ECLI:CZ:US:2017:2.US.1916.17.1
sp. zn. II. ÚS 1916/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Bořka Riesse, zastoupeného JUDr. Ivem Kuběnou, advokátem, se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 183/50, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, č. j. 32 Cdo 2963/2016-247, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 17 Co 352/2015-185, proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 8. 2014, č. j. 18 C 79/ 2010-147, a proti rozhodnutím Energetického regulačního úřadu ze dne 3. 12. 2008, č. j. 03097-10/2008-ERU a předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 26. 2. 2009, č. j. 03097-15/2008-ERU, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem, Okresního soudu v Děčíně a Energetického regulačního úřadu, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 6. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 3 odst. 1, v článku 26 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 a v článku 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že žalovaná ČEZ Distribuce, a. s. (dále také jen "žalovaná") zamítla jeho žádost o připojení fotovoltaické elektrárny o výkonu 500 kW k distribuční soustavě na základě zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, z důvodu nedostatku kapacity elektrizační sítě a pro ohrožení spolehlivého provozu distribuční soustavy, a to přesto, že v téměř totožném případě naopak připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě povolila (viz například rozhodnutí ERU sp. zn. REG-3245/2007-ERU ze dne 18. 6. 2008, kdy bylo povoleno připojení fotovoltaické elektrárny společnosti FitCraft Production, a. s., s výkonem 1,1 MW). Stěžovatel je přesvědčen, že připojení fotovoltaické elektrárny kteréhokoliv žadatele k distribuční síti je vázáno na splnění přesně vymezených zákonných podmínek. Pokud stěžovatel tyto podmínky splnil, je jeho právem a zároveň povinností subjektu, který rozhoduje o udělení oprávnění k připojení fotovoltaické elektrárny do distribuční sítě, aby bylo o žádosti rozhodnuto kladně, případně, pokud by měla být žádost zamítnuta, aby bylo stejně rozhodováno i v ostatních obdobných případech. Proto se stěžovatel domnívá, že pokud objektivně existovala kapacita pro připojení výrobny elektřiny až dvakrát výkonnější, jedná se o zásah do jeho ústavně zaručeného základního práva na rovné zacházení, respektive do práva nebýt diskriminován, a v konečném důsledku i do práva na svobodné podnikání. Stěžovatel napadená rozhodnutí Energetického regulačního úřadu i soudů považuje za protiústavní, neboť jimi byl zcela pominut ústavněprávní aspekt celé věci, když po stěžovateli je žádáno, aby reflektoval změnu právní úpravy v době, kdy již řízení probíhalo, a nebylo možno původní žádosti stěžovatele o vydání kladného stanoviska k připojení fotovolataické elektrárny k distribuční soustavě vyhovět. Stěžovatel považuje takový postup za nepředvídatelný, formalistický a účelový. Pochybení soudů spatřuje stěžovatel také v tom, že nepřipustily jím navrhované důkazy a neakceptovaly jeho argumentaci, čímž zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces.
3. Ze spisu Okresního soudu v Děčíně sp. zn. 18 C 79/2010, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Energetický regulační úřad rozhodnutím ze dne 3. 12. 2008, č. j. 03097-10/2008-ERU zamítl návrh stěžovatele na uložení povinnosti žalované vydat kladné stanovisko k žádosti stěžovatele o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě. Stejně bylo rozhodnuto i o stěžovatelově rozkladu rozhodnutím předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 26. 2. 2009, č. j. 03097-15/2008-ERU. Stěžovatel na základě těchto zamítavých rozhodnutí podal žalobu k Okresnímu soudu v Děčíně, který ji rozsudkem ze dne 7. 8. 2014, č. j. 18 C 79/2010-147, zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně napadl stěžovatel odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že rozsudkem ze dne 11. 2. 2016, č. j. 17 Co 352/2015-185, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Následně Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 5. 2017, č. j. 32 Cdo 2963/2016-247 dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.
4. Po přezkoumání vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Energetického regulačního úřadu, Okresního soudu v Děčíně, Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Nejvyššího soudu nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Z napadeného rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 3. 12. 2008 vyplývá, že důvodem odmítnutí stěžovatelovy žádosti o připojení výrobny elektřiny k distribuční soustavě byl nedostatek kapacity zařízení pro distribuci a ohrožení spolehlivého provozu distribuční soustavy v přímém vztahu k zařízení stěžovatele. Energetický regulační úřad rozhodl uvedeným způsobem na základě tvrzení žalované, že ohrožení spolehlivého provozu distribuční soustavy spočívá v překročení zkratové odolnosti rozvodny 110 kV Lískovec, kdy i připojení fotovoltaické elektrárny přispívá, byť v omezené míře, ke zvýšení zkratového proudu, přičemž zkratová odolnost rozvodny Lískovec je již v současnosti překročena, a dále, že je zde nedostatečná přenosová kapacita vedení VVN mezi R 110 kV Třebovice a R 110 kV Lískovec. Jednalo se tedy o naplnění obou podmínek ustanovení §25 odst. 11 písm. a) zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen "energetický zákon"), účinného v rozhodné době, podle kterého je provozovatel distribuční soustavy povinen připojit k distribuční soustavě zařízení každého a umožnit distribuci elektřiny každému, kdo o to požádá a splňuje podmínky stanovené prováděcím právním předpisem a obchodní podmínky stanovené Pravidly provozování distribuční soustavy, s výjimkou případu prokazatelného nedostatku kapacity zařízení pro distribuci nebo při ohrožení spolehlivého provozu distribuční soustavy. Energetický regulační úřad ve svém rozhodnutí také uvedl, že se nejedná o definitivní zamítnutí žádosti stěžovatele, neboť právě probíhá rekonstrukce vedení v dané oblasti, a po jejím posílení by již nic nemělo bránit připojení předmětného elektrického zdroje.
7. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud nemohl přisvědčit námitce stěžovatele, že rozhodnutí Energetického regulačního úřadu je založeno na libovůli a nerespektování povinnosti uložené mu ustanovením §25 odst. 11 písm. a) energetického zákona, když je naopak zřejmé, že Energetický regulační úřad postupoval zcela v intencích citovaného zákonného ustanovení. Ústavní soud ani nezjistil, že by rozhodování Energetického regulačního úřadu ve věci stěžovatele vykazovalo prvky diskriminace, tedy rozdílného zacházení oproti jiným subjektům požadujícím připojení zařízení k distribuční soustavě, rovněž nebyl shledán nedostatek v provádění důkazů ze strany správního orgánu. Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na odůvodnění rozhodnutí předsedy Energetického regulačního úřadu ze dne 26. 2. 2009, č. j. 03097-15/2008-ERU, ve kterém se uvádí, že Energetický regulační úřad vystupoval v tomto řízení jako správní orgán a při dokazování se řídil ustanovením §141 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého správní orgán vychází z důkazů, které byly účastníky řízení navrženy, neexistuje zde tedy povinnost pro správní orgán vyhledat a provést další důkazy v případě, kdy důkazy předložené účastníky řízení považuje za dostatečné. Vzhledem k tomu, že stěžovatel důkazy, kterými žalovaná podpořila svá tvrzení o nedostatku kapacity zařízení distribuční soustavy pro připojení zdroje stěžovatele, nezpochybnil, na výzvu k vyjádření se k předloženým podkladům ve stanovené lhůtě nereagoval, a nepředložil ani jiné důkazy na podporu svých tvrzení, vycházel Energetický regulační úřad ze stavu věci, pro jehož zjištění byly postačující důkazy navržené žalovanou. Pokud se jedná o věc sp. zn. REG-03245/2007-ERÚ, na kterou stěžovatel opakovaně poukazuje, zde bylo rozhodnuto ve prospěch žadatele o připojení k distribuční síti na základě toho, že v tomto řízení nebyly odpovídajícím způsobem prokázány skutečnosti odůvodňující zamítnutí návrhu o připojení tohoto žadatele, neboť ČEZ Distribuce, a. s., neunesla důkazní břemeno ohledně splnění podmínek energetického zákona pro možnost odmítnutí připojení zařízení žadatele, když neuplatňovala svá procesní práva a v průběhu řízní nepředložila odpovídající důkazy na podporu svých tvrzení. Ústavní soud má za to, že napadená rozhodnutí Energetického regulačního úřadu jsou dostatečně odůvodněna v tom smyslu, proč byla žádost stěžovatele o připojení jeho výrobny elektřiny do distribuční sítě zamítnuta, a proč byly jiné stěžovatelem uváděné elektrické zdroje do distribuční sítě připojeny.
8. Pokud jde o napadená soudní rozhodnutí, těmi byla zamítnuta žaloba stěžovatele s odůvodněním, že na základě změny právní úpravy účinné od 1. 4. 2010 již nebylo možné dle §5 odst. 4 vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, stanovit povinnost vydat kladné stanovisko, ale tento institut byl nahrazen povinností uzavřít smlouvu o připojení, případně smlouvu o smlouvě budoucí o připojení. Rozsudek vydaný na základě stěžovatelem uplatněného žalobního petitu by tedy byl nevykonatelným. Odvolací soud v této souvislosti zdůraznil, že i v situaci, kdyby stěžovatel netrval na svém původním petitu žaloby a navrhl uložení povinnosti Energetického regulačního úřadu předložit stěžovateli návrh smlouvy o připojení nebo návrh smlouvy o smlouvě budoucí, nebylo by možno takové žalobě v řízení podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") vyhovět, neboť by se jednalo o zcela nový nárok a soud je v tomto případě vázán ustanovením §250b odst. 3 o. s. ř., dle kterého návrh, o němž rozhodl správní orgán, nemůže být v průběhu řízení před soudem měněn. Stěžovatel měl za této problematické situace znovu podat žádost o připojení výrobny elektřiny v souladu s ustanovením §4 vyhl. č. 81/2010 Sb., kterou se mění vyhláška č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, tak, aby provozovatel distribuční soustavy byl povinen tuto žádost znovu, v souladu s platnou právní úpravou dle §5 této vyhlášky posoudit. Závěrům odvolacího soudu, které měl za souladné se svou ustálenou judikaturou, přisvědčil také dovolací soud, který dovodil, že soud prvního stupně nebyl oprávněn rozhodovat o jiném návrhu, než o kterém rozhodoval správní orgán, a nemůže proto uložit povinnost žalované uzavřít se stěžovatelem smlouvu o připojení nebo smlouvu o smlouvě budoucí o připojení. Dle dovolacího soudu bylo tedy na stěžovateli, aby reflektoval změnu právní úpravy, ke které došlo v průběhu soudního řízení, a podal v souladu s ní znovu příslušnou žádost.
9. Ústavní soud neshledal důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatele neshledal. Soudy všech tří stupňů se danou věcí řádně zabývaly, a jak bylo shora uvedeno, v odůvodnění svých rozhodnutí srozumitelně uvedly, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěly. Rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.
10. Nerespektování ústavněprávního aspektu věci, jak předestírá stěžovatel, nelze přitom spatřovat ve skutečnosti, že soudy v projednávané věci postupovaly dle platné zákonné úpravy, která vytvořila složitou procesní situaci v neprospěch stěžovatele. Z vyžádaného soudního spisu si Ústavní soud ověřil, že soud prvního stupně poučil stěžovatele o tom, že navržený žalobní petit je vzhledem ke změně právní úpravy nevykonatelným. Podáním ze dne 15. 5. 2014 stěžovatel podal návrh na změnu žalobního petitu tak, že se in eventum domáhá zrušení napadených rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a zároveň in eventum navrhuje, aby soud nahradil vůli žalované, a to uzavřením smlouvy, jejíž znění je součástí navrženého žalobního petitu. Při jednání před soudem prvního stupně dne 7. 8. 2014 soud vyzval stěžovatele k opravě změny žaloby, kterou navrhl ve svém podání ze dne 15. 5. 2014, neboť dle názoru soudu stěžovatelem uplatněný petit není petitem eventuálním, ale jedná se o neurčité podání, které je nutno opravit, a v tomto směru bylo stěžovateli dáno soudem dle §43 odst. 1 o. s. ř. příslušné poučení. Stěžovatel po tomto poučení do protokolu navrhl, aby soud ve věci rozhodl dle původního petitu, jak byl uplatněn stěžovatelem v doplnění žaloby ze dne 12. 2. 2010 tak, že napadená rozhodnutí Energetického regulačního úřadu se ruší a žalovaná je povinna vydat stěžovateli kladné stanovisko k připojení FVE 500 kW Starojická Lhota ze dne 3. 5. 2007. Po následném poučení soudu dle §118a) odst. 2 o. s. ř., kdy soud stěžovateli předeslal, že věc je možno posoudit jinak s ohledem na změnu právní úpravy, byl stěžovatel vyzván k doplnění potřebných rozhodujících skutečností, a poučen o následcích nesplnění této výzvy s ohledem na změnu právní úpravy. Stěžovatel opětovně setrval na svém stanovisku s tím, že nemíní doplňovat svá tvrzení a navrhovat další důkazy. Následně soud prvního stupně zamítl návrhy na doplnění dokazování, a byl vynesen napadený rozsudek.
11. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že postup soudů byl formální, účelový, a že v jeho důsledku nemohlo být projednáno meritum věci. Stěžovatel byl opakovaně ze strany soudů poučen, že žalobní petit, kterého se domáhá, je za současné právní úpravy nevykonatelný a soud proto nemůže Energetickému regulačnímu úřadu uložit povinnost vydat stěžovatelem požadované kladné stanovisko. Bylo tedy rozhodnutím stěžovatele, že se nebude poučením soudu o podání nové žádosti o připojení výrobny elektřiny řídit.
12. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele, že soudy nepřipustily jím navržené důkazní prostředky. Ústavní soud soustavně judikuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srovnej. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy soud prvního stupně odmítl doplnění dokazování znaleckým posudkem a listinami založenými do spisu stěžovatelem i žalovanou pro jich neúčelnost, když žalobu zamítl s tím, že stěžovatel setrval i přes poučení soudu na žalobním petitu, který soud nemohl pro jeho nevykonatelnost uložit.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí měla zákonný podklad, nejeví jakékoliv známky svévole a dostatečně uvádí důvody, na nichž jsou založena. Pouhý nesouhlas se závěry vyplývajícími z napadených rozhodnutí či nastínění vlastního právního názoru na výklad a použití zákonných ustanovení však důvodnost stížnosti nezakládá. Ústavní soud je přesvědčen, že Energetický regulační úřad i soudy všech stupňů v projednávané věci postupovaly dle platné zákonné úpravy, jejich rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce a nebylo jimi porušeno žádné z uvedených základních práv stěžovatele.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu