ECLI:CZ:US:2017:2.US.1613.17.1
sp. zn. II. ÚS 1613/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti MUDr. Stanislavy Šedé, zastoupené JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pellicova 8a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, č. j. 28 Cdo 3808/2016-600, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2016, č. j. 15 Co 226/2015-581, a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 5. 2. 2015, č. j. 235 C 153/2011-500, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 90 a násl. Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i listin k ní přiložených, se podává, že Městský soud v Brně napadeným rozsudkem uložil žalovanému Aeroklubu Brno - Medlánky povinnost zaplatit stěžovatelce částku 24.483,44 Kč s příslušenstvím (výrok I.) s tím, že co do částky 809.259,15 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a výrokem III. stěžovatelce uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 136.324,81 Kč s poukazem na ustanovení §142 odst. 2 o. s. ř., tedy povinnost hradit náklady řízení poměrně rozdělil dle kritéria úspěchu ve věci. Soud dospěl k závěru, že žalovanému, který užívá pozemky ve vlastnictví stěžovatelky, vzniklo bezdůvodné obohacení, jehož výše se odvíjí od obvyklého nájemného, tedy od částky 3 Kč/1 m2/1 rok. Při úvaze o výši obvyklého nájemného soud prvního stupně posuzoval předložené znalecké posudky znalkyně JUDr. Dany Kalinové a společnosti Stavexis, s. r. o., přičemž dospěl k závěru, že reálné v projednávané věci jsou závěry právě znaleckého ústavu Stavexis, s. r. o.
3. K odvolání stěžovatelky proti výroku II. a III. citovaného rozsudku rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že prvostupňový rozsudek ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a výrokem II. stěžovatelce uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 42.979,20 Kč. V projednávané věci bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaný jako provozovatel pozemního letiště užívá mimo jiné pozemky ve vlastnictví stěžovatelky. Vzhledem k poloze těchto pozemků přímo v prostoru vzletové a přistávací dráhy letiště nelze pozemky stěžovatelky využít k umístění jakékoliv stavby. Rovněž na nich nelze realizovat jiné zásahy, neboť by to vedlo k poškození či zničení významného krajinného prvku, tzv. Syslí rezervace. S ohledem na tyto okolnosti je podle krajského soudu zřejmé, že okruh smluvních partnerů, tzn. vlastníka pozemků a případných nájemců pozemků, je značně omezený. Proto bylo třeba zabývat se i otázkou, jakého nájemného by bylo možno dosáhnout pronájmem odlišnému subjektu než provozovateli letiště za předpokladu, že by taková možnost vůbec existovala. Zde odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že znalecký ústav Stavexis, s. r. o. tuto otázku řešil tím, že porovnal předmětné pozemky s jinými pozemky tak, že do srovnávacího materiálu zahrnul i dvě letištní plochy. S ohledem na omezenost využití pozemku stěžovatelky je tedy podle krajského soudu nepochybné, že ani v případě, že by pozemky byly pronajaty jinému subjektu, než žalovanému, by se výše nájemného nemohla přiblížit jejím požadavkům. Krajský soud dále poznamenal, že v průběhu odvolacího řízení stěžovatelka navrhla, aby jako důkaz byl proveden další znalecký posudek, a to znalce Ing. Jiřího Chyby, neboť tento posudek se dostal do její dispozice až po vyhlášení prvostupňového rozsudku ve věci samé. Z data vypracování zmíněného znaleckého posudku je ovšem podle krajského soudu zřejmé, že existoval již téměř rok před vydáním prvostupňového rozhodnutí v projednávané věci. Jestliže tedy stěžovatelka tento důkaz neuplatnila v řízení před soudem prvního stupně, nelze dospět k závěru, že by ho bez své viny nemohla včas navrhnout. Proto koncentrace řízení bránila tomu, aby tento důkaz mohl být odvolacím soudem proveden.
4. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením zrušil rozsudek krajského soudu, pokud jím byl potvrzen výrok III. prvostupňového rozsudku o náhradě nákladů řízení a pokud krajský soud výrokem II. svého rozsudku uložil stěžovatelce hradit náklady odvolacího řízení žalovanému. Ve zbývající části bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto. Nejvyšší soud nejprve odkázal na svou judikaturu, podle níž lze-li pozemek podle veřejného práva užívat jen k určitému účelu a má-li takové omezení vliv na výši obvyklého nájemného, není možné stanovit vyšší náhradu za bezdůvodné obohacení, než jaká odpovídá veřejným právem dovolenému způsobu užívání. Nalézací i odvolací soud tuto tezi v právě projednávaném případě náležitě reflektovaly, když zohlednily i specifika daného území jakožto registrovaného významného krajinného prvku, včetně limitace způsobu jeho obhospodařování s ohledem na ochranu přírody a krajiny. Podstatná tak u předmětných pozemků není kategorizace podle katastru nemovitostí, nýbrž reálná možnost jejich využití. Stejně tak otázka, nakolik je konkrétní posudek provedený v dané věci přesvědčivější, resp. do jaké míry skýtá náležitý podklad pro učinění potřebných závěrů, má skutkový charakter a nepodléhá dovolacímu přezkumu cílenému výlučně na aspekty právní. Proto ani tato otázka nemohla založit přípustnost dovolání stěžovatelky. Tato přípustnost nebyla založena ani otázkou odstraňování rozporů mezi předloženými znaleckými posudky, neboť v takovém případě jde ve svém důsledku o hodnocení důkazů, které náleží v prvé řadě nalézacímu, případně odvolacímu soudu. Naopak pokud dovolání stěžovatelky směřovalo proti jí uložené povinnosti hradit náklady nalézacího a odvolacího řízení, shledal je Nejvyšší soud přípustným, neboť měla-li v projednávaném sporu stěžovatelka toliko dílčí úspěch, přičemž rozhodnutí o výši plnění záviselo na znaleckém posudku, bylo na odvolacím soudu, aby reagoval na návrh stěžovatelky a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a uvážil, zda není na místě postup podle ustanovení §142 odst. 3 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení platí, že i když měl účastník ve věci úspěch jen částečný, může mu soud přiznat plnou náhradu nákladů řízení, měl-li neúspěch v poměrně nepatrné části nebo záviselo-li rozhodnutí o výši plnění na znaleckém posudku nebo na úvaze soudu. Neuvážil-li krajský soud možnost takového rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, resp. neobjasnil-li, proč se přidržel při rozhodování o nákladech řízení obecné zásady úspěchu ve věci, pak takové jeho rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nemůže podle Nejvyššího soudu obstát, a proto Nejvyšší soud přistoupil ke zrušení shora vymezených výroků (resp. jejich jednotlivých částí).
5. Stěžovatelka zejména namítá, že obecné soudy zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces, neboť neprovedly navrhovaný důkaz ve formě znaleckého posudku vypracovaného Ing. Chybou, který stěžovatelka bez svého zavinění nemohla předložit v řízení před soudem prvního stupně. Soudy také neochránily vlastnické právo stěžovatelky, neboť nezajistily, aby jí žalovaný poskytl spravedlivou náhradu za omezení jejího vlastnictví, čímž nedostály svému závazku vyplývajícímu jim ze samotného principu demokratického právního státu.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zčásti návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to v rozsahu, je-li ústavní stížností napadán rozsudek krajského soudu v části, pokud jím byl potvrzen výrok III. prvostupňového rozsudku o náhradě nákladů řízení (kdy ústavní stížnost je nepřípustná i proti výroku III. prvostupňového rozsudku). Dále je ústavní stížnost nepřípustná, směřuje-li proti výroku II. rozsudku krajského soudu, když jím krajský soud uložil stěžovatelce nahradit náklady odvolacího řízení žalovanému; ústavní stížnost je konečně nepřípustná, směřuje-li proti té části výroku usnesení Nejvyššího soudu, jíž Nejvyšší soud zrušil shora definované části rozsudku krajského soudu. Ústavní stížnost totiž představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je možno zásadně využít až po marném vyčerpání všech prostředků, jež zákon stěžovatelce k ochraně toho kterého práva poskytuje. Pokud tedy v nyní projednávané věci stěžovatelka napadá i ty části rozhodnutí, které nejsou konečné, není v této části ústavní stížnost věcně projednatelná a musela být shledána nepřípustnou.
7. Ústavní soud dále konstatuje - ve vztahu ke zbývajícím částem napadených rozhodnutí - že ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Ústavní soud se totiž na rozdíl od stěžovatelky domnívá, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně, dostatečně podrobně a také logicky odůvodnily. Stěžovatelka skutečně nemůže hodnotu svých pozemků srovnávat s ostatními letištními pozemky a už vůbec ne na ně nahlížet jako na pozemky stavební nebo na pozemky, na nichž se provozuje zemědělská výroba. Je tomu tak zejména proto, že - jak bylo podrobně vyloženo v předchozím řízení - sysel obecný, jako kriticky ohrožený živočišný druh, pro svůj život potřebuje specifické podmínky. Ty nespočívají jen v samotné existenci travnatého porostu, ale také mimo jiné v jeho udržování jako porostu nízkostéblého udržovaného buď pravidelným sečením nebo spásáním. Tyto podmínky mu žalovaný pravidelnou údržbou letiště vytváří (což je také podmínkou pro povolení letiště provozovat). Toto specifikum však znalkyně JUDr. Dana Kalinová, oslovená stěžovatelkou, ve svém posudku nereflektovala a naopak srovnávala pozemky stěžovatelky s pozemky umožňujícími "komerční využití" (srov. strana 23 rozsudku soudu prvního stupně).
9. Přitom, jak právě popsáno, i pro provozovatele letiště s travnatým porostem představují adekvátní životní podmínky nutné pro sysla omezení a z toho plynoucí povinnosti. Stěžovatelkou oslovená znalkyně, jak sama stěžovatelka v části III. (druhý odstavec) ústavní stížnosti výslovně uvádí, naopak vyšla z toho, že životní podmínky sysla na činnost žalovaného nemají žádný vliv. Kromě toho - jak uvedeno - že tento závěr není správný, není rovněž přiléhavé, byť to stěžovatelka v ústavní stížnosti činí (bez ohledu na potřeby sysla), srovnávat letiště provozované aeroklubem s letištěm sloužícím k veřejné dopravě (srov. k tomu argumentaci stěžovatelky v části II ústavní stížnosti).
10. Namítá-li stěžovatelka dále, že odvolací soud s ohledem na omezení ve smyslu §118b o. s. ř. ve spojení s §205 odst. 2 písm. b) o. s. ř. neprovedl důkaz znaleckým posudkem vypracovaným Ing. Chybou, pak - bez ohledu na omezení způsobené principem koncentrace řízení - Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelka ani v nyní projednávané ústavní stížnosti nepřináší žádnou hlubší argumentaci, jakým způsobem Ing. Chyba ve svém posudku závěry znaleckého ústavu (z jehož posudku soudy vyšly) vlastně zpochybňuje. Stěžovatelka k posudku Ing. Chyby totiž ve svém důsledku uvádí toliko, že jako jediný má s letištními pozemky zkušenosti, neboť oceňoval pozemky vykupované pro Letiště v Brně Tuřanech. Aniž by tuto skutečnost Ústavní soud jakkoliv zpochybňoval, stěžovatelka se v ústavní stížnosti měla - hodlala-li svou argumentaci vést tímto směrem - nejprve zaměřit na nepřehlédnutelný rozdíl, totiž že Letiště Brno (v Tuřanech) je letiště určené pro veřejnou mezinárodní dopravu, kdežto letiště v Brně Medlánkách je toliko "sportovním letištěm". S uvedenou diferencí se však stěžovatelka v ústavní stížnosti vůbec nevyrovnává, natož aby alespoň rámcově rozvedla, k jakým závěrům Ing. Chyba dospěl. I s ohledem na tyto okolnosti ovšem podle Ústavního soudu nemůže mít případné procesní pochybení obecných soudů v právě projednávaném případě ústavněprávní relevanci.
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí (jejich meritorní části), jimiž stěžovatelce nebyla přiznána plná výše jí požadované náhrady za bezdůvodné obohacení žalobce, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud má tedy za to, že základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti pro nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ve zbytku pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) cit. zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu