ECLI:CZ:US:2017:2.US.1667.17.1
sp. zn. II. ÚS 1667/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Via Chem Group, a. s., se sídlem Rudolfovská tř. 303/113, České Budějovice, zastoupené Mgr. Michalem Strnadem, advokátem se sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odbor hospodářské kriminality SKPV ze dne 21. 10. 2016, č. j. KRPH-33051-503/TČ-2016-050080, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2017, sp. zn. 11 To 29/2017, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odboru hospodářské kriminality SKPV a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že postupem Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Královéhradeckého kraje, Odbor hospodářské kriminality SKPV (dále jen "policejní orgán") a Vrchního soudu v Praze ("vrchní soud") došlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), stejně jako čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní stížností napadeným usnesením policejního orgánu, po předchozím souhlasu Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 20. 10. 2016, bylo rozhodnuto, že podle ustanovení §79e odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění účinném do 17. 3. 2017 (dále jen "trestní řád") se jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti zajišťuje nehmotná věc - práva inkorporovaná do hromadné akcie na jméno TARTASOM PRAHA, s. r. o., v celkové jmenovité hodnotě 386.000.000 Kč (blíže specifikovaná ve výroku napadeného usnesení policejního orgánu), která nahrazuje kmenové listinné akcie emitované společností Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a. s. (blíže specifikované ve výroku napadeného usnesení policejního orgánu), ve formě cenného papíru na jméno, přičemž tyto akcie nahrazují kmenové akcie emitované společností Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a. s., ve formě cenného papíru "na majitele" (blíže specifikované ve výroku napadeného usnesení policejního orgánu), jejichž vlastníkem je stěžovatelka, neboť se jedná o věc užitou ke spáchání trestného činu.
3. Napadené usnesení policejního orgánu bylo vydáno v rámci trestního řízení, které bylo zahájeno na základě usnesení policejního orgánu ze dne 15. 1. 2016, jímž bylo rozhodnuto o zahájení trestního stíhání obviněných vyjmenovaných v usnesení o zahájení trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestných činů rovněž tam uvedených. Společným jednáním obviněných došlo k neoprávněnému zvýhodnění vybraných věřitelů, resp. zvýhodnění jejich právních nástupců ve vztahu k ostatním věřitelům společnosti Via Chem Group, a. s., zapříčiněnému účelovým vyvedením majetku dlužníka. K vyvedení majetku mělo dojít tak, že stěžovatelka (společnost Via Chem Group, a. s.) dne 30. 4. 2012 uzavřela se společností KINGWATER HOLDINGS LIMITED (dále jen "KHL") smlouvu o úplatném převodu cenných papírů emitenta Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a. s., přičemž následně společnost KHL provedla jednostranný zápočet pohledávek za stěžovatelkou - společností Via Chem Group, a. s., z titulu platebních směnek jí vystavených na řad. To vše za situace, kdy obvinění v trestním řízení museli vzhledem ke svému postavení statutárních orgánů stěžovatelky nejpozději k datu 30. 6. 2010 vědět, že se stěžovatelka nachází ve stavu předlužení a mají tak ze své pozice zákonnou povinnost podat na společnost insolvenční návrh, což neučinili a současně jim při podpisu smlouvy s KHL o převodu akcií muselo být jasné, že KHL může následně jednostranně započíst svoje pohledávky za stěžovatelkou, v důsledku čehož došlo pouze ke snížení objemu vlastního kapitálu stěžovatelky, určeného k poměrnému uspokojení věřitelů. Jak policejní orgán uvedl v odůvodnění napadeného usnesení, "záměrným snížením objemu vlastního kapitálu společnosti Via Chem Group, a.s., určeného k poměrnému uspokojení přihlášených věřitelů se obvinění měli dopustit zločinu zvýhodnění věřitele podle §233 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník") spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku [...] neboť společnost Via Chem Group, a. s., se ke dni 31. 12. 2009 nacházela ve stavu úpadku formou předlužení, přičemž tato skutečnost musela být nejméně ke dni podpisu konsolidované účetní závěrky za rok 2009 společnosti Via Chem Group, tj. ke dni 30. 6. 2010, statutárním orgánům jednajícím za společnost známa, nicméně nepodaly na společnost Via Chem Group insolvenční návrh."
4. Ve vztahu k užití uvedeného majetkového zajišťovacího institutu, tj. zajištění nehmotné věci (podle §79e trestního řádu účinného do 17. 3. 2017), policejní orgán uvedl, že "na základě shromážděného důkazního materiálu lze konstatovat, že výše specifikované cenné papíry, resp. majetková práva v nich inkorporovaná, byla užita ke spáchání trestného činu zvýhodnění věřitele dle §233 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, neboť tyto akcie byly vyvedeny z majetku Via Chem Group bez náležitého protiplnění, zatímco ostatní věřitele úmyslné snížení objemu vlastního kapitálu Via Chem Group poškodilo, neboť předmětné akcie měly, spolu s ostatním majetkem dlužníka, sloužit k jejich poměrnému uspokojení."
5. Proti tomuto usnesení policejního orgánu podala stěžovatelka podle ustanovení §141 a násl. trestního řádu stížnost (jejíž kopie je přiložena i k ústavní stížnosti), kterou však Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §148 odst. 1 písm. b) trestního řádu zamítl, neboť byla podána osobou neoprávněnou. Vrchní soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, že stížnost podle ustanovení §142 odst. 1 trestního řádu může podat pouze osoba, které se usnesení přímo dotýká nebo která k usnesení dala podnět svým návrhem, k němuž ji zákon opravňuje. Za situace, kdy bylo ve věci dlužníka (stěžovatelka) zahájeno insolvenční řízení, které se nachází ve stavu povolené reorganizace, veškerá jednání mající relevanci pro nakládání s majetkovou podstatou činí dlužník podle §330 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon") toliko se souhlasem věřitelského výboru. Současně se však stěžovatelka nachází v situaci, kdy bylo v daném insolvenčním řízení insolvenčním soudem vydáno usnesení, které omezuje její dispoziční oprávnění s majetkem ve smyslu ustanovení §332 insolvenčního zákona tak, že uvedené úkony a právní úkony je dlužník oprávněn činit pouze po předchozím písemném souhlasu insolvenčního správce, což se týká i úkonů a právních jednání týkajících se dlužníkových podílů a majetkových účastí v jiných obchodních korporacích a veškerých rozhodnutí, činěných při výkonu dlužníkových práv plynoucích z jeho členství, podílů či jiné majetkové účasti v obchodních korporacích. S ohledem na tyto skutečnosti dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že stěžovatelka nebyla ve smyslu ustanovení §142 trestního řádu oprávněnou osobou k podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu. Z napadeného usnesení vrchního soudu totiž plyne, že soud za osobu oprávněnou k podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu považoval insolvenčního správce stěžovatelky.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti postupu policejního orgánu (a následně i vrchního soudu) a zpochybňuje jeho zákonnost i ústavnost, neboť jím prý došlo k zásahu do jejích základních práv a svobod. Stěžovatelka polemizuje s jednotlivými důvody, jimiž policejní orgán odůvodnil zajištění nehmotné věci ve vlastnictví stěžovatelky, na jehož základě došlo k zajištění značné části objemu jejího kapitálu. Tímto postupem policejního orgánu tak paradoxně došlo jednak k poškození věřitelů, tj. k trestnému činu, za který jsou stíháni členové statutárního orgánu stěžovatelky v trestním řízení, v rámci něhož k zajištění nehmotné věci došlo, a jednak k poškození samotného emitenta akcií, tj. společnosti Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a. s., na níž má stěžovatelka alespoň dle aktuálního soupisu majetkové podstaty stále významný majetkový podíl (ohledně oprávněnosti soupisu tohoto aktiva do majetkové podstaty dlužníka/stěžovatelky se vede v rámci insolvenčního řízení incidenční spor).
7. Podstatu ústavní stížnosti s ohledem na výše uvedené tvoří polemika s postupem orgánů činných v trestním řízení, kdy ve vztahu k jejímu majetku (hromadné akcie) užily majetkový zajišťovací institut v podobě zajištění nehmotné věci ve smyslu ustanovení §79e trestního řádu účinného do 17. 3. 2017, ačkoliv k takovému postupu údajně nebyly splněny zákonné podmínky, neboť policejní orgán v odůvodnění svého usnesení neuvedl, jak konkrétně mohla práva inkorporovaná v hromadné akcii sloužit ke spáchání trestného činu, a v tomto ohledu je tak usnesení policejního orgánu nepřezkoumatelné. Následně se Vrchní soud v Praze jako stížnostní instance stížností stěžovatelky podané proti usnesení policejního orgánu meritorně ani nezabýval, když prý nesprávně aplikoval ustanovení trestního řádu a insolvenčního zákona a na základě této nesprávné aplikace dospěl k závěru, že stěžovatelka není osobou oprávněnou k podání stížnosti. Tímto postupem vrchního soudu bylo stěžovatelce odňato právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
8. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů či dokonce orgánů činných v trestním řízení ve stejném rozsahu, jako v nyní posuzovaném případě činily v předmětném trestním řízení, resp. v řízení o stěžovatelkou podané stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu o použití majetkového zajišťovacího institutu ve vztahu k majetku stěžovatelky. Je tak primárně na orgánech činných v trestním řízení, resp. obecných soudech, a nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení (resp. insolvenčního řízení ve kterém stěžovatelka vystupuje jako úpadce) důkladně vážily a posoudily, zda použití některého ze zákonem předvídaných ochranných opatření či zajišťovacích institutů, je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení.
9. Uvedené platí i pro rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení §79a a násl. trestního řádu. Proto Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi při přezkoumávání rozhodnutí o použití majetkových zajišťovacích institutů z ústavněprávního hlediska stanovil požadavky, kterým musí takováto rozhodnutí dostát (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 či nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014, a tam citovanou judikaturu, veškerá rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydána příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), tzn. vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici. Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí náležitě a pečlivě odůvodnit. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění, jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného rozhodnutí, tak vyplývá nejen z ústavního zákazu výkonu libovůle orgány státní moci (čl. 2 odst. 2 Listiny), ale plně koresponduje i s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny). Z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom zřetelně vyplývá, že uvedený požadavek dopadá jak na řízení před obecnými soudy, tak rovněž na řízení před "jinými orgány" ve stanovených případech, kdy se jednotlivec domáhá svého práva, tedy i na rozhodnutí státního zástupce, pokud mu zákonodárce svěřil pravomoc rozhodovat o zásazích do základních práv a svobod a o rozsahu těchto zásahů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2183/12 ze dne 22. 5. 2013 (N 91/69 SbNU 429), nález sp. zn. I. ÚS 3184/07 ze dne 17. 4. 2008 (N 71/49 SbNU 61), nález sp. zn. III. ÚS 961/09 ze dne 22. 9. 2009 (N 207/54 SbNU 565), dostupné na http://nalus.usoud.cz].
10. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť se jedná toliko o omezení dočasné, splňovat i kritérium přiměřenosti (proporcionality). Jedná se tak o omezení vlastnického práva v rámci výluky z ochrany vlastnictví, které musí při zachování v zákoně specifikovaných podmínek být přiměřené cíli sledovanému právní úpravou (trestním řádem). Tím je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat a reparovat škodu způsobenou závažnou, zejména hospodářskou trestnou činností (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13).
11. Ve vztahu k zamítavému usnesení Vrchního soudu v Praze stěžovatelka zpochybňuje ústavnost a zákonnost postupu, na základě kterého byla její stížnost proti usnesení policejního orgánu zamítnuta z procesních důvodů a Vrchní soud v Praze se tak meritorně stížností samotnou vůbec nezabýval s odůvodněním, že stěžovatelka nebyla k podání stížnosti bez předchozího souhlasu věřitelského výboru a insolvenčního správce aktivně legitimována. Zde je na místě zdůraznit, že stěžovatelka, přestože jí v rámci řešení jejího úpadku byla povolena reorganizace, byla současně omezena na svých dispozičních právech s majetkem, a to na základě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 2. 2016, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-B-244, a rovněž bylo omezeno její jednání ve vztahu k veškerým právům vztahujícím se ke smlouvě o převodu akcií představujících majetkový podíl na společnosti Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a. s., a to na základě usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 6. 2016, č. j. KSCB 28 INS 1350/2014-B-301. K těmto usnesením insolvenčního soudu je nutné uvést, že tato usnesení omezující nakládání dlužníka s majetkovou podstatou podle ustanovení §332 insolvenčního zákona jsou rozhodnutími, kterými se zásadně omezují oprávnění dlužníka nejen v rámci insolvenčního řízení, ale ve všech dalších procesních postupech dlužníka, které by vedly k nakládání s majetkovou podstatou (k tomu srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 12. 2011, sp. zn. 1 VSOL 733/2011-B-52 vedené ve věci KSOS 36 INS 8817/201). Je proto možné uzavřít, že v případě, kdy byla stěžovatelka omezena na svých dispozičních právech při nakládání s majetkovou podstatou, a to jmenovitě při nakládání s veškerými právy vztahujícími se ke smlouvě o převodu akcií představujících majetkový podíl stěžovatelky jako úpadce na společnosti Spolek pro chemickou a hutní výrobu, a. s., nebyla stěžovatelka oprávněna proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí policejního orgánu podat k Vrchnímu soudu v Praze stížnost. Podle ustanovení §332 odst. 3 insolvenčního zákona byl totiž k případnému podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu oprávněn insolvenční správce stěžovatelky. K úvahám Vrchního soudu v Praze rozvedené ohledně nutnosti schválení jednání stěžovatele jako úpadce i věřitelským výborem je pak třeba dodat, že tato povinnost by se na stěžovatelku podle ustanovení §330 odst. 2 insolvenčního zákona vztahovala pouze v případě, že by nebyla na svých dispozičních právech usnesením insolvenčního soudu omezena.
12. Pokud pak stěžovatelka, vědoma si rozhodnutí insolvenčního soudu o omezení dispozice s majetkovou podstatou, zdůvodňuje podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu tím, že tento procesní úkon nepředstavuje dispozici s majetkovou podstatou, ale jedná se o pouhé uplatnění jejích procesních práv, když současně rekapituluje, že se obracela na svého insolvenčního správce s dotazem ohledně dalšího postupu a pouze s ohledem na krátkou procesní lhůtu a na nečinnost insolvenčního správce se rozhodla stížnost podat sama, je možné k tomu stručně uvést následující. V případě, že by vrchní soud celou situaci po právní stránce vyhodnotil odlišně, a tedy nesprávně, uplatnění procesního práva stěžovatelky na podání stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu by vedlo k opačnému výsledku řízení, tedy výsledku takovému, kdy by vrchní soud stížnosti vyhověl a zajištění nehmotné věci - práv inkorporovaných do hromadné akcie - by zrušil. V takovém případě by však stěžovatelka najednou získala zpět svá dispoziční práva k původně zajištěné nehmotné věci (nyní odhlédnuto od probíhajícího insolvenčního řízení). Pokud by tedy stížnostní instance připustila za současného trvání insolvenčního řízení a omezení dispozičního oprávnění podle ustanovení §332 insolvenčního zákona aktivní legitimaci stěžovatelky k podání stížnosti proti usnesení policejního orgánu, mělo by vyhovění stížnosti zcela zřejmé dopady na dispoziční práva stěžovatelky s předmětnou nehmotnou věcí. Tvrzení stěžovatelky, že podáním stížnosti uplatnila pouze svoje procesní právo, na které se omezení dispozice nevztahuje, tak není správné, neboť je zcela zřejmé, že i uplatnění tohoto procesního práva může mít zřejmý dopad na nakládání s předmětnou věcí. To je ostatně právě ten důvod, proč byla stížnost stěžovatelky bez meritorního projednání z procesních důvodů vrchním soudem zamítnuta.
13. Zpochybnění užití zajišťovacího institutu trestního práva v situaci, kdy nakládání s akciemi, resp. s právy do akcií inkorporovaných, bylo stěžovatelce zakázáno již v momentě, kdy tyto akcie byly sepsány do její majetkové podstaty a kdy insolvenční soud rozhodl o omezení dispozičního oprávnění podle ustanovení §332 insolvenčního zákona pak postrádá jakoukoliv relevanci. Z povahy insolvenčního práva na jedné straně a trestního práva na straně druhé je naprosto zřejmý jejich odlišný účel. Zatímco právo insolvenční si klade za cíl řešení úpadku dlužníka, ideálně za poměrného uspokojení všech jeho věřitelů, účelem trestního práva je postihnout pachatele za chování v rozporu s normami trestního práva a které je škodlivé pro společnost jako celek. Tím, že byl majetkový podíl dlužníka sepsán do majetkové podstaty dlužníka, tak byli chráněni především věřitelé před vyvedením tohoto aktiva z majetkové podstaty, naopak zajištěním nehmotného práva v rámci trestního řízení měla být postihnuta stěžovatelka, resp. stíhaní členové jejího statutárního orgánu za podezření z trestné činnosti a za podezření ze spáchání trestného činu. Účelem zajišťovacího institutu v trestním řízení je znemožnit podezřelému, aby s věcí, o které se orgány činné v trestním řízení oprávněně domnívají, že se jedná o věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, dále jakkoliv nakládal, a tím zmařil či znesnadnil průběh celého trestního řízení. Zajišťovací instituty trestního práva tedy sledují veřejný zájem na odhalení trestné činnosti, potrestání jejího pachatele a minimalizaci negativních dopadů v majetkové sféře třetích osob. Naopak soupis majetku do majetkové podstaty dlužníka sleduje zájem přihlášených věřitelů na poměrném uspokojení jejich přihlášených pohledávek tak, aby žádný z těchto věřitelů nebyl zvýhodněn a celý proces jejich uspokojování proběhl transparentně. Při řešení úpadku reorganizací má pak soupis majetkové podstaty především informační hodnotu. Věřitelé se na základě něj mohou kvalifikovaně rozhodovat při hlasování o způsobu řešení úpadku dlužníka. Tvrzení, že zajištění nehmotné věci, konkrétně práv inkorporovaných do hromadné akcie, podle ustanovení §79e trestního řádu ve znění účinném do 17. 3. 2017, bylo nadbytečné a v rozporu se zásadou trestního práva jako nástroje ultima ratio, když stejná práva inkorporovaná do hromadné akcie byla z dispozice stěžovatelky vyloučena již tím, že byla sepsána do majetkové podstaty a dispozice stěžovatelky byla s těmito právy omezena usnesením insolvenčního soudu podle ustanovení §332 insolvenčního zákona, je postaveno na chybném východisku stěžovatelky, že účel vyjmutí těchto práv z dispozice dlužníka je v obou případech totožný. Jak však bylo naznačeno výše, účel trestního práva a jeho zajišťovacích institutů je diametrálně odlišný od účelu práva insolvenčního. Nadto je nutné zohlednit i to, že o oprávněnosti zahrnutí práv inkorporovaných do předmětné hromadné akcie do majetkové podstaty stěžovatelky je v rámci insolvenčního řízení veden incidenční spor, o kterém není doposud rozhodnuto. V případě úspěchu stěžovatelky v tomto incidenčním sporu by byla tato položka ze soupisu majetkové podstaty vyškrtnuta, čímž by se při současném nezajištění této nehmotné věci podle §79e trestního řádu ve znění účinném do 17. 3. 2017 rovněž obnovila dispoziční oprávnění stěžovatelky k hromadné akcii a právům do ní inkorporovaných. I proto je užití zajišťovacího majetkového institutu v rámci trestního řízení vedeného mj. proti členům statutárního orgánu stěžovatelky na místě.
14. Lze tedy uzavřít, že pokud jsou výše předestřené ústavní požadavky a kritéria kladená na rozhodování orgánů činných v trestním řízení o použití majetkových zajišťovacích institutů v jednotlivých případech dodrženy, přičemž zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem na ochranu základních práv dotčeného jednotlivce, Ústavní soud zásadně nepovažuje jejich použití za protiústavní zásah do jeho základních práv (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007; usnesení sp. zn. I. ÚS 4597/12 ze dne 11. 6. 2013; usnesení sp. zn. I. ÚS 3783/13 ze dne 11. 6. 2014 či usnesení sp. zn. II. ÚS 2048/14 ze dne 25. 11. 2014).
15. Prizmatem výše naznačených ústavněprávních kritérií Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená usnesení policejního orgánu a Vrchního soudu v Praze, jimiž rozhodovaly o důvodnosti použití majetkových zajišťovacích institutů, v nyní projednávaném případě tedy zajištění nehmotné věci ve smyslu ustanovení §79e odst. 1 trestního řádu ve znění účinném do 17. 3. 2017, přičemž dospěl k závěru, že výše předestřené ústavní požadavky a kritéria byly i v nyní projednávaném případě stěžovatelky splněny, a to i s ohledem na to, že stěžovatelka byla v dispozici s totožnou nehmotnou věcí omezena již časově předcházejícím zařazením věci na soupis majetkové podstaty v rámci insolvenčního řízení, které se o ní vede, a omezením dispozice na základě rozhodnutí insolvenčního soudu podle §332 insolvenčního zákona.
16. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížností napadená rozhodnutí policejního orgánu i vrchního soudu splňují ústavněprávní požadavky, kterým musí rozhodnutí o použití majetkových trestněprávních zajišťovacích institutů dostát. Z jejich odůvodnění totiž dostatečně zřetelně vyplývá, na základě jakých konkrétních skutečností dospěly k závěru, že nakládání s akciemi stěžovatelkou mělo vést k záměrnému snížení objemu vlastního kapitálu stěžovatelky, určeného k poměrnému uspokojení přihlášených věřitelů v rámci insolvenčního řízení. Na základě této skutečnosti orgány činné v trestním řízení dovozují i trestněprávní odpovědnost stíhaných osob, přičemž obviněný měli tímto jednáním naplnit skutkovou podstatu trestného činu zvýhodnění věřitele podle ustanovení §233 odst. 1, odst. 3 písm. a) trestního zákoníku. Těmito předběžnými závěry, neboť v trestní věci dosud nebylo pravomocně rozhodnuto a nadále je třeba zde aplikovat zásadu presumpce neviny, je možné dovodit, že zajištěná nehmotná věc, tj. práva inkorporovaná do hromadné akcie blíže specifikované v usnesení policejního orgánu, představují věc užitou ke spáchání trestného činu.
17. Ústavní soud tak neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce, postupu policejního orgánu a Vrchního soudu v Praze nelze z ústavního pohledu nic vytknout, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu