ECLI:CZ:US:2017:2.US.1792.17.1
sp. zn. II. ÚS 1792/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele MVDr. Františka Štěpančíka, zastoupeného JUDr. Michaelem Mannem, advokátem, se sídlem Hlinky 68, 603 00 Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. března 2017, č. j. 18 Co 317/2016-72, a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 12. října 2016, č. j. 52 C 215/ 2015-58, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 8. června 2017 domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a do práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. V projednávané věci byl stěžovatel v postavení žalovaného stranou soudního řízení vedeného u Městského soudu v Brně. Žalobkyněmi byly jeho dvě sestry, které se po něm domáhaly zaplacení částky 640 000 Kč s příslušenstvím. Žalovaný se žalobou nesouhlasil, což také uvedl k vyjádření k žalobě s odůvodněním, že ke dni podání žaloby vůči nim nemá žádný splatný závazek. Tvrdil, že část požadovaných prostředků je na základě vzájemné dohody s žalobkyněmi na termínovaném vkladu, který skončí až v květnu 2016. Žaloba přitom byla podána v listopadu 2015. V červnu 2016 stěžovatel zaplatil žalobkyním částku ve výši 405 243,50 Kč. Jednání před Městským soudem v Brně bylo nařízeno na 11. října 2016. Ještě před nařízeným jednáním však dne 7. října 2016 vzaly žalobkyně svůj návrh zcela zpět. V důsledku zpětvzetí Městský soud v Brně jako soud prvního stupně svým usnesením ze dne 12. října 2016, č. j. 52 C 215/ 2015-58, řízení zastavil (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o vrácení části soudního poplatku jedné ze žalobkyň. Soud prvního stupně výrok o nákladech řízení odůvodnil s odkazem na §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") tak, že ačkoli plnil stěžovatel po podání žaloby pouze částečně, vzaly žalobkyně žalobu zpět v celém jejím rozsahu, nedomohly se tak uplatněného nároku z hlediska vztahu svých požadavků k chování žalovaného, a v rozsahu rozdílu je tedy procesní zavinění zastavení na jejich straně; zastavení řízení však nezavinily zcela, když jejich krok byl reakcí na částečné plnění ze strany žalovaného, proto nelze učinit jednoznačný závěr o procesním zavinění některého z účastníků.
3. Žalovaný se proti výroku II. rozhodnutí soudu prvního stupně odvolal a požadoval přiznání náhrady nákladů řízení. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. března 2017, č. j. 18 Co 317/2016-72, rozhodnutí soudu první stupně potvrdil a uložil žalovanému povinnost k náhradě nákladů odvolacího řízení vůči žalobkyním. Odvolací soud se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně a odmítl tvrzení stěžovatele, že by na věc měly dopadat nálezy Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2017 sp. zn. III. ÚS 2741/16 a sp. zn. III. ÚS 3592/16, jelikož kvůli zpětvzetí žaloby nedošlo ani k jednání ve věci, ani k provádění dokazování a nelze tedy posoudit, zda žalovaná pohledávka byla splatná, takže je třeba vycházet z ryze procesního hlediska, tedy zásady zavinění za zastavení řízení.
II.
4. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně náhrady nákladů řízení a spatřuje v nich porušení svých ústavních práv. Žalovaná pohledávka, jak uvedl již v odvolání, nebyla splatná a o tomto nebylo podle něj mezi účastníky sporu pochyb. Žalobkyně však přesto svou žalobou spor nesmyslně vyvolaly. Stěžovateli tak vznikly náklady, když musel vyhledat právního zástupce, aby mohl reagovat na kvalifikovanou výzvu zaslanou mu soudem. V ústavní stížnosti také poukazuje na fakt, že žalobkyně vzaly žalobu zpět teprve den před nařízeným jednáním. Podle §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý účastník zaviní, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Již soud prvního stupně došel k závěru, že stěžovatel plnil pouze částečně, žaloba však byla stažena celá. V rozsahu rozdílu je procesní zavinění na straně žalobkyň, jak uznal i soud prvního stupně. Ten navíc uvedl, že nelze dospět k závěru, že žalobkyně se domohly svého uplatněného nároku z hlediska vztahu svých požadavků k chování žalovaného (stěžovatele). Stěžovatel podotýká, že již v doplnění odvolání odkazoval na dva tehdy čerstvé nálezy Ústavního soudu ze dne 24. ledna 2017 sp. zn. III. ÚS 2741/16 a sp. zn. III. ÚS 3592/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz/) týkající se interpretace §146 odst. 2 o. s. ř. obecnými soudy, které dle jeho názoru mohou být použity i v jeho věci. Závěry Ústavního soudu obsažené v citovaných nálezech pak lze vztáhnout na částku cca 400 000 Kč (zaplacenou v průběhu řízení) tak, že pokud se důvodnost žaloby dovozuje pouze ze skutečnosti, že žalovaný po jejím podání předmětnou částku zaplatil, jde o formalistický přístup, jelikož soudy nezohlednily, že žalovaný ani jinou možnost v řízení neměl. Pokud by neplnil, žaloba by byla pravděpodobně úspěšná a navíc by mu kvůli jeho prodlení vznikla povinnost platit úroky z prodlení. Trvání na tom, že §146 odst. 2 o. s. ř. je třeba vykládat pouze z procesního hlediska, by pak mohlo svádět k šikanóznímu podávání žalob ještě před splatností, kdy by žalovanému byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení. Stěžovatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že citované nálezy na jeho věc nedopadají. I v jeho případě se totiž pohledávka stala splatnou až po podání obžaloby. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy přistoupily k aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. formalisticky, bez zkoumání jiných okolností významných pro rozhodnutí. Odvolací soud navíc tím, že se neřídil judikaturou Ústavního soudu, porušil čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), zabývající se účinky vykonatelných rozhodnutí Ústavního soudu [viz např. nález ze dne 25. ledna 2005 sp. zn. III. ÚS 252/04 (N 16/36 SbNU 173)].
III.
5. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní soud předesílá, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti; není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. k posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná základní práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Rovněž se sluší připomenout, že Ústavní soud při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje nanejvýš zdrženlivě a k zásahům do této rozhodovací činnosti se uchyluje pouze výjimečně [srov. např. nálezy ze dne 21. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 88/05 (N 87/37 SbNU 189), ze dne 26. září 2005 sp. zn. IV. ÚS 310/05 (N 180/38 SbNU 443), ze dne 20. května 2010 sp. zn. II. ÚS 580/10 (N 112/57 SbNU 419)]. To je dáno především obvyklou obecnou podružností dané problematiky k meritu věci. Otázka náhrady nákladů řízení tedy může dosáhnout ústavněprávní dimenze pouze ve výjimečných případech, a to především tehdy, kdy je úvaha soudu důsledkem naprosté libovůle nebo rozhodnutí soudu je zcela nedostatečně odůvodněno.
8. Nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2741/16 a sp. zn. III. ÚS 3592/16, kterými argumentuje stěžovatel ve své ústavní stížnosti, řešily situaci, kdy obecné soudy při aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. postupovaly přehnaně formalisticky a nezabývaly se tím, zda byla žaloba důvodná, nebo nikoli. Je však třeba brát v potaz individuální okolnosti, za kterých byly citované nálezy vydány. Předmětem sporu zde byl podíl na zisku ze správy společné věci. Žalovaný (stěžovatel v řízeních vedoucích k vydání citovaných nálezů) tehdy tvrdil, že pohledávka ještě není splatná, avšak v průběhu řízení se stala splatnou a proto ji uhradil. Případ posuzovaný nyní je však odlišný v tom, že stěžovatel sice taktéž tvrdí, že pohledávka není splatná, ale žalobkyně se zaplacení žalované částky domáhaly jakožto sporných aktiv pozůstalosti podle §172 a 189 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů. Jak správně uvedl odvolací soud, to, zda byly předmětné finanční prostředky součástí pozůstalosti, anebo zda je pravdivé tvrzení žalobce ohledně darování peněz zůstavitelkou účastníkům řízení a ohledně existence dohody o způsobu rozdělení peněz a jejich vyplácení, nebylo možné zjistit vzhledem ke zpětvzetí žaloby, k níž došlo ještě před prvním jednáním soudu. Závěry vyplývající z citovaných nálezů proto nelze automaticky přenášet na projednávaný případ. Ovšem názor Ústavního soudu, že by bylo přepjatým formalismem, pokud by soudy nezohlednily při posuzování, zda byla žaloba podána důvodně, také další okolnosti, než pouze fakt, že žalovaný po podání žaloby plnil, je použitelný i v projednávaném případě.
9. Postup obecných soudů a jejich aplikaci §146 odst. 2 o. s. ř. považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Jak již bylo naznačeno výše, v daném případě bylo třeba posuzovat zavinění za zastavení řízení z procesního hlediska a případně zvážit další relevantní okolnosti. Výše zmíněný rozpor v tvrzení žalobkyň a stěžovatele byl navíc přinejmenším v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu řádně zohledněn. Odvolací soud se rovněž vyjádřil ke stěžovatelem odkazovaným nálezům a dostatečně vysvětlil, v čem se okolnosti nyní projednávané věci odlišují od situace řešené v uvedených nálezech. Za situace, kdy žalobkyněmi uplatněný nárok byl sporný a stěžovatel však posléze částečně plnil, ale žalobkyně vzaly zpět svou žalobu nakonec v celém rozsahu, je třeba souhlasit s obecnými soudy, že nelze učinit jednoznačný závěr ohledně zavinění některého z účastníků podle §146 odst. 2 o. s. ř. Následná aplikace §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., kdy nebyla nikomu přiznána náhrada nákladů řízení, pak byla zcela na místě. Ústavní soud uzavírá, že k žádnému stěžovatelem tvrzenému zásahu do ústavně zaručených základních práv nedošlo.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu