ECLI:CZ:US:2017:2.US.1957.17.1
sp. zn. II. ÚS 1957/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jitky Mancini, zastoupené Mgr. Ladislavem Jedličkou, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Čs. Armády 1181, Ústí nad Orlicí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017 č. j. 23 Cdo 5243/2016-1162, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 29. 10. 2015 č. j. 22 Co 236/2015-1078 a usnesení Okresního soudu ve Svitavách ze dne 23. 4. 2015 č. j. 9 C 542/2003-1059 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že shora označenými rozhodnutími obecného soudu bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka namítá, že především Nejvyšší soud v rozporu s platnou právní úpravou posoudil podané dovolání jako nepřípustné, ačkoliv stěžovatelka v něm detailně popisuje, z jakého důvodu jí měl být soudem ustanoven právní zástupce. Ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších instancí namítá zásah do jejích základních práv právě s ohledem na neustanovení advokáta za situace, kdy byla stěžovatelka soudem osvobozena od povinnosti platit soudní poplatky.
2. Okresní soud ve Svitavách usnesením rozhodl o žádosti stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů tak, že ji zamítl. Konstatoval, že v průběhu řízení ve věci samé byla stěžovatelka zastoupena řadou advokátů či sdružení, z toho dokonce ve dvou případech byli právní zástupci stěžovatelce soudem ustanoveni. Stěžovatelka však s jejich zastupováním spokojena nebyla, sama jejich podání doplňovala a plné moci k zastupování rušila. K tomu dále uvedl, že není v průběhu dalšího řízení zapotřebí, aby byla stěžovatelka zastoupena advokátem, když jí podané odvolání je z pohledu soudu projednatelné. Předmětná žádost stěžovatelky podle soudu hraničí již se zneužíváním procesního institutu ustanovení advokáta tzv. ex offo.
3. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Nejprve se zabýval námitkou podjatosti, kterou stěžovatelka vznesla proti předsedovi senátu a referujícímu soudci JUD. Bořivoji Hájkovi, a dospěl k závěru, že není vyloučen z projednání věci. K otázce ustanovení právního zástupce stěžovatelce soudem uvedl, že nespokojenost stěžovatelky s již dříve ustanovenými právními zástupci byla založena na čistě subjektivních představách o tom, jak má zastupování probíhat. Z obsahu spisu nevyplývá, že by právní zástupci stěžovatelku nezastupovali řádně, ale naopak z něj plyne, že nebyla spokojena s žádným zastupováním a k jednotlivým úkonům se sama vyjadřuje rozsáhlými podáními. Stěžovatelka podle soudu zneužívá dobrodiní umožněné procesními předpisy a k ochraně svých práv nezbytně nutně právního zástupce nepotřebuje.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Stěžovatelka v dovolání vyjadřuje pouze nesouhlas s právním hodnocením věci odvolacím soudem. Stran naplnění podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. pouze uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, kterých se napadené usnesení týká, a ty nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny. K tomu odkázala na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 NSČR 9/2015. Žádné konkrétní relevantní otázky však stěžovatelka nepodala a nenaplnila tak podmínky přípustnosti podaného dovolání stanovené zákonem.
II.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala.
6. Ustanovením §30 o. s. ř. je soudům, resp. státu stanovena povinnost zajišťovat právo na právní pomoc v řízení před soudy. Toto právo však není absolutní. V případech účastníků řízení konkrétně ve finanční tísni či jiné tíživé životní situaci je dále podmíněna naplněním zákonných podmínek podle §30 o. s. ř., tj. hlediskem přiznání osvobození od soudních poplatků a nezbytností ochrany zájmů účastníka řízení. Postup v soudním řízení při posouzení, zda jsou tyto podmínky naplněny, je však záležitostí obecných soudů.
7. V nyní posuzované věci bylo stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků. To však neznamená, že jí bez dalšího vzniká nárok na bezplatné právní zastoupení advokátem. V tomto směru je do právní úpravy ustanovení §30 o. s. ř. vtěleno již zmíněné kritérium "nezbytnosti" zastoupení, je-li to třeba k ochraně zájmů účastníka. Obecné soudy dospěly k závěru, že toto hledisko u stěžovatelky naplněno není. Stěžovatelka sama podala odvolání, které prvostupňový soud označil za projednatelné. Z obsahu rozhodnutí obecných soudů, které si Ústavní soud vyžádal, plyne, že jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací věnoval dostatečnou pozornost posouzení otázky nezbytnosti ustanovení právního zástupce pro ochranu práv stěžovatelky v řízení před soudem. Soudy též upozornily na možné zneužívání procesního institutu ustanovení právního zástupce soudem ze strany stěžovatelky, která - ač jí byli už dva advokáti takto soudem ustanoveni - nebyla s jejich zastupováním spokojena a předtím, než plnou moc sama "ukončila", jejich podání sama obsáhle doplňovala. Nadto stěžovatelku v řízení zastupovalo bezpočet dalších advokátů či sdružení k tomu oprávněných.
8. Ústavní soud k uvedenému uzavírá, že je vzhledem k průběhu řízení zjištěného z obsahu napadených usnesení zřejmé, že obecné soudy provedly dostatečný přezkum žádosti stěžovatelky o ustanovení právního zástupce a svůj postup řádně odůvodnily. Obecným soudům není možné vytknout svévolnou intepretaci norem jednoduchého práva. Nelze dospět ani k závěru, že by stěžovatelka byla v průběhu řízení jakkoliv krácena na svých základních právech.
9. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, který její dovolání jako nepřípustné odmítl, Ústavní soud v jeho rozhodnutí rovněž neshledal protiústavní zásah do jejích základních práv. Ústavní soud si vyžádal text dovolání, které stěžovatelka podala. Předně je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Z pohledu Ústavního soudu dovolací soud nepochybil, jestliže dovolání stěžovatelky posoudil jako nepřípustné. Nejvyšší soud není povinen ze skutkových námitek stěžovatelky a citací právních předpisů dovozovat či dokonce "vysledovat" zásadní právní otázku tak, jak tvrdí stěžovatelka v ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy ani ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakkoliv je jeho text obsahově stručný, neshledal porušení základních práv stěžovatelky.
8. V posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu