ECLI:CZ:US:2017:2.US.1695.17.1
sp. zn. II. ÚS 1695/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ansise Ataolse Bérziňše, t. č. ve Vazební věznici Litoměřice, zastoupeného JUDr. Markétou Tukinskou, Ph.D., advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, jíž se domáhá určení, že způsobem výkonu jeho vazby jsou porušena jeho základní práva svobody, a požaduje, aby Ústavní soud vyslovil, že se Vězeňské službě České republiky - Vazební věznici Litoměřice zakazuje pokračovat v porušování těchto základních práv a svobod, za účasti Vězeňské služby České republiky - Vazební věznice Litoměřice, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou dne 1. 6. 2017 se stěžovatel domáhal určení, že způsobem výkonu jeho vazby bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na přípravu obhajoby ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. písm. b) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a dále byla porušena stěžovatelova základní práva a svobody, jež jsou uvedena v čl. 9 odst. 1, čl. 10 odst. 1, odst. 2, čl. 13, čl. 15 odst. 2, čl. 17 odst. l, odst. 2, čl. 31, čl. 33, čl. 34 odst. 2, čl. 35 odst. 1 Listiny a v čl. 8 odst. 1 a čl. 10 odst. 1 Úmluvy. Rovněž tak stěžovatel požadoval, aby Ústavní soud vyslovil, že se Vězeňské službě České republiky - Vazební věznici Litoměřice zakazuje pokračovat v porušování základních práv a svobod stěžovatele a přikazuje se, aby stěžovateli byl umožněn přístup k literatuře, judikatuře a informačním zdrojům, jež jsou nutné pro přípravu obhajoby.
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou posuzované věci, je vždy povinen přezkoumat splnění podmínek řízení o ústavní stížnosti. Jen v tomto případě se jím totiž může zabývat také věcně.
3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nepřípustná. Po stránce materiální se pak subsidiarita ústavní stížnosti projevuje v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit. Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou tedy vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem.
4. Za nepřípustnou je ve světle řečeného nutno považovat i nyní projednávanou ústavní stížnost. Možnost domáhat se ochrany svých práv totiž dává vazebně stíhaným osobám ustanovení §20 odst. 1 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu vazby"), dle něhož obviněný smí k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stížnosti a žádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení; zákon dále upravuje také další procesní záležitosti spojené s podáváním a vyřizováním těchto stížností.
5. Z ústavní stížnosti (a z jejích příloh) přitom vyplývá, že se stěžovatel ochrany svých práv snažil dovolat rozličnými způsoby, mj. též prostřednictvím žádosti o nápravu ze dne 10. 5. 2017, jež byla příslušným orgánem (správně) posouzena právě jako stížnost dle citovaného ustanovení §20 zákona o výkonu vazby, na základě níž byl stěžovatel také dne 17. 5. 2017 k jejímu obsahu vyslechnut. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh však již nevyplývá, jak byla tato stížnost vyřízena a zda bylo námitkám stěžovatele (obsaženým též v ústavní stížnosti) vyhověno či nikoliv.
6. Za této situace musí Ústavní soud konstatovat, že v nyní posuzované věci nejsou naplněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti, neboť před jejím podáním stěžovatel nevyčkal rozhodnutí o procesním prostředku, který mu právní řád nabízí k ochraně jeho práv, ačkoliv právě až ve spojení s tímto rozhodnutí se mohl teprve domáhat efektivní ochrany svých práv před Ústavním soudem. Jestliže totiž náš právní řád poskytuje prostředky k ochraně práv vazebně stíhaným osob, tak teprve po jejich bezúspěšném vyčerpání se tyto osoby mohou obrátit na Ústavní soud (viz také např. usnesení sp. zn. III. ÚS 132/05 ze dne 23. 6. 2005). Nelze navíc odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel má právní zástupkyni, která mu i v těchto záležitostech poskytuje právní pomoc. Na uvedeném nic nemění, pokud se stěžovatel domnívá, že s vyřízením jeho stížnosti (žádosti o nápravu) jsou spojeny průtahy. Pokud by totiž ústavní stížnost směřovala tímto směrem, musel by být zvolen odlišný petit, nežli stěžovatel učinil v nyní projednávané ústavní stížnosti.
7. Za této situace nelze než uzavřít, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyužil všech možností, které mu nabízí právní řád k ochraně jeho práv, a nerespektoval tak shora popsaný princip subsidiarity. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, proto Ústavní soud předložený návrh jako nepřípustný odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
8. Závěrem Ústavní soud k návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření podle ustanovení §80 zákona o Ústavním soudu uvádí, že tento má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit; pakliže je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh procesně její osud, a zvláštního výroku zde netřeba.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj