ECLI:CZ:US:2017:2.US.1626.17.1
sp. zn. II. ÚS 1626/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Janem Škopem, advokátem se sídlem Slivenecká 50/6, Praha 5, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 35 Co 477/2016-987, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému rozsudku Městského soudu v Praze, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); v čl. 7, čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; v čl. 23 odst. 4 a v čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a v čl. 7 odst. 1, čl. 8 odst. 1, čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů nezletilého M. (nar. v .... XXXX), jehož matkou je K. K. a otcem stěžovatel.
3. Jak vyplynulo z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 k návrhu stěžovatele na stanovení střídavé výchovy rozsudkem ze dne 22. 9. 2016, č. j. 0 P 119/2013-911, rozhodl o výchovných poměrech nezletilého tak, že ho počínaje dnem 1. 10. 2016 svěřil do péče stěžovatele každý lichý týden v kalendářním roce od středy 15.00 hod. do neděle 18.00 hod. a každý sudý týden ve středu od 15.00 hod. do 18.00 hod. a do péče matky od neděle 18.00 hod. lichého týdne do středy 15.00 hod. sudého týdne a od středy 18.00 hod. sudého týdne do středy 15.00 hod. lichého týdne, přičemž tento harmonogram specificky upravil pro období prázdnin (výrok I.). Dále pak obvodní soud oběma rodičům uložil přispívat na výživu syna pro dobu, kdy je v péči druhého rodiče, a to tak, že stěžovatel je povinen přispívat částkou 8.000 Kč měsíčně (výrok II.) a matka je povinna přispívat částkou 1.000 Kč měsíčně (výrok III.). Obvodní soud totiž dospěl k závěru, že od poslední úpravy výchovných poměrů nezletilého, provedené v roce 2009 (zatímně však upravené předběžným opatřením obvodního soudu ze dne 28. 9. 2014), kdy mu byly 2 roky, kterou byl svěřen do osobní péče matky, došlo ke změně poměrů nezletilého (ve smyslu ustanovení §909 občanského zákoníku), a proto provedl změnu této úpravy, mimo jiné v souladu s doporučeními znalců (PhDr. Procházkové a PhDr. Šturmy).
4. Proti tomuto rozsudku obvodního soudu podali jak stěžovatel, tak i matka nezletilého odvolání, v nichž (z protichůdných hledisek) nesouhlasili se způsobem, jakým soud rozhodl o změně úpravy výchovných poměrů nezletilého. Zatímco matka namítala, že provedená úprava představuje v podstatě stanovení střídavé výchovy nezletilého, ačkoliv takovou úpravu znalci nedoporučovali, stěžovatel naopak namítal, že přijatou úpravou došlo ke zúžení jeho styku s nezletilým a měla by být stanovena symetrická střídavá výchova. Přijaté právní závěry obvodního soudu proto stěžovatel považoval za rozporné s nejlepšími zájmy nezletilého, jehož respektování je vyžadováno i judikaturou Ústavního soudu.
5. Městský soud v Praze o podaných odvoláních rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu podle ustanovení §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") změnil toliko ve výrocích ohledně stanovené výše vyživovací povinnosti obou rodičů (výroky II. a III.); naopak ve výrocích týkajících se úpravy výchovných poměrů nezletilého rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil (ve smyslu ustanovení §219 o. s. ř. - výrok I.). Městský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného obvodním soudem, který doplnil o důkazy znaleckými posudky PhDr. Šturmy a PhDr. Fiedlera, přičemž v odůvodnění rozsudku [s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu, zejména pak nálezu sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz] přisvědčil obvodnímu soudu, pokud rozhodl o změně úpravy výchovných poměrů nezletilého, jež zcela koresponduje s názory znalců. Městský soud se proto neztotožnil s námitkou stěžovatele v tom směru, že oproti předchozí úpravě nejde o zúžení jeho styku, neboť "se nyní se nejedná o styk nezletilého s rodičem, do jehož péče nezletilý svěřen nebyl, ale o střídavou péči, přičemž rozsah této střídavé péče je i pro (stěžovatele) natolik značný, že mu umožňuje na výchově nezletilého se podílet adekvátním způsobem." Nepřisvědčil ani požadavku stěžovatele, aby střídavá výchova byla stanovena v týdenním intervalu, neboť "je třeba konstatovat, že s ohledem na ne zcela bezkonfliktní vztahy mezi rodiči a zdravotní stav nezletilého se nyní ještě nejeví vhodné, aby rozsah péče byl stanoven pro každého rodiče stejně. Zde je namístě zmínit také osobnost nezletilého, který, jak vyplývá zvýše uvedeného je situací v rodině traumatizován, hůře se adaptuje na změny a stabilita výchovného prostředí je nyní pro něj rozhodující. Nejeví se proto vhodné do zavedeného modelu péče stanoveným předběžným opatřením ze dne 28. 9. 2014 zasahovat."
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti s výše rekapitulovanými právními závěry městského soudu (a dříve obvodního soudu) nadále polemizuje, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v odvolacím řízení, vyjadřuje nesouhlas s provedenou změnou úpravy výchovných poměrů nezletilého, konkrétně s vymezenými parametry střídavé výchovy. Stěžovatel opětovně namítá, že obecné soudy dostatečně nerespektovaly či nezohlednily závěry znalců, přijaté v uvedených znaleckých posudcích, přičemž zpochybňuje i samotné výpovědi znalců v řízení před obvodním soudem, v nichž tyto závěry do značné míry popírají.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Toto ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí (příp. jiného zásahu) z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů avšak Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstatou nyní projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů učiněnými v rámci řízení o úpravě výchovných poměrů k nezletilému, konkrétně se způsobem, jakým byly nastaveny parametry jemu stanovené střídavé výchovy. Ústavní soud v této souvislosti považuje za vhodné připomenout, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajícím se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti či (jako v nyní projednávaném případě) vymezit konkrétní parametry stanovené střídavé výchovy. Stěžovatel však staví Ústavní soud právě do této pozice, tj. další instance v systému obecného soudnictví, neboť námitky obsažené v ústavní stížnosti předkládal v obdobném znění již v řízeních před obecnými soudy a ústavní stížnost tak fakticky využívá jako další procesní prostředek, jehož prostřednictvím se domáhá změny konkrétní úpravy výchovných poměrů nezletilého, stanovené obecnými soudy, s jejichž právními závěry polemizuje i v řízení před Ústavním soudem, a to výhradně na úrovni podústavního práva. Stěžovatelem učiněný obsáhlý výčet základních práv, jež měla být rozhodnutím městského soudu porušena, přitom nelze bez dalšího považovat za relevantní ústavněprávní argumentaci.
9. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů vydaných v tomto typu řízení je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
10. Jak ostatně v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil i městský soud, za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovanou judikaturu).
11. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadené rozhodnutí městského soudu, přičemž dospěl k závěru, že městský soud (a před ním i obvodní soud) při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzal do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontoval je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Ústavní soud proto právní závěry, na jejichž základě soudy rozhodly o změně úpravy výchovných poměrů nezletilého výše uvedeným způsobem, považuje za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele, a to ani v procesním postupu obecných soudů při zjišťování uvedených relevantních skutkových okolností, resp. při hodnocení provedených důkazů. V kontextu nyní projednávaného případu nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že obecnými soudy přijatá změna úpravy rozsah styku otce s nezletilým skutečně zužuje oproti úpravě předchozí, nicméně městský soud tak učinil zejména z důvodu potřeby chránit osobnostní a psychický vývoj nezletilého a parametry střídavé výchovy přizpůsobil jeho zdravotnímu stavu i potřebě stability jeho výchovného prostředí, jež by byla stanovením střídavé výchovy v "týdenním režimu" narušena.
12. Ústavní soud nad rámec výše uvedeného, toliko ve formě obiter dicta, nicméně považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Jak zdůraznil Ústavní soud v citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je ovšem podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly." Pokud tedy v nyní projednávaném případě městský soud poukázal na aktuálně nežádoucí dopady destabilizace výchovného prostředí na psychický vývoj nezletilého, pak nelze do budoucna zcela vyloučit, že postupná stabilizace výchovného prostředí a prohloubení vztahu nezletilého k oběma rodičům nemůže vést k dalšímu rozhodnutí obecných soudů o změně jeho výchovných poměrů (změna nastavení střídavé výchovy).
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. června 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu