ECLI:CZ:US:2017:2.US.2014.16.1
sp. zn. II. ÚS 2014/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ Otto Scheuflera a 2/ Věry Scheuflerové, obou právně zastoupených JUDr. Ivetou Petrovou, advokátkou, AK se sídlem Nádražní 2151, Nové Město nad Metují, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. 11. 2014 č. j. 23 C 143/2013-37, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2015 č. j. 68 Co 121/2015-56 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016 č. j. 30 Cdo 4756/2015-77, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 23. 6. 2016, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů zjistil Ústavní soud následující. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně zamítl žalobu v rozsahu, ve kterém se stěžovatelé domáhali konstatování, že průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 C 48/92 došlo k zásahu do jejich práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny (výrok I). Výrokem II uložil soud žalované, České republice - Ministerstvu spravedlnosti, zaplatit každému ze stěžovatelů částku 55 904 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,05 % ročně za období od 21. 5. 2013 do zaplacení. Dále žalobu co do částky 222 013 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV). Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu odvolacího řízení (výrok II).
3. Celkové částky 277 917 Kč s příslušenstvím pro každého ze stěžovatelů se tito domáhali jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), spočívajícího v nepřiměřené délce řízení, vedeného u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 7 C 48/92. Toto řízení trvalo 21 let a 2 měsíce. Při předběžném projednání již žalovaná jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem stěžovatelům vyplatila částku ve výši 210 833 Kč.
4. Oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že řízení bylo skutečně nepřiměřeně dlouhé, a každému ze stěžovatelů přiznaly jako zadostiučinění shora uvedenou částku. Při jejím stanovení vyšly soudy s ohledem na extrémní délku řízení přesahující 20 let z částky 20 000 Kč za 3. a každý následující rok trvání řízení, za první dva roky řízení pak z částky 10 000 Kč za rok, takže základní hodnota odškodnění činí u každého ze stěžovatelů 403 300 Kč. Tuto základní hodnotu pak soud prvního stupně upravil snížením o 40% za celkovou právní, skutkovou i procesní složitost řízení a o dalších 30% za pluralitu účastníků na straně žalobců s tím, že jako manželé sdíleli břímě řízení společně. Současně však dovodil, že je třeba základní odškodnění zvýšit o 10% za vyšší význam řízení pro stěžovatele, neboť v něm bylo dotčeno jejich dlouholeté obydlí, což museli pociťovat úkorně i s přihlédnutím k jejich zvyšujícímu se věku.
5. Rozsudek odvolacího soudu napadli stěžovatelé v plném rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona o. s. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013) odmítl. V odůvodnění usnesení soud konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud se při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě zabývá výslednou částkou až tehdy, byla-li by v konkrétním případě zcela zjevně nepřiměřená. Že by se ve věci stěžovatelů jednalo o takový případ však dovolací soud neshledal.
6. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že jim přiznaná částka zadostiučinění je nepřiměřeně nízká oproti částce, kterou získal na základě rozsudku Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci Králíček proti České republice (č. 50248/99 ze dne 29. června 2004) další účastník stejného řízení - žalobce ( 5 000 EUR). Podle přesvědčení stěžovatelů to byl právě žalobce, který se podílel na neúměrných průtazích celého řízení. Stěžovatelé dále namítají, že obecné soudy nesprávně posuzovaly oba stěžovatele společně, byť každý z nich požadoval náhradu nemajetkové újmy sám pro sebe a zvlášť, protože každý z nich újmu utrpěl samostatně a každý zvlášť také prožíval útrapy spojené s řízením, které trvalo neúměrně dlouho a bylo proti nim vedeno neprávem. Stěžovatelé nesouhlasí ani s posouzením věci Nejvyšším soudem a zdůrazňují, že v jejich případě se o nepřiměřeně nízkou náhradu jednalo.
7. Ústavní soud si pro posouzení ústavní stížnosti vyžádal vyjádření účastníků i vedlejšího účastníka řízení a měl k dispozici rovněž soudní spis.
8. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvedl, že odvolací soud při výpočtu zadostiučinění postupoval v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jak vyplývá i z napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Poukaz stěžovatelů na rozsudek ESLP není přiléhavý. V uvedeném rozsudku nešlo o odškodnění totožného nepřiměřeně dlouhého řízení, jako v nyní posuzované věci, a přiměřené zadostiučinění přiznané na vnitrostátní úrovni se může lišit od zadostiučinění přiznaného u ESLP. Jestliže panu Králíčkovi bylo přiznáno odškodnění ve výši 5 000 EUR za 10 let trvání řízení, tj. cca 159 875 Kč (při kurzu měny ke dni vydání rozhodnutí), a každému ze stěžovatelů bylo žalovanou při předběžném projednání nároku přiznáno 105 416,50 Kč a soudem ještě 55 904 Kč, tedy celkem 161 320,50 Kč pro každého za přibližně dvakrát déle trvající řízení, jde stále o přijatelné odškodnění na národní úrovni z hlediska judikatury ESLP. Rozdílná výše částek přiznávaných ESLP a orgány státu za nepřiměřenou délku řízení je odůvodněna jinou náročností uplatnění práva na odškodnění. Samotná výše odškodnění je otázkou výkladu podústavního práva. Stěžovatelům přiznané zadostiučinění nelze považovat za excesivně nízké v porovnání s tím, jak vysoké odškodnění bývá ve srovnatelných případech přiznáváno, a Nejvyšší soud je proto přesvědčen, že ani rozhodnutím soudů nižších stupňů nedošlo k zásahu do ústavou zaručených práv stěžovatelů.
9. Městský soud v Praze ve vyjádření uvedl, že rozhodl o odvolání stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 podle svého přesvědčení v souladu s právními předpisy, jež v odůvodnění svého rozhodnutí citoval, a ustálenou judikaturou posuzované problematiky se dotýkající. Má za to, že neporušil žádné z ústavních práv stěžovatelů. Obvodní soud pro Prahu 2 pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
10. Stěžovatelé v replice na vyjádření účastníků řízení setrvali na svém návrhu a dále zdůraznili, že mají na základě všech skutečností za to, že krácení výše přiměřeného zadostiučinění je v jejich případě zcela neadekvátní a neodpovídá újmě, kterou vytrpěli. Jelikož zásah do nemateriálních práv stěžovatelů byl značný, mají stěžovatelé za to, že by mělo dojít k plné náhradě přiměřeného zadostiučinění.
11. Ústavní soud se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, vzal v úvahu stěžovateli předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv stěžovatelů v předmětné věci nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
13. Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s částkou přiznaného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, kterou stěžovatelé utrpěli v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením. Ústavnímu soudu však s ohledem na jeho postavení přísluší pouze posoudit, zda obvodní soud, městský soud a Nejvyšší soud vycházely z pravidel plynoucích z ustanovení §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., a zda své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky odůvodnily. Do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy, z pohledu zmíněných zákonných kritérií, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručeným základním právem účastníka řízení podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje pouhý nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)]. Ústavní soud má v dané věci za to, že závěry soudů odpovídají uvedeným požadavkům na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, nepříčí se smyslu a účelu právní úpravy, a zároveň ani nevybočují z judikaturních limitů pro postup soudů při určování výše přiměřeného zadostiučinění (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
14. Posuzovaná ústavní stížnost představuje především polemiku se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícími soudy, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatelé předkládají vlastní představy, jak by měly soudy rozhodovat. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly, vypořádaly se s předestřenými tvrzeními stěžovatelů a svá rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. V odůvodnění napadených rozhodnutí je též podrobně rozvedeno, jakými úvahami se při svém rozhodování soudy řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Ústavní soud považuje tato odůvodnění za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat.
15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu