ECLI:CZ:US:2017:2.US.1968.17.1
sp. zn. II. ÚS 1968/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Venuše Militké, zastoupené Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem Masná 8, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2017, č. j. 32 Cdo 77/2017-210, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2016, č. j. 35 Co 145/2016-172, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. 11. 2014, č. j. 7 C 316/2010-137, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 7 C 316/2010, se zejména podává, že obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, podle níž měla být žalovaná společnost CASPER Consumer Finance a. s. povinna zaplatit stěžovatelce částku 324.000 Kč s příslušenstvím a rozhodl, že stěžovatelka je povinna žalované uhradit náhradu nákladů řízení. Mezi stěžovatelkou a společností CASPER Consumer Finance a. s. (resp. její právní předchůdkyní) byla totiž uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě byl stěžovatelce poskytnut úvěr ve výši 117.485 Kč. V dubnu roku 2006 stěžovatelka doplatila zbytek úvěru a odstoupila od smlouvy, žalovaná společnost přesto zadržovala velký technický průkaz vozidla Peugeot, přičemž v únoru 2007 vypršela platnost velkého technického průkazu tohoto vozidla a vozidlo již nebylo možno dále užívat. Stěžovatelka jako podnikatelka přitom vozidlo nutně potřebovala, byla tedy nucena pronajmout si vozidlo jiné, konkrétně vozidlo Škoda Octavia od firmy CF FLOP s.r.o., kdy měsíční nájem vozidla dle dohody činil 8.100 Kč. Za celou dobu nájmu takto stěžovatelka uhradila částku 324.000 Kč, kterou po žalované společnosti nyní žádá jako náhradu škody způsobenou neoprávněným zadržováním velkého technického průkazu.
3. Obvodní soud vyšel ze zjištění, že v jiném soudním řízení bylo žalované společnosti uloženo vydat stěžovatelce velký technický průkaz od předmětného vozidla Peugeot. Dále soud zjistil, že společnost CF FLOP s.r.o. (jejímž jediným jednatelem je manžel stěžovatelky zastupující stěžovatelku jako obecný zmocněnec též v řízení, z něhož vzešla touto ústavní stížností napadená rozhodnutí) na straně pronajímatele a stěžovatelka na straně nájemce uzavřely smlouvu o pronájmu vozidla Škoda Octavia s tím, že cena za nájem byla dohodnuta částkou 8.100 Kč měsíčně. Stěžovatelka takto za nájem uhradila celkem částku 324.000 Kč měsíčně. Při ústním jednání soud stěžovatelku poučil o tom, že doposud provedené důkazy nemusí vést k závěru o tom, že stěžovatelka skutečně vynaložila částku 324.000 Kč v souvislosti s nájmem vozidla. Stěžovatelka na to bezprostředně reagovala dalšími důkazními návrhy, a to návrhem na předložení příjmových pokladních dokladů z let 2007 - 2010 a účetní evidencí firmy CF FLOP s.r.o. z let 2007 až 2010. Dále navrhla svůj účastnický výslech a výslech svého manžela jako zástupce. Stěžovatelka však podle prvostupňového soudu ve stanovené lhůtě ani později do dalšího jednání nařízeného na 5. 11. 2014 žádné listinné důkazy soudu nedoložila. Dne 22. 10. 2014 byla soudu doručena jen emailová a faxová zpráva bez elektronického podpisu, kde bylo zástupcem stěžovatelky žádáno odročení jednání s ohledem na jeho nepříznivý zdravotní stav. Soud však uzavřel, že z lékařské zprávy přiložené k uvedenému emailu nevyplývá neschopnost zástupce stěžovatelky zúčastnit se nařízeného ústního jednání. V žádném z uvedených případů nedošlo k doplnění důkazů předložením originálu zaslaných zpráv v zákonem stanovené lhůtě tří dnů. Soud tedy k elektronicky doručenému podání zástupce stěžovatelky nepřihlížel. Navíc pro nadbytečnost zamítl důkazní návrh ve formě účastnické výpovědi stěžovatelky a jejího manžela, neboť nebylo tvrzeno, že by neexistovala účetní evidence společnosti CF FLOP s.r.o. a příjmové pokladní doklady z let 2007 až 2010. Tvrzenou skutečnost tedy bylo možno dokázat jinak.
4. K odvolání stěžovatelky bylo prvostupňové rozhodnutí v záhlaví citovaným rozsudkem městského soudu potvrzeno, když odvolací soud stěžovatelce uložil nahradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se přitom neztotožnil s tvrzením stěžovatelky, že jí byla odňata možnost jednat před soudem, když nebylo vyhověno její žádosti o odročení jednání nařízeného na 5. 11. 2014. Soud prvního stupně totiž dostatečně zdůvodnil, proč opakované žádosti stěžovatelky o odročení jednání nevyhověl. Stěžovatelka přitom ani do jednání před prvostupňovým soudem žádné listinné důkazy soudu nepředložila. Faxovou a mailovou zprávu zástupce stěžovatelky, kterou bylo žádáno odročení jednání s ohledem na nepříznivý zdravotní stav zástupce stěžovatelky, nelze ani podle odvolacího soudu považovat za dostatečnou, neboť se z ní podává pouze informace o provedeném kontrolním vyšetření na neurologické ambulanci, z níž však omezení schopnosti zúčastnit se nařízeného ústního jednání nevyplývá. Odkazuje-li stěžovatelka na svůj dopis doručený prvostupňovému soudu dne 4. 11. 2014, pak v něm stěžovatelka toliko opětovně požádala o odročení jednání a připojila k němu kopii lékařské zprávy. Jiné listiny v tomto dopise přiloženy nebyly. Důkazní povinnost tak stěžovatelka ani podle odvolacího soudu nesplnila.
5. Následné dovolání stěžovatelky bylo pro nepřípustnost odmítnuto v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především namítá, že postup Obvodního soudu pro Prahu 5, kdy tento neodročil přes zdravotní indispozici zástupce stěžovatelky jednání, nemůže obstát již jen proto, že totožné podklady pro odročení jiného jednání před soudem postačovaly. Dále obvodní soud zásadním způsobem pochybil, když nezohlednil, že zmiňované účetní doklady společnosti CF FLOP s.r.o., prokazující stěžovatelčino tvrzení nájemního vztahu, zástupce stěžovatelky soudu doručil již dne 29. 10. 2014. Soud rovněž řádně nevysvětlil, proč neprovedl výslech stěžovatelky a jejího zástupce. Tato pochybení nenapravil odvolací ani dovolací soud, a to i přesto, že přípustnost dovolání zakládá i rozpornost rozhodnutí obecných soudů s judikaturou Ústavního soudu, na niž stěžovatelka v celé ústavní stížnosti velmi frekventované, avšak dosti blanketně, odkazuje.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. V dané souvislosti Ústavní soud odkazuje nejprve na rozsudek obvodního soudu (s. 5), kde je dostatečně popsáno, proč soud dospěl k závěru o obstrukční povaze námitek zástupce stěžovatelky (jejího manžela a v řízení obecného zmocněnce). V daném kontextu proto ani Ústavní soud neshledal důvod přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že zásilka (srov. č. l. 128) jejího zmocněnce z 22. 10. 2014 (resp. zásilka stejného obsahu z 29. 10. 2014 - srov. č. l. 134-136) obsahovala kromě lékařské zprávy také účetní doklady mající prokázat stěžovatelkou tvrzený nájemní vztah. Jednak nejsou účetní doklady v tomto přípise jako příloha zmíněny (srov. č. l. 134), jednak - jak přiléhavě poznamenal v ústavní stížností napadeném usnesení Nejvyšší soud - měl-li by dopis obsahovat tolik příloh, musel být vážit více než 0,024 kg. Oponuje-li této skutečnosti stěžovatelka v ústavní stížnosti tím, že se jednalo o kopie na průklepovém papíře, pak takovýto argument Ústavní soud hodnotí jako zcela neprůkazný.
10. Naopak právě uvedená zjištění potvrzují závěr obecných soudů, že zásilka ze dne 29. 10. 2014 účetní doklady neobsahovala. V dané situaci tedy nelze aplikovat stěžovatelkou vzpomínaný nález Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2001, sp. zn. II. ÚS 2622/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), neboť přípis stěžovatelky byl řádně zaevidován a založen do spisu a nic nenasvědčuje stěžovatelkou tvrzenému nedostatku v obsahu zásilky.
11. Přitom zmíněné účetní doklady byly pro posouzení věci stěžovatelky zásadní, neboť stěžovatelka sama navrhovala, aby byly provedeny jako důkaz, přičemž ani v ústavní stížnosti není přesvědčivě vysvětleno, co mělo být předmětem výpovědi stěžovatelky a jejího manžela v rámci účastnického výslechu. Stěžovatelka tak sice v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňuje zdravotní indispozici svého manžela (současně jejího zástupce), aniž by se ale řádně věnovala vlastnímu obsahu věci. Samotný argument, že v jiném řízení totožné doklady k odročení věci stačily, není rozhodující; podstatné totiž je, zda pro rozhodnutí bylo slyšení účastníků řízení přínosné či nikoliv, přičemž obvodní i městský soud řádně vysvětlily, že účastnický výslech v dané věci nebylo třeba provádět.
12. Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti konečně, že se Nejvyšší soud nedostatečně vypořádal s její argumentací obsaženou v dovolání (a to i v rozporu s judikaturou Ústavního soudu), pak Ústavní soud při hodnocení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu nic takového neshledal. Zejména na straně 5 usnesení totiž Nejvyšší soud jednotlivé námitky stěžovatelky stručně, avšak věcně a z ústavněprávního hlediska dostatečně vypořádává a na jeho závěry lze proto pro jejich výstižnost odkázat.
13. Nezbývá tedy než uzavřít, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena tvrzená základní práva stěžovatelky. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu