ECLI:CZ:US:2017:2.US.1902.17.1
sp. zn. II. ÚS 1902/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Ladislava Tesaříka, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 24, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 7 To 25/2017, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 6. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 2 odst. 2, v článku 4 odst. 4, v článku 11 odst. 1, v článku 36 odst. 1, a v článku 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s napadeným usnesením, kterým bylo rozhodnuto o jeho stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o prodeji plavidla registrovaného na jméno Marcela Smržová s odůvodněním, že předmětné plavidlo je ve skutečnosti vlastnictvím stěžovatele, a proto je jeho zajištění a aktuálně i prodej jako náhradní hodnoty za výnos z trestné činnosti zcela odůvodněn a v souladu se zákonem. Stěžovatel uvádí, že není vlastníkem předmětného plavidla, neboť jeho výlučným vlastníkem je Marcela Smržová, která nabyla vlastnictví k plavidlu řádně od stěžovatele na základě kupní smlouvy ze dne 20. 3. 2013. Marcela Smržová je také v příslušné evidenci vedené Chorvatskou republikou řádně jako vlastník registrována. Skutečnost, že Marcela Smržová je vlastníkem plavidla, nebyla zákonným způsobem zpochybněna, neboť neexistuje žádné soudní rozhodnutí, které by kupní smlouvu ze dne 20. 3. 2013 (či registraci Marcely Smržové v Registru jachet Chorvatské republiky) označilo za neplatnou. Napadeným usnesením tak bylo de facto rozhodnuto o zbavení vlastnictví Marcely Smržové k plavidlu, které řádně nabyla od stěžovatele. Podle §79g odst. 1 tr. řádu je přitom možno náhradní hodnotu zajistit pouze osobě, která měla povinnost strpět zajištění původní věci. Takovou osobou ovšem dle stěžovatele Marcela Smržová není. V rozhodnutí státního zástupce ani vrchního soudu není jediná zmínka o tom, že by Marcela Smržová disponovala věcmi specifikovanými v §79a odst. 1 tr. řádu účinného od 18. 3. 2017, tedy věcmi, které jsou nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, není tedy nadále obhajitelné zajištění plavidla, kterého je Marcela Smržová stále vlastníkem, jako náhradní hodnoty.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 28. 2. 2017 č. j. VZV 12/2014-2131 bylo rozhodnuto tak, že podle §12 odst. 2 písm. b), písm. c) zákona č. 279/2003 Sb., o výkonu zajištění majetku a věcí v trestním řízení, za použití §45 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci, bude prodáno plavidlo - jachta, model PRINCES V 42, výrobní číslo GB-PYI42I88G303, registrované v Registru jachet u přístavního orgánu Rijeka v Chorvatsku, zapsané na jméno Marcela Smržová, které bylo usnesením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 10. 10. 2014, č. j. VZV 12/2014-712, podle §79f trestního řádu zajištěno jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti. Proti tomuto usnesení podali stěžovatel a jeho dcera Marcela Smržová stížnost, kterou ústavní stížností napadeným usnesením Vrchní soud v Praze zamítl.
4. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
5. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Vrchního soudu v Praze nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
6. Ústavní soud opakovaně konstatuje, že ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené shodné tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadený zásah orgánu veřejné moci je konformní se závěry, jež Ústavní soud ve vztahu k němu již dříve vyslovil, ať již k němu došlo předtím nebo poté.
7. Tak tomu je i v projednávané věci, kdy Ústavní soud rozhodoval ve svém usnesení ze dne 12. 7. 2017, č. j. I. ÚS 1899/17, o ústavní stížnosti shodného obsahu proti totožnému usnesení Vrchního soudu v Praze, kterou podala dcera stěžovatele Marcela Smržová. V citovaném usnesení, kterým ústavní stížnost odmítl, Ústavní soud vysvětlil, že jakkoli lze vynucený prodej majetku považovat za určitý druh zásahu do vlastnického práva, nelze než konstatovat, že takový prodej nepředstavuje jeho další omezení, neboť k zásadnímu omezení výkonu vlastnického práva došlo již samotným zajištěním věci podle §78 nebo 79 tr. řádu. Smyslem ustanovení §12 odst. 1 a 2 zákona č. 279/2003 Sb. přitom není poškodit obviněnou osobu, nýbrž transformovat zajištěný majetek za účelem zachování jeho hodnoty. K námitkám Marcely Smržové, že je rozhodováno o vlastnictví jachty ve vztahu k její osobě a státní zástupce i obecné soudy s ní jednají jako s vlastníkem, což svědčí ve prospěch jejího vlastnického práva k jachtě a odporuje tomu, že by nabytí tohoto vlastnického práva bylo simulovaným úkonem, Ústavní soud konstatoval, že pro výkon zajištění majetku v trestním řízení je nutné v rámci procesní ekonomie jednat s osobou registrovanou v příslušném rejstříku. Ústavní soud v této souvislosti zdůraznil, že majetkové zajišťovací instituty se ukládají ve vztahu k věci a není tedy zásadní vztah vlastníka věci, která je výnosem z trestné činnosti k této trestné činnosti samotné (zde odkázal Ústavní soud na usnesení sp. zn. II. ÚS 1829/15 ze dne 21. 7. 2015). Z napadeného usnesení vrchního soudu měl Ústavní soud za zjevné, že stěžovatelka jednala se svým otcem ve shodě a jako důvodný se jeví i závěr, že Marcela Smržová se stěžovatelem pod hrozbou trestního stíhání nebo zajištění majetku v trestním řízení provedli zastírací majetkové dispozice (tzv. vyvedení majetku), což orgány činné v trestním řízení vedlo k přistoupení výkonu zajištění majetku jeho prodejem v dražbě. Tím byla taktéž vypořádána námitka, kterou předkládá stěžovatel ve své ústavní stížnosti, totiž, že není vlastníkem dotčené jachty on, nýbrž jeho dcera Marcela Smržová. Za této situace je pak zřejmé, že je to právě Marcela Smržová, která coby registrovaný vlastník jachty je oprávněna bránit se v tomto smyslu proti napadenému usnesení, což také učinila, a Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 1899/17 její věc přezkoumal.
8. Od závěrů, které Ústavní soud v uvedeném řízení učinil, nemá důvodu se v nyní projednávané věci odchýlit, a ve shodě se shora citovaným usnesením sp. zn. I. ÚS 1899/17 konstatuje, že napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze je řádně odůvodněno, nevykazuje logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry, a nezakládá tak porušení základních práv či svobod, jichž se stěžovatel dovolává.
9. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu