ECLI:CZ:US:2017:2.US.200.17.1
sp. zn. II. ÚS 200/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Němečka, zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016 č. j. 26 Cdo 3863/2016-149, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016 č. j. 12 Co 309/2015-96 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 5. 2015 č. j. 24 C 14/2012-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že vedla k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Obecné soudy současně podle stěžovatele porušily čl. 4 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel se žalobou domáhal na Ministerstvu financí náhrady škody z důvodu protiústavní regulace nájemného. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ale jeho žalobu zamítl. Stěžovatel proto podal odvolání k Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") a požádal o osvobození od soudního poplatku. Obvodní soud však výše uvedeným usnesením stěžovateli nevyhověl. Stěžovatel proto toto usnesení napadl odvoláním. Ale městský soud usnesením, které stěžovatel taktéž napadá touto ústavní stížností, potvrdil usnesení obvodního soudu. Podle obou soudů stěžovatel nepředložil potřebné doklady, které by odůvodňovaly jeho osvobození od soudního poplatku.
3. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu dovolání. Nejvyšší soud ho však odmítl. Stěžovatel totiž v dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Splnění tohoto předpokladu je přitom obligatorní náležitostí dovolání podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Tento údaj Nejvyšší soud nemohl zjistit ani z obsahu celého dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel podle něj navíc nevymezil ani žádný dovolací důvod. Ten je přitom taktéž obligatorní obsahovou náležitostí dovolání (viz §241a odst. 2 a 3 o. s. ř.). Kvůli těmto vadám dovolání Nejvyšší soud nemohl v dovolacím řízení pokračovat.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel připustil, že nevymezil konkrétní dovolací důvod a že odkázal obecně na §237 o. s. ř. Stěžovatel však má za to, že úkolem soudů je hledat spravedlnost. Nikoliv jen posuzovat nuance dovolacích důvodů zahrnutých v §237 o. s. ř. Hledání spravedlnosti nemá bránit formalismus. Zejména pokud Nejvyšší soud má možnost posoudit naplnění konkrétního dovolacího důvodu. Konstrukce §237 o. s. ř. vyvolává pochybnosti, nakolik je překážkou k nalezení spravedlnosti, pokud Nejvyššímu soudu dává možnost určit, co dovolacím důvodem vlastně je. Stěžovatel také připouští, že neoznačil otázku hmotného nebo procesního práva, ze které by měl Nejvyšší soud vycházet. Z dovolání tato hmotná otázka ale přímo vyčnívá. Jejím leitmotivem je, že mu nesprávným posouzením jeho majetkových a osobních poměrů bylo zabráněno, aby soudy projednaly meritum jeho žaloby. Odvolací a dovolací soud se vůbec nedostaly k projednání jeho spravedlivého meritorního požadavku. Namísto vysvětlení a zdůvodnění, proč jeho požadavek je spravedlivý nebo nespravedlivý, se mu dostalo odkazu na formalistické vypracování dovolacích důvodů. Formalismus překonal hledání spravedlnosti a zabránil jejímu nalezení.
5. Ústavní stížnost je částečně zjevně neopodstatněná a částečně nepřípustná.
6. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není další "superrevizní" instancí v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním nahrazovat rozhodování obecných soudů. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ jsou proto v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu lze uvažovat pouze v případě, že rozhodování obecných soudů trpí vadami, které mají za následek porušení ústavně zaručených práv.
7. Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z pohledu práva na soudní ochranu. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu dojde k jeho porušení teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, nebo by bylo stěžovateli v pozici žalovaného odepřeno právo bránit se proti uplatněnému nároku. Taková situace v posuzované věci evidentně nenastala. Postupem Nejvyššího soudu nebylo toto právo stěžovatele vyloučeno ani omezeno.
8. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekával přehodnocení závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti jejího dovolání. Dovolání je ovšem mimořádným opravným prostředkem. Je proto věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu". S tím souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (nejčastěji advokátem), není-li dostatečně právnicky vzdělán samotný dovolatel. Z právní úpravy dovolání vyplývá, že je třeba rozlišovat jeho přípustnost a důvodnost. Prověření přípustnosti je přitom prvotním předpokladem věcného projednání dovolacích námitek. Z obsahu ústavní stížnosti lze dovodit jisté nepochopení této právní úpravy. Konkrétně jde o nedůsledné odlišení naznačených předpokladů přípustnosti dovolání (v jejím případě ve smyslu §237 o. s. ř.) a způsobilého dovolacího důvodu (§241a odst. 1). Uvedení předpokladů přípustnosti dovolání a vymezení důvodu dovolání je přitom podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí každého dovolání (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3801/15 ze dne 15. 3. 2016).
9. Stěžovatel měl podle uvedených ustanovení o. s. ř. uvést, v čem konkrétně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na které jeho rozhodnutí závisí, nebo proč jde o otázku v rozhodování Nejvyššího soudu dosud nevyřešenou, tímto soudem rozdílně rozhodovanou, resp. proč jde o otázku, která má být Nejvyšším soudem posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Tuto podmínku nemůže z povahy věci splňovat podání, ve kterém není ani jediným slovem dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu rozebrána. Jak stěžovatel sám uznal v ústavní stížnosti, nijak v dovolání nezmínil, s jakou konkrétní judikatorní praxí má být napadené řešení právní otázky v rozporu. Při úvaze o přípustnosti stěžovatelova dovolání bylo na něm (resp. na jeho právním zástupci), aby po provedení rešerše příslušné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu přesně identifikoval jeden z výše popsaných důvodů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Stěžovatel navíc, jak sám uznal, ani nevymezil dovolací důvod podle §241a odst. 2 o. s. ř. Z těchto důvodů nemohlo dojít napadeným usnesením Nejvyššího soudu k porušení práva na spravedlivý proces.
10. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v o. s. ř. stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, jak stěžovatel namítá. Jde o logický důsledek nesplnění zákonem stanovených požadavků (obdobně viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1700/16 ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. II. ÚS 152/16 ze dne 7. 3. 2016, sp. zn. II. ÚS 2887/15 ze dne 11. 12. 2015 aj.). V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud dodává, že podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost nepřípustná, pokud stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práv. Mezi tyto procesní prostředky se řadí i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je totiž její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva. To znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě je ústavní stížnost podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
12. V nyní projednávané věci dovolání nepochybně bylo posledním procesním prostředkem, který stěžovatel musel vyčerpat. Ústavní soud již ve své dřívější judikatuře vyjádřil názor (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 941/15 ze dne 8. 9. 2015), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost podle §229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání.
13. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci nejsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadeným rozhodnutím obvodního a městského soudu naplněny. Stěžovatel před podáním ústavní stížnosti řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu nabízí právní řád k ochraně jeho práv. Proti citovaným rozhodnutím obecných soudů sice formálně brojil dovoláním podaným podle příslušných ustanovení o. s. ř., nicméně učinil tak způsobem, který Nejvyššímu soudu prakticky znemožnil se jím zabývat meritorně. Z toho důvodu je jeho ústavní stížnost vůči usnesením městského a obvodního soudu nepřípustná.
14. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) citovaného zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu