupce se uvedeného jednání dne 17. 1. 2017, na němž se měla uskutečnit schůzi věřitelů, zúčastnil. Navzdory tomu krajský soud vydal usnesení, že nelze konat schůzi věřitelů, neboť není přítomen žádný z věřitelů. Stěžovatelka za této situace žalobou navrhla, aby usnesení insolvenčního soudu zaznamenané v protokolu o jednání na č. l. KSPL 52 INS 30980/2015-B-11 ze dne 17. 1. 2017 bylo zrušeno. Tento návrh stěžovatelky byl však usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2017, č. j. 152 ICm 1454/2017-7 (KSPL 52 INS 30980/2015), zamítnut, neboť stěžovatelka nebyla řádně přihlášeným věřitelem, jak konstatoval též vrchní soud v záhlaví citovaném usnesením.
4. Naposledy odkazovaným usnesením vrchní soud odmítl odvolání stěžovatelky směřující opět proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. 1. 2017, č. j. KSPL 52 INS 30980/2015-B-11. Podle vrchního soudu totiž citované usnesení krajského soudu je svou povahou usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, a proto proti němu není odvolání přípustné. Nad rámec tohoto odůvodnění vrchní soud uvedl, že stěžovatelka nebyla řádně přihlášeným věřitelem, neboť podle obsahu insolvenčního rejstříku svůj nárok přihlášenou pohledávku neuplatnila, když ani ve svém odvolání netvrdí opak. Za těchto okolností je podle vrchního soudu zřejmé, že se schůze věřitelů za účasti stěžovatelky konat nemohla, neboť stěžovatelka věřitelem nebyla a žádný jiný věřitel se schůze nezúčastnil.
5. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, zaručených ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 cit. zákona). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. Podle ustanovení §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
8. V nyní projednávané věci se stěžovatelka ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení vrchního soudu, jímž bylo odmítnuto její odvolání do v záhlaví citovaného usnesení ze dne 17. 1. 2017. Přestože stěžovatelka ústavní stížností brojí proti rozhodnutí vrchního soudu a proti předcházejícímu rozhodnutí krajského soudu, z podané ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, že by tohoto mimořádného opravného prostředku využila, resp. že by případně napadala rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno právě o zmíněné žalobě pro zmatečnost. Je tak zjevné, že nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje a ústavní stížnost je proto nepřípustná (§75 odst. 1 ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
9. Pokud stěžovatelka právě tímto směrem mínila aplikaci výjimky podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, pak důvody pro její aplikaci Ústavní soud neshledal a ostatně ani stěžovatelka je v ústavní stížnosti netvrdí, když soudy svým rozhodováním tento opravný prostředek (žaloba pro zmatečnost) ve věci stěžovatelky nevyloučily.
10. Nad uvedený rámec a jen pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelka v ústavní stížnosti správně naznačuje, že pohledávky na výživném jsou pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou. Proto se uspokojují za jiných podmínek, což konkrétně mimo jiné znamená, že se neuplatní u insolvenčního soudu přihláškou pohledávky (jako ostatní pohledávky), ale uplatňují se u tzv. osoby s dispozičním oprávněním, což zejména v závislosti na fázi insolvenčního řízení je buď insolvenční správce nebo dlužník sám (srov. §203 a §229 insolvenčního zákona). Proto je otázkou, zda konání schůze věřitelů mohlo skutečně práva stěžovatelky jakkoliv zasáhnout, když stěžovatelka tento kontext v ústavní stížnosti vůbec nezmiňuje.
11. Vymezuje-li se konečně stěžovatelka argumentačně i proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 4. 2017, č. j. 152 ICm 1454/2017-7 (KSPL 52 INS 30980/2015), kterým byl zamítnut její návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne ze dne 17. 1. 2017, č. j. KSPL 52 INS 30980/2015-B-11, bylo toto usnesení usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 104 VSPH 361/2017-15 ze dne 7. 6. 2017 zrušeno a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. Proto navrhovala-li by stěžovatelka petitem (resp. alespoň obsahem) ústavní stížnosti též zrušení tohoto usnesení krajského soudu, pak i v tomto rozsahu by byla ústavní stížnost z uvedeného důvodu nepřípustná.
12. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud soudcem zpravodajem ústavní stížnost odmítl jako nepřípustný návrh [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj