ECLI:CZ:US:2017:2.US.1932.16.1
sp. zn. II. ÚS 1932/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., t. č. ve Věznici Jiřice, P. O. BOX 8, Lysá nad Labem, zastoupeného Mgr. Annou Kašparovou, advokátkou, Advokátní kancelář se sídlem Klicperova 469, Kralupy nad Vltavou, proti usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 4. 2016 č. j. 2 Nt 1217/2016-26, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016 č. j. 14 To 162/2016-38 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel brojí proti posouzení jeho žádosti o přeřazení pro další výkon trestu odnětí svobody do věznice mírnějšího typu (věznice s ostrahou) obecnými soudy. Tvrdí, že soudy v napadených rozhodnutích správně nezhodnotily smysl a účel ustanovení §57 odst. 2, 6 trestního zákoníku, tedy nápravu pachatele a podporu jeho budoucího zdárného zapojení do společnosti, přičemž právě přeřazení do věznice mírnějšího typu by pro pachatele naplnění takového účelu znamenalo. Stěžovatel zejména nesouhlasí s konstatováním soudu, že součástí programu stěžovatele ve věznici jsou též vzdělávací a zájmové aktivity, do kterých nikdy zapojen nebyl a nelze mít proto za to, že by možnosti programu u něj byly vyčerpány. V tomto směru poukazuje stěžovatel zejména na omezené možnosti účasti a absolvování takových programů vzhledem k jeho pracovnímu zařazení.
2. Krajský soud v Praze usnesením stížnost stěžovatele proti rozhodnutí soudu nižší instance zamítl. Konstatoval, že okresní soud provedl procesně správným způsobem dokazování v rozsahu potřebném pro posouzení žádosti stěžovatele a dospěl přitom ke správnému závěru, že nesplnil všechny podmínky ustanovení §57 odst. 2, 6 trestního zákoníku. Okresní soud opřel rozhodnutí o závěr, že účelu trestu u stěžovatele bude lépe dosaženo ve věznici s ostrahou. Stěžovatel obdržel kázeňské odměny v době, kdy byl pracovně zařazen, a proto neobstojí jeho námitky o časové náročnosti zaměstnání bez možnosti další realizace. Stěžovatel nebyl nikdy zapojen do programu zacházení, jehož součástí jsou i vzdělávací a zájmové aktivity. Namístě nejsou ani námitky stěžovatele, že je ve výkonu trestu poprvé, jelikož z právní kvalifikace skutku, za nějž byl odsouzen, vyplývá zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou; příslušný soud při ukládání trestu s ohledem na osobu stěžovatele jako odsouzeného rozhodl o mimořádném zařazení do věznice s ostrahou. Pokud dále stěžovatel uvádí, že věc rozhodoval stejný soudce, jde o věc příslušného rozvrhu práce a výhrady k osobě soudce měl uplatnit v rámci jednání u okresního soudu.
II.
3. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Listina upravuje vedle obecných a společných ustanovení základní lidská práva a svobody, politická práva, práva minorit, hospodářská, sociální a kulturní práva a právo na soudní či jinou ochranu. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
4.Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat; důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Tak je tomu i v případě posouzení otázky (ne)naplnění zákonných podmínek pro přeřazení do jiné věznice s mírnějším režimem. To je doménou obecných soudů a Ústavní soud není oprávněn do něho zasahovat s jedinou, výše uvedenou výjimkou. O takový případ se však nyní nejedná. Obsahem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem soudu při rozhodování o žádosti o přeřazení do věznice mírnějšího typu. Napadenému rozhodnutí však z ústavněprávního hlediska nelze ničeho vytknout. Obecné soudy se v odůvodnění zamítavého výroku zabývaly situací stěžovatele a provedly dokazování v dostatečném rozsahu. Dospěly přitom k závěru, že stěžovatel nenaplnil všechny podmínky dané ustanovením §57 odst. 2, 6 trestního zákoníku.
5. Pokud jde o požadavek stěžovatele stran projednání jeho žádosti nestranným soudcem, Ústavní soud k tomu konstatuje pouze to, že o věci rozhoduje vždy soudce, jemuž je věc přidělena v rámci rozvrhu práce. Pokud tato zásada nebyla porušena - a stěžovatel takové porušení při přídělu jeho věci ani nenamítá -, nelze ani v tomto směru obecným soudům ničeho vytknout. K uplatnění námitky podjatosti se vyjádřil již krajský soud, který poukázal na nečinnost stěžovatele v průběhu jednání před soudem.
6. Ústavní soud nad rámec uvedeného podotýká, že již samotná ústavní stížnost stěžovatele je svým obsahem (hlavní stížnostní body) obdobná s obsahem stížnosti stěžovatele proti usnesení okresního soudu; stěžovatel používá shodnou argumentaci, kterou v ústavní stížnosti nepříliš rozvádí. Jde o pokračující polemiku stěžovatele s postupem obecných soudů, do něhož Ústavní soud není oprávněn při absenci ústavněprávního rozměru samotné stížnosti zasahovat, a to i v případě, kdy by měl na rozhodnutí samotné jiný názor.
7. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Z tohoto důvodu byla ústavní stížnost stěžovatele bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu