ECLI:CZ:US:2017:2.US.157.17.1
sp. zn. II. ÚS 157/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Miloslava Sochůrka, zastoupeného Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem, se sídlem Moskevská 637/6, Liberec 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 4597/2016-2809 ze dne 5. října 2016 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, č. j. 83 Co 219/2014-2754 ze dne 8. června 2016, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci a Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina). Současně žádá o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že usnesením Okresního soudu v České Lípě č. j. E 2160/96-15 ze dne 12. 6. 1997, ve znění doplňujícího usnesení č. j. E 2160/96-24 ze dne 8. 8. 1997 byl k vymožení pohledávky oprávněného MERKURIA CL s.r.o., vůči stěžovateli jako povinnému ve výši 7 500 000 Kč s příslušenstvím, přiznané rozsudkem Okresního soudu v České Lípě č. j. 9 C 329/96-46 ze dne 13. 5. 1996, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci č. j. 29 Co 650/96-68 ze dne 19. 11. 1996, nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve společném jmění stěžovatele a jeho manželky, blíže označených v rozhodnutí. Usnesením Okresního soudu v České Lípě č. j. E 2160/96-2353 ze dne 12. 3. 2014 byl vydražiteli společnosti TTP invest, uzavřený investiční fond, a. s., udělen příklep k vydražení nemovitostí uvedených v tomto usnesení na nejvyšší podání 6 027 920 Kč, na které byla započtena složená jistota 1 500 000 Kč, usnesením stejného soudu č. j. E 2160/96-2357 ze dne 12. 3. 2014 byl vydražiteli Tomislavu Procházkovi udělen příklep k vydražení nemovitostí označených v usnesení na nejvyšší podání 1 214 335 Kč, na které byla započtena složená jistota 350 000 Kč, usnesením č. j. E 2160/96-2361 ze dne 12. 3. 2014 byl vydražiteli Tomislavu Procházkovi udělen příklep k vydražení nemovitostí označených v usnesení na nejvyšší podání 1 900 000 Kč, na které byla započtena složená jistota 500 000 Kč, a usnesením č. j. E 2160/96-2365 ze dne 12. 3. 2014 byl vydražiteli společnosti TTP invest, uzavřený investiční fond, a. s., udělen příklep k vydražení nemovitostí označených v usnesení na nejvyšší podání 4 165 735 Kč, na které byla započtena složená jistota 1 000 000 Kč. Současně soud stanovil vydražitelům lhůty k zaplacení nejvyššího podání.
3. K odvolání stěžovatele a manželky stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, napadeným usnesením všechna čtyři rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (viz výroky I. - IV.) a výroky V. a VI. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř.") odmítl s odůvodněním, že podání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř.
5. Stěžovatel v úvodu své ústavní stížnosti upozorňuje na to, že proti předcházejícímu rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3868/2015-2644 ze dne 1. 10. 2015 podal ústavní stížnost, jejíž důvody mohou zásadně ovlivnit průběh celého řízení; o této ústavní stížnosti nebylo dosud rozhodnuto. I navazujícími rozhodnutími může dojít k nevratnému stavu, neboť již bylo nařízeno rozvrhové jednání. Stěžovatel poukazuje na to, že ve svém dovolání velmi obšírně sděloval důvody, pro které považuje napadené rozhodnutí krajského soudu za protiprávní a protiústavní. Nejvyšší soud dle stěžovatele porušil právo na spravedlivý proces, neboť odmítl jeho dovolání jako nepřípustné s tím, že nebyly řádně vymezeny dovolací důvody. Stěžovatel však má za to, že všechny otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od své praxe, vymezil, přičemž tyto námitky v ústavní stížnosti opakuje (porušení zásady zákonného soudce, porušení práva být přítomen u jednání, rozhodnutí o příklepech bylo vydáno v rozporu s §336i odst. 1 o. s. ř., řízení o výkon rozhodnutí mělo být zastaveno z důvodu uvedeného v §336m o. s. ř., vady v doručování rozhodnutí, rozpory ve spisovém materiálu). Má za to, že Nejvyšší soud na něho jako na běžného občana klade extrémní požadavky na zdůvodnění přípustnosti dovolání, aniž by sám alespoň zběžně prostudoval spisový materiál a snažil se přijmout spravedlivé řešení. Chápe to jako snahu ukončit dvacetileté řízení. Právo na spravedlivý proces dle stěžovatele porušil i krajský soud, když nezměnil rozhodnutí okresního soudu o příklepu tak, že jej neuděluje, za situace, kdy bylo zjištěno, že byly podány žaloby o vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí, resp. kdy mělo být řízení o výkon rozhodnutí zastaveno.
6. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí a listin připojených k ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ústavní soud v prvé řadě odkazuje na závěry svého usnesení sp. zn. II. ÚS 3462/15 ze dne 7. 2. 2017, jímž odmítl ústavní stížnost stěžovatele podanou proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočce v Liberci, č. j. 83 Co 217/2014 ze dne 5. 6. 2015, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě o zamítnutí návrhu stěžovatele na zastavení předmětného výkonu rozhodnutí, a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3868/2015-2644 ze dne 1. 10. 2015, jímž bylo jako nepřípustné odmítnuto dovolání stěžovatele proti uvedenému rozhodnutí krajského soudu. Stěžovatel totiž v nyní projednávané ústavní stížnosti tvrdí, že důvody předchozí ústavní stížnosti mohou zásadně ovlivnit průběh celého řízení. To se však nestalo, neboť Ústavní soud shledal ústavní stížnost zčásti jako zjevně neopodstatněnou, pokud směřovala proti rozhodnutí dovolacího soudu, neboť stěžovatel v dovolání nesplnil zákonem striktně vymezené náležitosti (nebylo z něho zřejmé, jakou právní otázkou se měl Nejvyšší soud zabývat), a zčásti jako nepřípustnou, pokud směřovala proti usnesení odvolacího soudu.
8. I v nyní posuzované věci je podstatou ústavní stížnosti proti usnesení dovolacího soudu tvrzení stěžovatele, že jeho právo na spravedlivý proces bylo porušeno příliš formalistickým přístupem k posouzení podmínek přípustnosti dovolání. Zatímco totiž dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání neobsahuje obligatorní náležitosti vyžadované v §241a odst. 2 o. s. ř., když neobsahuje údaj o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., stěžovatel považuje argumentaci uplatněnou v dovolání za zřejmou, směřující do oblasti hmotného i procesního práva.
9. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení §241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.
10. Jestliže tedy stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se měl jeho dovoláním meritorně zabývat, Ústavní soud musí dovolacímu soudu přisvědčit v tom, že tak činit nemohl, neboť z obsahu jeho dovolání, které je připojeno k ústavní stížnosti, skutečně není zřejmé, jakou právní otázkou se měl dovolací soud na základě stěžovatelova dovolání zabývat. Nelze mu tak důvodně vytýkat, že dovolání jako vadné odmítl. Za této situace v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu skutečně nelze shledat pochybení, které by dosahovalo ústavněprávní intenzity. Nyní uplatněná stížnostní argumentace, založená na pouhém poukazu na formalistický postup Nejvyššího soudu, který se dovoláním nezabýval věcně, tedy nemůže obstát. Právě proto totiž představuje dovolání mimořádný opravný prostředek, kdy dovolatel musí být právně zastoupen, aby se Nejvyšší soud věcně zabýval toliko relevantními návrhy.
11. I v nyní projednávané věci, stejně jako ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 3462/15, má Ústavní soud za to, že odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je s ohledem na jeho obsah dostačující. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu tudíž nedošlo k porušení tvrzených základních práv stěžovatele a tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.
12. V části, v níž stěžovatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu, je ústavní stížnost nepřípustná (viz ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Posledním procesním prostředkem, který měl stěžovatel k dispozici a který byl povinen vyčerpat, bylo dovolání k Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §236 a násl. o. s. ř. Jak však vyplývá z napadeného usnesení a z argumentace uvedené v předchozích odstavcích, stěžovatel sice tento procesní prostředek uplatnil, avšak nikoliv procesně relevantním způsobem, v důsledku čehož nebylo dovolání věcně projednatelné. Tento procesní prostředek na ochranu svých práv tak nevyčerpal řádně (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015, shora poukazované usnesení II. ÚS 3462/15, obě rozhodnutí dostupná pod http://nalus.usoud.cz).
13. Podstatou věci, tj. argumentací o tom, že rozhodnutí o příklepech byla vydána v rozporu s ustanovením §336k odst. 4 ve spojení s §336i odst. 1 o. s. ř., neboť byla podána žaloba na vyloučení prodávaných nemovitostí z výkonu rozhodnutí, takže měl soud dražební jednání odročit až do pravomocného rozhodnutí o této žalobě, se ostatně Ústavní soud zabýval na základě ústavní stížnosti Mgr. Miloslava Sochůrka ml., napadající stejná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci a tvrdící, že jimi bylo zasaženo do jeho vlastnického práva. Ústavní soud, který věc přezkoumal jako "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, shledal, že krajský soud interpretoval §336i odst. 1 o. s. ř. v souladu s názorem právní teorie a praxe, přičemž akceptoval jeho závěr o zjevné bezdůvodnosti vylučovací žaloby, když i další okolnosti zřetelně nasvědčují tomu, že byla podána jen za účelem "zablokovat" probíhající výkon rozhodnutí (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 342/17 ze dne 6. 6. 2017).
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako nepřípustnou.
15. Za této procesní situace Ústavní soud o návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí vůbec nerozhodoval, jelikož shledal postup podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu neúčelným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu