ECLI:CZ:US:2017:2.US.1531.17.1
sp. zn. II. ÚS 1531/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. R., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem Koláčkovo nám. 727, Slavkov u Brna, směřující proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2016, č. j. 83 P 7/2015-118, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2017, č. j. 14 Co 273/2016-191, za účasti Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů a styku stěžovatele (otce) s nezletilou dcerou Š. (nar. v .... XXXX), jejíž matkou je J. V.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem svěřil nezletilou Š. do péče matky (výrok I.), uložil stěžovateli povinnost platit na výživu nezletilé od 1. 12. 2014 do 30. 6. 2016 částku 3.500 Kč měsíčně a od 1. 7. 2016 nadále 4.500 Kč měsíčně a současně mu uložil zaplatit dlužné výživné ve výši 28.500 Kč (výroky II. a III.). Dále upravil jednak běžný styk stěžovatele s nezletilou Š., a to v každém sudém kalendářním týdnu v roce od čtvrtka 16.00 hod. do neděle 18.00 hod., jednak specifikoval jejich styk v době trvání prázdnin (výrok IV.). Své rozhodnutí o svěření nezletilé Š. do výchovy matky městský soud odůvodnil tím, že "z výpovědi rodičů, znaleckého posudku, výpovědi znalkyně (Mgr. Marcely Landové) a výchovných zpráv OSPOD vzal za prokázané, že matka se jeví lépe osobnostně vybavená, a to s ohledem na její zralejší osobnostní výbavu, fakticky potom matka péči o nezl. Š. zajišťuje od zrušení rodinné domácnosti v listopadu 2014, (stěžovatel) se s dcerou stýká jednou za 14 dní od čtvrtka do neděle, nebo i v jiných časových relacích. Péče matky byla opatrovníkem opakovaně shledána jako řádná, což potvrdil i ošetřující lékař nezletilé a zaměstnanci jeslí, které nezl. Š. navštěvuje." Městský soud proto uzavřel, že "k doporučení soudní znalkyně a k návrhu OSPOD z těchto důvodů svěřil nezl. Š. do výlučné péče matky." V souvislosti s tím proto městský soud přistoupil i k úpravě styku stěžovatele s nezletilou, resp. ke stanovení jeho vyživovací povinnosti.
4. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že přijaté právní závěry městského soudu jsou rozporné s nejlepšími zájmy nezletilé, jehož respektování je vyžadováno i judikaturou Ústavního soudu, jejímiž závěry se městský soud ovšem neřídil.
5. Krajský soud v Brně o odvolání stěžovatele rozhodl rozsudkem rovněž napadeným nyní projednávanou ústavní stížností tak, že rozsudek městského soudu podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") změnil toliko ve výrocích ohledně stanovené výše vyživovací povinnosti stěžovatele a styku stěžovatele s nezl. Š. v období prázdnin [výroky I. 2) a I. 3)], naopak ve výroku týkajícím se úpravy výchovných poměrů nezl. Š. rozsudek městského soudu jako věcně správný (ve smyslu ustanovení §219 o. s. ř.) potvrdil [výrok I. 1)]. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného městským soudem, přičemž v odůvodnění rozsudku (s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu) přisvědčil městskému soudu, pokud rozhodl o svěření nezletilé Š. do výchovy matky, a to hned z několika důvodů. Předně krajský soud konstatoval, že "přesto, že nezletilá Š. má pozitivní vztah k oběma rodičům a pozitivně vnímá též prostředí u každého z nich (jak vyplývá z vypracovaného znaleckého posudku i zprávy opatrovníka), nejsou v daném případě předpoklady pro úpravu střídavé péče rodičů splněny." Za tyto předpoklady krajský soud označil vzdálenost bydlišť rodičů znemožňující, aby nezletilá navštěvovala v současné době stejné předškolní zařízení, což by "narušilo stávající další sociální (mimorodinné) vazby nezletilé se současnými kamarády ve školce i v místě bydliště, vychovatelkami v mateřské škole a podobně." Další okolnost, která dle krajského soudu svědčí proti střídavé péči, je, že "v domácnosti matky, v níž nezletilá od narození vyrůstá, má dva polorodé sourozence blízkého věku, jsou na sebe navzájem zvyklí a pravidelným delším časovým odloučením by mohlo dojít k zpřetrhání jejich vzájemných sourozeneckých vazeb." Jako nejvýznamnější skutečnost, která znemožňuje stanovení střídavé péče, krajský soud označil především "sníženou výchovnou způsobilost" stěžovatele, "projevující se v jeho neschopnosti řádně s matkou komunikovat při péči o nezletilou zatěžující matku i její nezletilé děti (včetně nezletilé Š.) opakovanými nedůvodnými stížnostmi k nejrůznějším státním orgánům vedoucím k opakovanému podrobování matky a jejích nezletilých dětí nejrůznějším šetřením, včetně šetření prostřednictvím policejních orgánů. Je tedy evidentní, že namísto schopnosti a snahy s matkou řádně komunikovat, (stěžovatel) se snaží matce a jejím dětem život ztrpčovat."
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti i nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas se svěřením nezletilé do výchovy matky. Za tímto účelem stěžovatel obsáhle rozporuje konkrétní tvrzení i skutečnosti, předestřené v průběhu řízení před obecnými soudy, přičemž uzavírá, že všechny tyto skutečnosti obecné soudy hodnotily v neprospěch nejlepšího zájmu nezletilé a tedy i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, v níž Ústavní soud vymezil kritéria pro stanovení střídavé výchovy, jež jsou dle stěžovatele v daném případě splněny.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů avšak Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezl. Š., v nichž neshledaly předpoklady pro stanovení střídavé výchovy. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti atp. Stěžovatel nicméně staví povýtce Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť své námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky považuje za další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů nezl. Š., stanovené obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem, a to výhradně na úrovni podústavního práva. Stěžovatelem v závěru ústavní stížnosti předestřené tvrzení o rozpornosti závěrů obecných soudů se závěry judikatury Ústavního soudu nelze bez dalšího považovat za relevantní ústavněprávní argumentaci.
9. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Jak ostatně v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil i krajský soud a ve stručnosti zmiňuje stěžovatel v ústavní stížnosti, Ústavní soud za tímto účelem ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovanou judikaturu).
11. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak městský soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilé, resp. upravily styk stěžovatele s nezletilou výše uvedeným způsobem, přitom považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele, a to ani v procesním postupu obecných soudů při zjišťování uvedených relevantních skutkových okolností, resp. při hodnocení provedených důkazů. V tomto ohledu, nahlíženo prizmatem výše zmíněného základního postulátu řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a (nově) přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), se tedy Ústavní soud ztotožňuje se závěry obecných soudů, neboť v něm vzaly do úvahy především nejen možné negativní dopady stanovení střídavé výchovy na vývoj nezletilé, stejně jako výchovnou způsobilost obou rodičů (u stěžovatele byla navíc konstatována snížená výchovná způsobilost) a výchovné prostředí matky, do jejíž péče byla nezletilá svěřena, ale i potřebu zachovat vztah nezletilé Š. ke svým polorodým sourozencům, přičemž absence jejich společného soužití by měla na psychický vývoj nezletilé negativní dopady.
12. Ústavní soud se proto neztotožňuje s nesouhlasnou polemikou stěžovatele s právními závěry obecných soudů. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že ve většině námitek stěžovatele vůči právním závěrům obecných soudů se (obdobně jako v průběhu řízení před obecnými soudy) projevuje snaha zpochybnit výchovnou způsobilost a výchovné prostředí samotné matky nezletilé, a to místy až dehonestujícím způsobem, aniž by v nich však současně reflektoval důsledky takového svého chování pro osobnostní i psychický vývoj samotné nezletilé Š. (viz např. kvůli oznámení stěžovatele vyvstalá potřeba nezletilé podat vysvětlení na Policii ČR). Ústavní soud se v tomto ohledu zcela ztotožňuje s názorem krajského soudu, že "za dané situace je zcela nepochybně jen zásluhou matky a jejího kvalitního výchovného přístupu k nezletilé Š., že se podařilo vytvořit a zachovat pozitivní vztah nezletilé nejen k matce, ale též ke (stěžovateli). I za dané situace totiž matka umožňuje (stěžovateli) pravidelný široký styk s nezletilou, umí si tedy vytvořit dostatečný nadhled nad danou situací s upřednostněním zájmu nezletilé, což je výrazem jejích velmi dobrých výchovných schopností."
13. V této souvislosti Ústavní soud, nad rámec výše uvedeného, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stává jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, by však měly být předpokladem pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem ke změně úpravy výchovných poměrů (rozšíření styku) k nezletilému, nikoliv jejich cílem.
14. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu