ECLI:CZ:US:2017:2.US.1780.17.1
sp. zn. II. ÚS 1780/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného JUDr. Kateřinou Markovou, advokátkou, se sídlem Br. Veverkových 702, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 271/2017-24 ze dne 21. března 2017, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně č. j. 6 To 26/2016-326 ze dne 26. ledna 2016 a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti č. j. 26 T 29/2015-289 ze dne 3. září 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti uznán vinným ze spáchání přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 16 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dalšími výroky bylo podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád") rozhodnuto o náhradě škody.
3. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, napadeným usnesením podle §253 odst. 1 tr. řádu zamítl jako opožděně podané.
4. Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. c) tr. řádu odmítl. V prvé řadě zkoumal, zda byla dodržena zákonná lhůta k podání dovolání podle §265e) tr. řádu, přičemž zjistil, že dovolání stěžovatele bylo podáno opožděně.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje názor, že dovolání prostřednictvím ustanoveného obhájce podal včas, neboť odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu byla ustanovenému obhájci doručena dne 10. 11. 2016. V další části ústavní stížnosti poukazuje na to, že sám nalézací soud konstatoval neexistenci žádného přímého důkazu k prokázání viny stěžovatele. Stěžovatel má za to, že jeho vina nebyla jednoznačně prokázána ani řetězcem nepřímých důkazů. Soud odmítl jako účelovou obhajobu stěžovatele, že věci zajištěné u něho domovní prohlídkou a patřící poškozenému mu poškozený půjčil, přestože mu již v minulosti věci půjčoval, což nepopřel. Navíc poškozený v průběhu řízení seznam věcí, které mu měly být odcizeny, rozšiřoval. Neobjasněný zůstal i způsob, jakým měly být věci odcizeny, jak se pachatel dostal na místo činu a jak z něj věci odnesl. Podpůrné výpovědi svědků jsou dle stěžovatele v rozporu, pokud jde o dobu odcizení věcí i popis způsobu vloupání. Nebylo tak s nejvyšším možným stupněm jistoty prokázáno, že to byl právě stěžovatel, kdo se vloupání do skladových prostor poškozeného dopustil.
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti z důvodu její zjevné neopodstatněnosti (pokud jde o rozhodnutí Nejvyššího soudu) a ve zbylém rozsahu pro nepřípustnost.
7. Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání stěžovatele pro jeho opožděnost bylo stěžovateli (který neměl obhájce, přičemž nebyl dán důvod nutné obhajoby), doručeno dne 4. 3. 2016, takže poslední den lhůty k podání dovolání připadl na 4. 5. 2016. V tomto usnesení byl stěžovatel poučen ve smyslu §265d odst. 2 tr. řádu o tom, že dovolání proti němu může podat pouze prostřednictvím obhájce, a že podání, které tak není učiněno, se nepovažuje za dovolání, byť je tak označeno. Dne 18. 3. 2016 bylo přesto nalézacímu soudu doručeno podání stěžovatele označené jako "dovolání", které sepsal sám stěžovatel. Okresní soud proto stěžovatele přípisem ze dne 22. 3. 2016 znovu poučil dle §265d odst. 2 tr. řádu o tom, že jeho podání se nepovažuje za dovolání, a o povinnosti podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, přičemž ho vyzval k odstranění vad podání. Pokud pak bylo řádné dovolání prostřednictvím ustanovené obhájkyně stěžovatele podáno soudu až dne 7. 1. 2017, stalo se tak zjevně opožděně (více než 8 měsíců po uplynutí dovolací lhůty).
8. Za uvedené procesní situace nemá Ústavní soud žádné ústavněprávní výhrady proti názoru Nejvyššího soudu, že dovolání bylo podáno opožděně, neboť se běh lhůty pro jeho podání odvíjel od doručení usnesení odvolacího soudu stěžovateli. Tento závěr plyne jak z jednoznačného textu zákona, tak z jeho racionální a ústavně konformní interpretace dovolacím soudem. Postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání tudíž nelze považovat za odepření spravedlnosti, jak se domnívá stěžovatel, nýbrž toliko za předvídatelnou a ústavně aprobovatelnou aplikaci procesních předpisů.
9. Pokud jde o napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu v Uherském Hradišti, Ústavní soud připomíná, že již dříve ve své rozhodovací praxi vyložil význam subsidiarity ústavní stížnosti jako jednoho ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti. V intencích principu subsidiarity lze ústavní stížnost zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). V opačném případě je ústavní stížnost zásadně nepřípustná.
10. Požadavek vyčerpání všech procesních prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu není splněn nejenom v případě, že opravný prostředek, který je stěžovateli k dispozici, stěžovatel vůbec nevyužil, ale i tehdy, když tak sice učinil, avšak nikoliv "řádně" (ve smyslu splnění stanovených procesních podmínek pro jeho podání), a tím způsobil, že nemohl být projednán věcně. Právě taková situace nastala v projednávané věci, neboť dovolání stěžovatele - jak již bylo vyloženo shora, bylo podáno opožděně. V části směřující proti rozhodnutím Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, a Okresního soudu v Uherském Hradišti je proto ústavní stížnost třeba považovat za nepřípustnou.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu