ECLI:CZ:US:2017:2.US.1818.17.1
sp. zn. II. ÚS 1818/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti MN ENGINEERING GmbH, se sídlem Frankfurter Strasse 25, Flörsheim, Spolková republika Německo, zastoupené JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem Severovýchodní II/12, Praha 4, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 1. 2015, č. j. 12 C 191/2013-84, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2015, č. j. 19 Co 183/2015-111, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, č. j. 30 Cdo 4535/2016-139, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí totiž, že těmito rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka nejprve rekapituluje průběh předchozího řízení před obecnými soudy, v němž se domáhala po České republice náhrady škody způsobené tvrzeným nesprávným úředním postupem, popř. nezákonným rozhodnutím. Škoda měla stěžovatelce vzniknout v důsledku níže popsaného postupu Krajského soudu v Ústí nad Labem.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (v řízení vedeném pod sp. zn. 39 Cm 21/2009) byla stěžovatelka zavázána k zaplacení částky 78.165 EUR společnosti GESTA, a.s. Rozsudek nabyl právní moci dne 27. 3. 2010, stěžovatelka se však o něm dle svého tvrzení dozvěděla teprve dne 30. 6. 2010. Následně stěžovatelka požádala o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání a zároveň podala protinávrh, kterým se po společnosti GESTA, a.s. domáhala zaplacení částky 163.479,77 EUR, z níž navrhl k započtení shora zmíněnou částku, kterou měla uhradit žalobkyni (78.165 EUR). Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byla žádost stěžovatelky o prominutí zmeškání lhůty zamítnuta. K odvolání stěžovatelky pak bylo toto zamítavé usnesení potvrzeno. Stěžovatelka tvrdí, že postupem Krajského soudu, který jí upřel možnost uplatnit protinávrh, jí vznikla škoda ve výši odpovídající rozdílu mezi jí požadovanou částkou (163.479,77 EUR) a částkou, kterou byla povinna uhradit společnosti GESTA, a.s (78.165 EUR), tj. 85.315 EUR. Obecné soudy však stěžovatelce nárok na náhradu tvrzené škody nepřiznaly.
4. Stěžovatelka proti rozhodnutím obecných soudů brojí několika námitkami. V prvé řadě zdůrazňuje pochybení Krajského soudu v Ústí nad Labem v původním řízení, v němž jí nebyl zaslán žalobní návrh a řádně jí nebyl doručen ani rozsudek. Z tohoto důvodu též Zemský soud ve Frankfurtu nad Mohanem odmítl opatřit rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem klauzulí vykonatelnosti. Dále stěžovatelka zpochybňuje právní závěr obecných soudů, podle něhož v projednávané věci chyběl odpovědností titul. Podle stěžovatelky lze ovšem neprominutí zmeškání lhůty považovat za nesprávný úřední postup (porušení povinnosti vydat určité rozhodnutí ve stanovené lhůtě). Krajský soud v Ústí nad Labem totiž podle stěžovatelky měl povinnost jí zmeškání lhůty k podání odvolání prominout. Konečně stěžovatelka tvrdí, že Nejvyšší soud nedostatečně zdůvodnil, proč odmítl její dovolání.
5. Bližší obsah napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jejich vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžovaná rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
6. Formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Obecné soudy žalobu stěžovatelky zamítly ze dvou klíčových důvodů. Podle prvního z nich, jemuž se stěžovatelka věnuje i ve své ústavní stížnosti, neexistoval žádný odpovědnostní titul, o který by stěžovatelka mohla svůj nárok opřít. Podle druhého pak v každém případě nebyla dána příčinná souvislost mezi postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem a tvrzenou škodou, neboť stěžovatelce nic nebránilo domáhat se po společnosti GESTA, a.s. zaplacení částky 163.479,77 EUR samostatnou žalobou (namísto protinávrhu v odvolání).
9. Oba tyto argumenty (z nichž by k zamítnutí žaloby postačoval i každý z nich samostatně) jsou podle Ústavního soudu racionální, opřené o logický a srozumitelný výklad podústavního práva, a tudíž i ústavně konformní.
10. Ústavní soud v prvé řadě nemá ústavněprávních námitek proti právnímu názoru obecných soudů, podle něhož postup Krajského soudu v Ústí nad Labem nelze označit za "nesprávný úřední postup". Podle ustálené judikatury, na niž obecné soudy v napadených rozhodnutích odkazovaly, totiž nesprávnosti úředního postupu přímo směřující k vydání rozhodnutí, které nacházejí svůj odraz v jeho obsahu, mohou být zvažovány pouze z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (což v této věci nepřipadalo v úvahu) a samy o sobě odpovědnostní titul představovat nemohou.
11. Ani proti konstatování obecných soudů, podle něhož se stěžovatelka zaplacení částky 163.479,77 EUR mohla domáhat samostatnou žalobou, nelze mít ústavněprávních námitek a konec konců ani stěžovatelka v ústavní stížnosti žádné relevantní námitky v tomto ohledu nepředkládá.
12. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, lze konstatovat, že jeho odůvodnění stojí na samé hraně ústavnosti, avšak nedosahuje ještě intenzity, která by zakládala porušení práva na spravedlivý proces. V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že míra jeho případného zásahu musí respektovat princip proporcionality. To znamená, že kasační rozhodnutí Ústavního soudu by mělo zásadně korespondovat s intenzitou protiústavnosti, jíž se v konkrétním případě dopustí orgány veřejné moci. Tato zásada je projevem materiálního nahlížení Ústavního soudu na základní práva a svobody, neboť ve své činnosti hodnotí ústavnost konkrétního řízení jako celku, a nikoliv toliko jeho jednotlivé části zvlášť. S ohledem na shora uvedené je ostatně zřejmé, že zásah Ústavního soudu proti tomuto usnesení Nejvyššího soudu by stěžovatelce meritorně nepomohl. Důsledkem případného kasačního zásahu Ústavního soudu by tak bylo pouze prodloužení řízení bez jakéhokoliv reálného efektu.
13. Ústavní soud proto shrnuje, že v projednávané věci obecné soudy vyložily a aplikovaly podústavní právo ústavně konformně a proti jejich právním závěrům ani proti způsobu, jakým tyto závěry odůvodnily, nemá ústavněprávních výhrad. Ústavní soud tudíž ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu