ECLI:CZ:US:2017:2.US.2083.16.1
sp. zn. II. ÚS 2083/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele V. J., zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Pekařská 13, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. 3 Tdo 360/2016-25, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2015 č. j. 5 To 312/2015-141 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 6. 2015 č. j. 15 T 13/2015-119 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžejní námitkou celé ústavní stížnosti stěžovatele je podle něj zcela jednoznačný nesoulad mezi provedenými důkazy, resp. z nich vyvozovanými skutkovými zjištěními a právním posouzením jednání stěžovatele.
2. Okresní soud v Hodoníně uznal stěžovatele vinným z přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, kterého se měl dopustit tím, že poté, co byl zastavován hlídkou Policie ČR - nejprve reagoval zastavením vozidla, avšak poté z vozidla vystoupil a na polní cestě utekl. Po následné kontrole a dechové zkoušce mu bylo naměřeno 1,47 g/kg alkoholu, resp. 1,51 g/kg po uplynutí 20 minut a při zjišťování obsahu alkoholu v krvi na základě krevního odběru 1,23 g/kg alkoholu v krvi. Stěžovateli byl soudem uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtyř měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání jednoho roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Soud v řízení provedl důkazy výslechem svědků, dále listinné důkazy (protokol o policejní kontrole, výsledky odběrů aj.) a vyžádal znalecký posudek vztahující se k propočtu hladiny alkoholu v krvi. Stěžejní otázkou v řízení bylo, zda stěžovatel požil alkohol před jízdou nebo po ní v domě, kde jej policisté našli. Stěžovatel totiž ve věci přišel s odlišnou verzí děje, kdy podle něj alkohol požil až poté, co přijel domů a v době, kdy řídil automobil, žádný alkohol v krvi mít nemohl. Soud prvního stupně však obhajobě stěžovatel neuvěřil. Stěžovatel podle soudu nevedl svou obhajobu uceleně, ale tato se postupně vyvíjela, resp. účelově měnila (k tomu srov. obsáhlé odůvodnění na str. 5 - 7 rozsudku). Naopak výpovědi všech zasahujících policistů byly konstantní a jejich verze skutkového děje byly totožné.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením zamítl odvolání stěžovatele. Konstatoval, že v daném případě proti sobě stojí zejména průběžně nekonzistentní výpověď stěžovatele na straně jedné a od počátku v podstatě shodné výpovědi službu konajících policistů na straně druhé, kdy soud v tomto směru přisvědčil výpovědím policistů. To však nebyly jediné důkazy svědčící o vině stěžovatele, když soud své rozhodnutí opřel též o vypracovaný znalecký posudek. V něm znalec provedl propočty hladiny alkoholu v krvi stěžovatele a vypracoval různé varianty podle toho, kdy mohl stěžovatel alkohol požít - vyloučil pouze jedinou, a to variantu, podle níž by alkohol požil před první jízdou (tj. než zastavil u svého známého cca 200 m od svého domu). Znalec uvedl, že v případě, kdy by alkohol požil bezprostředně před první dechovou zkouškou provedenou policisty (jak tvrdil stěžovatel), pozitivní rozdíl mezi oběma dechovými zkouškami by byl větší, než tomu tak v daném případě bylo.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatel odmítl. Konstatoval, že soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, jejich obsah vyhodnotil a podrobně vyložil a odůvodnil, jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud dále zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, z jakého důvodu nejsou důvodné pochybnosti o skutkovém ději tak, jak o něm vypověděli službu konající policisté. Obviněný byl podle dovolacího soudu usvědčen primárně na základě důkazů objektivní povahy, přičemž oba soudy nižších instancí se shodně podrobně vypořádaly s nevěrohodnou, měněnou verzí skutkového děje předkládanou obviněným.
II.
5. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že podle čl. 83 Ústavy České republiky je soudním orgánem ochrany ústavnosti, jehož pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Stěžovatelé tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jejich právní sféře nastala. Ústavní soud zdůrazňuje při svém rozhodování, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
6. V nyní posuzované věci stěžovatel svou ústavní stížnost opírá primárně o námitky týkajících se dokazování - brojí proti hodnocení provedených důkazů obecnými soudy a neprovedení dalších jím navrhovaných důkazů. Co do skutkové roviny trestního řízení platí jako obecný princip, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
7. Z hlediska ústavněprávního lze konstatovat, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o adekvátní důkazy, které jim umožnily zjistit skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Současně se stěžovateli dostalo řádného odůvodnění neprovedení některých jím navrhovaných důkazů. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na dostatečném množství důkazů a není možné hovořit o tom, že by soudy vycházely pouze ze svědeckých výpovědí policistů, přestože v prvé řadě šlo de facto o poměřování dvou zcela odlišných verzí skutkového děje. Obecné soudy však pečlivě zvažovaly jednotlivé varianty, a to s přihlédnutím k závěrům znalce stran obsahu alkoholu v krvi stěžovatele, resp. možností, které znalec předestřel vzhledem k tomu, jak by se hladina alkoholu v krvi stěžovatele měnila při jeho požití před jízdou, během jízdy, případně bezprostředně před provedením dechové zkoušky policisty. Obecné soudy zcela jasně odůvodnily, proč "uvěřily" verzi skutkového děje, kterou předložili policisté a poukázaly na konzistentnost jejich výpovědí naproti zcela účelově měněné výpovědi stěžovatele v průběhu řízení. Ústavní soud ve věci nezjistil extrémní vybočení ze zákonného rámce provádění a hodnocení důkazů, a to ani při právním hodnocení zjištěných skutkových okolností případu. Námitky stěžovatele vztahující se k projednávané věci nezakládají v řešené věci porušení ústavnosti. Předmětná rozhodnutí obecných soudů jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
8. Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci nelze dospět k závěru o porušení základních práv stěžovatele. Proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu