ECLI:CZ:US:2017:2.US.1681.17.1
sp. zn. II. ÚS 1681/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Olgy Nečasové a Lubomíra Nečase, oba zastoupeni Mgr. Annou Vlčkovou, advokátkou se sídlem Žižkova 2, Nový Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 3. 2017, č. j. 56 Co 72/2017-73, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení a společnosti Claris realitní kancelář s.r.o., se sídlem K Nemocnici 14, Nový Jičín, zastoupené Mgr. Ivetou Horáčkovou, advokátkou se sídlem K Nemocnici 14, Nový Jičín, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví citovaného usnesení Krajského soudu, neboť mají za to, že jím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a následující Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Novém Jičíně sp. zn. 14 C 147/2016 se podává, že jmenovaný soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 14 C 147/2016-59, uložil povinnost oběma stěžovatelům zaplatit žalobkyni (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnici - společnosti Claris realitní kancelář s. r. o.) společně a nerozdílně částku 65.370 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů prvostupňového řízení. Následné odvolání stěžovatelů bylo ústavní stížností napadeným usnesením odmítnuto jako opožděné, když žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.
3. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost vedlejší účastnici k vyjádření. Ta ve svém vyjádření mimo jiné uvedla, že ústavní stížnost je podle jejího názoru nepřípustná, neboť stěžovatelé usnesení krajského soudu, jímž bylo odmítnuto jejich odvolání pro opožděnost, nenapadli žalobou pro zmatečnost podle ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř. Současně vedlejší účastnice navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
4. Stěžovatelé se k vyjádření vedlejší účastnice nevyjádřili.
5. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně toho kterého práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
7. Podle ustanovení §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
8. V nyní projednávané věci se stěžovatelé ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného usnesení krajského soudu, jímž bylo rozhodnuto o odmítnutí odvolání stěžovatelů proti citovanému usnesení okresního soudu, a to pro - krajským soudem tvrzenou - opožděnost.
9. Přestože stěžovatelé ústavní stížností brojí proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o odmítnutí jejich odvolání, a tedy proti němuž je s ohledem na výše uvedené znění ustanovení §229 odst. 4 občanského soudního řádu přípustná žaloba pro zmatečnost, z podané ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, že by tohoto mimořádného opravného prostředku využili, resp. že by případně napadali rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno právě o zmíněné žalobě pro zmatečnost.
10. Za dané situace proto Ústavní soud nutně dospěl k závěru, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 téhož zákona, nepřípustná [srov. k tomu též stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; č. 79/2009 Sb.)].
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
12. Ústavní soud však zároveň nevyhověl návrhu vedlejší účastnice, aby jí byla přiznána náhrada nákladů řízení. Podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu totiž může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. S ohledem na ustanovení §62 odst. 3 téhož zákona, jež vyjadřuje zásadu, dle níž si každý účastník nese své vlastní náklady sám, se však ustanovení odstavce čtvrtého interpretuje v ustálené judikatuře zdejšího soudu restriktivně. Ústavní soud tak přiznává náhradu nákladů řízení pouze tehdy, jde-li o mimořádný a výjimečný případ, kdy se podle okolností případu jeví nespravedlivým, aby si účastník (vedlejší účastník) nesl náklady, které mu vznikly, sám. O takovou situaci však v souzené věci nejde a vedlejší účastnice ani ve svém vyjádření nic takového netvrdí. Ve svém vyjádření se totiž věnuje toliko otázce včasnosti odvolání stěžovatelů, respektive přípustnosti ústavní stížnosti, aniž by výše zmíněné mimořádné a výjimečné okolnosti - tedy kromě samotného návrhu na přiznání náhrady nákladů řízení - odůvodňovala, když ani sám
Ústavní soud jejich naplnění v dané věci neshledal.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj