ECLI:CZ:US:2017:2.US.1554.17.1
sp. zn. II. ÚS 1554/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. P., zastoupené Mgr. Martinem Pechem, advokátem, sídlem Malá ul. 6, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. února 2017 č. j. 12 Co 45/2017-319, za účasti Krajského soud v Plzni jako účastníka řízení a P. P., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou ve lhůtě stanovené v §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadla citované rozhodnutí, neboť se domnívá, že jím byl porušen čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v řízení o úpravě práv a povinností k nezletilým dětem (M. P., H. P.) pro dobu před i pro dobu po rozvodu manželství rodičů.
2. Stěžovatelka je přesvědčená, že napadeným rozhodnutím ze dne 22. 2. 2017 Krajský soud v Plzni svým rozsudkem (č. j. 12 Co 45/2017-319), kterým změnil rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 29. 9. 2016 č. j. 13 Nc 2228/2016-209 nebylo respektováno její právo na spravedlivý proces, rovnost účastníků řízení, soudní a jinou právní ochranu a státní moc tak nebyla uplatňována v mezích zákona.
3. Odvolací soud rozhodoval o odvolání obou účastníků o výši výživného a částečně přisvědčil odvolání P. P. (otce), přičemž dle názoru stěžovatelky tento soud nehodnotil korektním a zákonným kritériem jeho možnosti a navíc nerozhodl o dlužném výživném, když zejména rozhodnutí o nepřiznání dlužného výživného nese známky nepřezkoumatelnosti a svévole odvolacího soudu. Poukázala na extrémní rozpor s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), přílišný formalismus při výkladu právních norem vedoucí k extrémně nespravedlivému závěru, což pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě [např. nález sp. zn. III. US 150/99 ze dne 20. 1. 2000 (N 9/17 SbNU 73), nález sp. zn. IV. US 1735/07 ze dne 21. 10. 2008].
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasila se závěry odvolacího soudu a tvrdila, že soud nepřihlédl ke skutečným majetkovým poměrům otce, na které stěžovatelka poukazovala. Odvolací soud záměrně a nesprávně vycházel při stanovení vyživovací povinnosti otci z výše příjmů, kterých dosahoval dříve, nikoliv z příjmů, které dosahuje a nehodnotil jeho současné majetkové poměry. Stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí nálezem zrušil.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti dle čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
7. Ústavní stížnost je však jen pokračující polemikou s dobře odůvodněnými závěry odvolacího soudu, který ve věci rozhodoval. Ústavnímu soudu nepřísluší provádět revizi dokazování ve věcech podústavního práva, s jehož výsledky stěžovatelka nesouhlasí. Důvodnost kasačního zásahu Ústavního soudu by nastala jen tehdy, pokud by provedené dokazování či rozhodnutí ve věci bylo projevem svévole obecného soudu, či v extrémním rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 Úmluvy. K tomuto však v nyní posuzovaném případě nedošlo, neboť soud se pečlivě zabýval námitkami stěžovatelky a své rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnil [srov. např. nález Ústavního soudu ve věci nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17)].
8. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně podle §212 o. s. ř. v části odvoláním dotčené, t. j. ve výrocích o výživném, přihlédl k důvodům odvolání i výsledkům dokazování před odvolacím soudem a dospěl k závěru, že pouze odvolání otce je částečně důvodné. Dle závěru odvolacího soudu provedl soud prvního stupně v posuzované věci před vydáním napadeného rozsudku všechny důkazy rozhodné pro správné posouzení věci, při rozhodování o výživném však z nich nevyvodil odpovídající závěry. Okresní soud v Domažlicích svým rozsudkem ze dne 29. 9. 2016 č. j. 13 Nc 2228/2016-209 rozhodl tak, že nezletilé děti M. a H. pro dobu před i pro dobu po rozvodu svěřil do péče stěžovatelky, otci uložil povinnost přispívat na výživu nezletilého M. částkou 7 000 Kč, pro nezletilou H. částkou 5 000 Kč měsíčně vždy do 20. dne v měsíci předem k rukám matky s účinnosti od 1. 2. 2016, dluh na výživném za dobu od 1. 2. 2016 do září 2016 pro nezletilého M. v částce 32 000 Kč, pro nezletilou H. ve výši 24 000 Kč uložil otci zaplatit k rukám matky do 15. dnů od právní moci rozsudku.
9. Odvolací soud dospěl k závěru, při posouzení možností a schopností rodičů, že pro dobu před a po rozvodu uložil otci přispívat na výživu nezletilého M. částkou 5 000 Kč, pro nezletilou H. částkou 3 500 Kč vždy do 20. dne v měsíci předem k rukám matky. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Konstatoval, že stěžovatelce se nepodařilo v řízení prokázat její tvrzení, že by otec dociloval z podnikání příjmu až 80 000 Kč měsíčně, když samotná inzerce výše plateb za okování koně jinými subjekty samo o sobě nemůže být důkazem o množství skutečně získaných finančních prostředků. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu I. stupně, že otcem předložené daňové přiznání nedává přehled o skutečných příjmech otce z podnikání. Dále konstatoval, že ani daňové přiznání stěžovatelky nedokumentuje dostatečně její příjem (výdělek z pracovního poměr, úklid v pekárně, masérská činnost).
10. Ústavní soud nepovažuje námitku stěžovatelky, že odvolací soud nerozhodl o dlužném výživném, za důvodnou a v podrobnostech lze odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu (str. 3). Odvolací soud vzal v úvahu jednak, že otec přispěl od 1. 2. 2016 na výživu nezletilých částkou 6 000 Kč měsíčně tj. 3 500 Kč pro M. a 2 500 Kč pro nezletilou H. Dále hradil ostatní náklady (obědy ve školní jídelně, úrazové pojištění, veškeré náklady spojené s bydlením atd.), za tohoto stavu nemá otec podle názoru odvolacího soudu na výživném za dobu od 1. 2. 2016 do konce února 2017 žádný dluh. Stěžovatelka osobní péči již jen zčásti vyvažuje finanční příspěvek otce a je povinna ze svého příjmu doplňovat všechny další potřeby nezletilých. Podle Ústavního soudu v tomto směru odvolací soud dostál požadavku přiléhavých a logických závěrů (s ohledem na provedené dokazování), i jejich řádného odůvodnění.
11. Napadené rozhodnutí nelze označit ani za svévolné. Svévolí totiž Ústavní soud rozumí extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními. Žádnými takovými vadami však není rozsudek odvolacího soudu zatížen - naopak vychází z prokázaných skutečností, které byly náležitě zjištěny a jsou pro spravedlivé (a přesvědčivě odůvodněné) rozhodnutí zásadní.
12. Ústavní soud proto v této souvislosti, pouze toliko ve formě obiter dicta, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných", a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Uvedené platí tím spíše, pokud obecné soudy svá rozhodnutí zakládají na okolnostech, jejichž změna je v budoucnu předvídatelná či alespoň reálně možná. Ústavní soud toto hledisko zdůraznil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683).
13. Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu