ECLI:CZ:US:2017:2.US.196.17.1
sp. zn. II. ÚS 196/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelky Dr. Libuše Rektorové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 11. 2016, č. j. 7 As 154/2016-170, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 20. 1. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou stěžovatelka brojí proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2016, č. j. 30 A 91/2013-386. Důvodem zastavení řízení bylo nezaplacení soudního poplatku.
Toto podání zjevně nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo řadou procesních a obsahových nedostatků (§34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), zejména z něj nebylo dostatečně patrno, čeho se vlastně navrhovatelka v tomto řízení domáhá, a pro řízení před Ústavním soudem nebyla zastoupena advokátem (§30, §31 cit. zákona).
K odstranění těchto nedostatků podání byla navrhovatelka vyzvána přípisem, jí doručeným dne 6. 2. 2017, v němž byla též upozorněna, že neodstraní-li vytýkané vady ve lhůtě do 20 dnů, bude návrh odmítnut. Dostalo se jí rovněž náležitého poučení, jaké náležitosti má návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem obsahovat, jakými nedostatky oproti tomu trpí a jak je možno požádat Českou advokátní komoru o určení advokáta k zastupování v řízení před Ústavním soudem s výslovným poučením, že zákon neumožňuje Ústavnímu soudu navrhovateli advokáta ustanovit.
Na tuto výzvu stěžovatelka zareagovala žádostí o prodloužení lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud obdržel dne 20. 2. 2017, a to "o dalších 18 dnů navíc". V této žádosti stěžovatelka podrobně popsala svoje zdravotní problémy a sociální situaci a (navzdory shora citovanému poučení) požádala Ústavní soud o ustanovení "bezplatného advokáta".
Této žádosti stěžovatelky Ústavní soud přípisem, doručeným stěžovatelce dne 28. 2. 2017, vyhověl potud, že prodloužil lhůtu k odstranění vad ústavní stížnosti s konečnou platností nejpozději do 20. 3. 2017.
Ani v této prodloužené lhůtě však stěžovatelka vytčené vady ústavní stížnosti neodstranila a přípisem doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 3. 2017 požádala o další prodloužení lhůty "o 10 až 20 dnů." V této žádosti opět podrobně popsala své zdravotní problémy, přičemž uvedla, že zatím nepodala žádost o ustanovení advokáta Českou advokátní komorou, neboť je pro ni velmi obtížné pracovat "s mnoha aktuálními dokumenty z různých šanonů", a podání této žádosti proto zatím jen "avizovala".
Ústavní soud konstatuje, že navrhovatelka vady svého návrhu k dnešnímu dni neodstranila, přičemž prodloužená lhůta k odstranění vytknutých vad marně uplynula již dne 20. 3. 2017. Na další žádost o prodloužení lhůty k podání ústavní stížnosti přitom Ústavní soud již nereflektoval, a to především proto, že zákonná lhůta k podání ústavní stížnosti je dostatečně dlouhá (dva měsíce), a Ústavní soud ji fakticky prodloužil ještě o dalších 50 dnů (viz shora citovaná výzva k odstranění vad ústavní stížnosti a následné prodloužení lhůty). Tuto lhůtu považuje Ústavní soud za zcela dostatečnou, a to i s přihlédnutím ke zdravotnímu stavu stěžovatelky. Nelze totiž souhlasit se stěžovatelkou v tom smyslu, že se jedná o obtížný případ, neboť k zastavení řízení napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu došlo pro nezaplacení soudního poplatku, takže jediná právní otázka, která mohla být učiněna předmětem řízení o ústavní stížnosti, je to, zda Nejvyšší správní soud tímto svým rozhodnutím stěžovatelce neodepřel právo na přístup k soudu, což nevyžaduje žádnou právně a skutkově obtížnou a rozsáhlou argumentaci. Navíc, stěžovatelka sama uvádí, že ani v této prodloužené lhůtě ještě ani nezaslala České advokátní komoře žádost o ustanovení advokáta, takže postupuje značně liknavě a nikoliv tak, aby se jí dostalo co nejrychlejší a nejúčinnější právní ochrany.
Základní vadou, od níž se ostatně odvíjely i vady další, byla absence povinného zastoupení advokátem. Jak Ústavní soud již několikrát konstatoval [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 89/94 ze dne 29. 11. 1994 (N 58/2 SbNU 151; veškerá judikaturu Ústavního soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz)], smyslem povinného zastoupení advokátem je, aby (s ohledem na mimořádnou závažnost řízení) Ústavní soud jako specializovaný soud nebyl neúměrně zatěžován nekvalifikovanými návrhy a nekvalifikovaným přístupem účastníků k jednání. Příkladem takové situace je právě postup navrhovatelky, která svůj návrh vůbec nijak ústavněprávně neodůvodnila. Jakkoliv si je Ústavní soud vědom omezených možností navrhovatelky předestřít zásadní ústavněprávní argumentaci, bylo na ní, aby vyslyšela výzvu Ústavního soudu a zvolila si advokáta, jenž by vylíčil, v čem spočíval zásah do jejích základních práv. Pokud tak neučinila, nemůže tuto její nečinnost Ústavní soud nikterak nahrazovat a podaný návrh nemůže ani meritorně posoudit.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než postupovat podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a na jeho základě soudcem zpravodajem (mimo ústní jednání) návrh odmítnout z důvodu neodstranění vad návrhu v určené lhůtě.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj