ECLI:CZ:US:2017:2.US.1790.17.1
sp. zn. II. ÚS 1790/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele R. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Procházkou, advokátem se sídlem Rooseveltova 16, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 12 C 317/2014, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 11 Co 116/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 199/2017, za účasti Okresního soudu Plzeň - město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a právo na ochranu zdraví podle čl. 7 odst. 1 a čl. 31 Listiny základních práv a svobod.
2. Okresní soud Plzeň - město rozsudkem napadeným nyní projednávanou ústavní stížností zamítl návrh stěžovatele, aby mu žalované Město Bor (dále jen "žalovaný") zaplatilo na náhradě škody na zdraví částku 218.707 Kč, na náhradě za ztrátu výdělku částku 457.908 Kč a po dosažení důchodového věku peněžitý důchod ve výši 31.000 Kč. Důvodem podání žaloby byla skutečnost, že stěžovatel dne 12. 2. 2012 upadl na blíže specifikovaném místě v Městě Bor na levou horní končetinu a musela být provedena repozice. Krajský soud v Plzni tento rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil a následné dovolání odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné.
3. Stěžovatel ve velmi kuse pojaté ústavní stížnosti namítá, že mu nebyla přiznána žádná náhrada za způsobený zásah do jeho zdraví a že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, na který obecné soudy odkazovaly, je "poněkud problematický" a Nejvyšší soud prý judikoval i několik rozhodnutí odlišných. Stěžovatel tvrdí, že se v předmětný den choval tak, aby úrazu předešel (pomalá a opatrná chůze, vhodná obuv), nicméně vlastník komunikace vůbec neprováděl zimní údržbu. V důsledku úrazu se stěžovateli vracejí "fantomové bolesti" amputovaného ukazováčku levé ruky, léčí se na psychiatrii a stal se plně invalidním.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva účastníka řízení, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. V prvé řadě je nutno k ústavní stížnosti poznamenat, že je velmi stručná a neobsahuje žádnou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatel totiž ve skutečnosti jen vyslovuje nesouhlas s výsledkem řízení před obecnými soudy, což však nepodléhá a ani podléhat nemůže ochraně Ústavního soudu, neboť ústavně zaručené právo na spravedlivý proces nelze zaměňovat s právem na procesní úspěch, které žádný právní řád pochopitelně negarantuje.
6. Pokud stěžovatel označuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1713/2008 za problematický a tvrdí, že tento soud judikoval i několik rozhodnutí s odlišným názorem, konstatuje Ústavní soud, že stěžovatel žádné takové konkrétní rozhodnutí neoznačuje a ani netvrdí, v čem měla tato názorová odlišnost spočívat. Takto pojatá námitka stěžovatele je proto neprojednatelná.
7. Ústavní soud připomíná, že pro řízení o ústavní stížnosti platí povinnost právního zastoupení. Tato povinnost není samoúčelná, neboť jejím důvodem je vytvoření apriorní záruky toho, že návrhy podávané k Ústavnímu soudu, který - jak je předestřeno shora - plní v ústavním systému České republiky zcela specifickou roli, budou natolik kvalitní, aby se jimi zdejší soud mohl věcně zabývat. Jeho úkolem totiž nemůže být za stěžovatele (resp. jeho právního zástupce) domýšlet skutečné důvody, pro které by se napadená rozhodnutí (případně) mohla jevit jako protiústavní. Proto také platí, že nepředestře-li stěžovatel Ústavní soud žádnou relevantní argumentaci, není Ústavní soud povinen a ani nemůže argumentačně reagovat na něco, co stěžovatel ani neuplatnil.
8. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, která jsou poměrně podrobně a přesvědčivě argumentačně podložena, jsou z ústavního hlediska plně akceptovatelná. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu