ECLI:CZ:US:2017:2.US.1519.17.1
sp. zn. II. ÚS 1519/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Zuska J., s. r. o., adresa Kounov 190, 270 06 Kounov, zastoupené JUDr. Jiřím Černým, advokátem, se sídlem Vysoká 92, 269 01 Rakovník, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2017, č. j. 21 Co 331/2016-237, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 21 Co 331/2016-224, za účasti Krajského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 16. května 2017 domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Praze a výroku II., shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze, pro porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a pro porušení zásady rovnosti účastníků řízení zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. V projednávané věci se žalobkyně domáhala po žalované (stěžovatelce) zaplacení částky ve výši 71 269 Kč s úrokem z prodlení, jakožto ceny za provedení díla. Většina žalované částky byla v průběhu řízení žalovanou uhrazena a spornou tak zůstala pouze částka ve výši 12 369 Kč představující DPH z ceny díla a dále úroky z prodlení.
3. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 28. dubna 2016, č. j. 4 C 94/2014-181, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 12 369 Kč s úroky z prodlení z této částky a také úroky z prodlení z celé původně žalované částky, a to od 7. února 2014 do 18. června 2014, tedy do doby jejího částečného uhrazení (výrok I.); výrokem II. uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 42 517 Kč.
4. K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem dne 9. listopadu 2016, č. j. 21 Co 331/2016-224, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky ve výši 12 369 Kč s příslušenstvím zamítl a ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Znovu také rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 28 062 Kč (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a rovněž rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
5. Žalovaná se posléze podáním ze dne 16. prosince 2016 domáhala vydání opravného usnesení, kterým by byl opraven výrok II. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně s tím, že odvolací soud při výpočtu chybně vyšel z částky 71 269 Kč, která byla původně nárokována žalobou, a nikoliv z částky 12 369 Kč, o které bylo později skutečně rozhodnuto po částečném zpětvzetí žaloby na základě uhrazení částky 58 900 Kč stěžovatelkou. Odvolací soud tento návrh svým usnesením ze dne 10. dubna 2017, č. j. 21 Co 331/2016-237, zamítl s odůvodněním, že postupem podle §164 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), nelze měnit obsah rozhodnutí, nýbrž pouze případné početní chyby, písařské chyby nebo obdobné zjevné nesprávnosti. Oprava požadovaná stěžovatelkou by ovšem takovou opravou nebyla a měnila by vlastní obsah rozhodnutí, což je nepřípustné.
II.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že Krajský soud v Praze svými rozhodnutími zasáhl do ústavně zaručených práv, včetně práva na spravedlivý proces. V ústavní stížnosti poukazuje na některé chyby a nepřesnosti v napadených rozhodnutích a rekapituluje předchozí řízení. Dále podotýká, že při ústním jednání u odvolacího soudu nebyly řešeny náklady řízení, ale soud vyhlásil, že se s nimi vypořádá až v písemném vyhotovení rozhodnutí. Účastníci řízení tak na tento výrok neměli možnost vůbec reagovat. Nesprávnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatelka v tom, že jelikož byla ve věci žaloby o 12 369 Kč zcela úspěšná, měla jí být přiznána náhrada nákladů řízení. Zmatečný postup soudů pak vyústil v to, že stěžovatelka má uhradit vedlejšímu účastníkovi částku ve výši 28 062 Kč, a to přesto, že byla ve věci plně úspěšná. Dále upozorňovala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2016 sp. zn. 25 Cdo 3974/2015, které dle jejího názoru na danou situaci dopadá. Soud prvního stupně i odvolací soud tak dle stěžovatelky pochybily, když při výpočtu náhrady nákladů řízení vyšly z částky žalované, nikoli z částky, o které bylo rozsudkem rozhodnuto. Tím porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. Ta v jejich postupu rovněž spatřuje porušení zásady rovnosti účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny, neboť soudy svévolně přiznaly žalobkyni práva zcela v rozporu s realitou a zákonnými, či podzákonnými pravidly a vše "bylo shozeno pod stůl" v napadeném usnesení s tím, že soud nemůže měnit obsah pravomocného rozhodnutí, a to ani tehdy, pokud si uvědomuje jeho nesprávnost.
III.
7. Před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
8. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost možné podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
9. Oprava rozhodnutí podle §164 o. s. ř. je institutem, který směřuje k opravě zjevných nesprávností obsažených v soudním rozhodnutí. Opravu lze provést na návrh i bez návrhu. Oprava rozhodnutí dle §164 o. s. ř. je za splnění zákonných podmínek pro její použití právem a také povinností soudu. Až do právní moci opravného usnesení ovšem platí původní podoba rozhodnutí a toto rozhodnutí je také v této původní podobě vykonatelné, není-li v opravném usnesení vykonatelnost rozhodnutí odložena. Zjevná nesprávnost bude většinou pramenit z nepozornosti při čtení a psaní, popřípadě počtech. Nesprávnost navíc musí být zjevná, zřejmá každému zúčastněnému a musí vyplývat z daných souvislostí. Není však možné, aby soud opravné usnesení využil k tomu, aby měnil svůj názor v dané věci. (srov. SVOBODA, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 574-577). Účelem opravného usnesení je tedy odstranit rozpor mezi tím, co soud chtěl do rozhodnutí vtělit při jeho vyhotovení a jeho reálnou podobou, nikoli však připuštění široké autoremedury. O zjevnou početní chybu může jít samozřejmě i v případě nesprávných početních úkonů, což bývá obvyklé zejména při výpočtu nákladů řízení. Zjevnou chybou, kterou by bylo možno opravit podle §164 o. s. ř. však není případ, kdy soud rozhodne o náhradě nákladů řízení podle jiného předpisu, než rozhodnout měl [srov. nález ze dne 26. června 2008 sp. zn. III. ÚS 796/08 (N 116/49 SbNU 645)], či podle jeho jiného ustanovení.
10. Návrh na vydání opravného usnesení není možné chápat jako procesní prostředek ochrany práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Jak již bylo nastíněno výše, účel §164 o. s. ř. je jiný, než účel řádných či mimořádných opravných prostředků. Oprava rozhodnutí není nástrojem, který je dán účastníkům řízení k tomu, aby mohli brojit proti rozhodnutí, s kterým nesouhlasí. K opravě rozhodnutí není ani aktivity účastníků třeba. Nelze souhlasit s názorem stěžovatelky, že by se během rozhodování o vydání, či nevydání opravného usnesení stavěla lhůta pro podání ústavní stížnosti. Pro srovnání podle §204 odst. 1 o. s. ř. běží odvolací lhůta znovu od doby právní moci opravného usnesení, bylo-li vydáno. Nedojde-li však k vydání opravného usnesení, odvolací lhůta není nikterak dotčena. Shodné pravidlo obsahuje právní úprava dovolání. Vydání, či nevydání opravného usnesení je věcí soudu s tím, že účastníci k němu samozřejmě mohou dát podnět. V důsledku podnětu k vydání opravného usnesení ale vzhledem k jeho výše probírané povaze nedochází k zahájení žádného nového "opravného řízení" a není důvod k tomu, aby došlo k přerušení nebo stavění lhůt. Závěr, že by podání návrhu na vydání opravného usnesení jakkoli ovlivňovalo běh lhůty pro podání ústavní stížnosti, nemá oporu v právu a nemůže obstát.
11. Jak se podává z příslušného spisu, který si Ústavní soud vyžádal od Okresního soudu v Rakovníku, napadený rozsudek Krajského soudu v Praze byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 16. prosince 2016. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě až dne 15. května 2017, je třeba uzavřít, že ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 21 Co 331/2016-234, byla podána opožděně. Z tohoto důvodu se Ústavní soud nemohl zabývat argumentací stěžovatelky ohledně způsobu výpočtu náhrady nákladů řízení v tomto rozhodnutí.
12. Ve vztahu k usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2017, č. j. 21 Co 331/2016-237, byla ústavní stížnost podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatelka je v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zastoupena advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ve vztahu k výše označenému rozhodnutí je však ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
13. V obecné rovině Ústavní soud připomíná, že v řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky.
14. Lze podotknout, že stěžovatelka se v ústavní stížnosti soustředila spíše na tvrzení věcné nesprávnosti napadených rozhodnutí, než na zásahy do jejích ústavně zaručených práv. Podstatě opravy rozhodnutí ve smyslu §164 o. s. ř. se přitom Ústavní soud věnoval výše. Lze uzavřít, že napadené usnesení je v plném souladu s těmito východisky, a pokud obsahuje některé písařské chyby a jiné drobné chyby, tyto nedosahují intenzity zásahu do základních práv a svobod.
15. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud ve vztahu k napadenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2017, č. j. 21 Co 331/2016-237, ústavní stížnosti odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost a ve vztahu k napadenému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2016, č. j. 21 Co 331/2016-234, ji odmítl podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro opožděnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu