ECLI:CZ:US:2017:2.US.2122.16.1
sp. zn. II. ÚS 2122/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele SUNECO export, s. r. o., adresa Na Kozačce 1103/5, 120 00 Praha, zastoupeného Mgr. et Mgr. Helenou Hutirovou, advokátkou, se sídlem Vodičkova 792/40, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2016, č. j. 25 Cdo 1435/2016-670, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. srpna 2015, č. j. 19 Co 1168/2015-629, a rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 22. srpna 2014, č. j. 5 C 220/2013-508, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českém Krumlově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 22. srpna 2014, č. j. 5 C 220/2013-508, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalovaných náhrady škody ve výši 816 852 Kč s příslušenstvím (výrok I.); dále uložil žalobci nahradit žalovaným náklady řízení (výrok II.).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. srpna 2015, č. j. 19 Co 1168/2015-629, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobci nahradit žalovaným náklady odvolacího řízení. Žalovaná částka měla představovat náhradu škody způsobenou žalobci za znemožnění podnikání (provozování restauračního zařízení) v nemovitostech ve vlastnictví prvního žalovaného a za neoprávněné zadržení movitých věcí (především vybavení kuchyně), které byly ve vlastnictví žalobce, žalovanými. Soudy obou stupňů dospěly shodně k závěru, že žalobce neunesl důkazní břemeno, když se mu nepodařilo prokázat ani porušení právní povinnosti žalovaných ve smyslu §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ani vznik škody a ani existenci příčinné souvislosti. Nebylo totiž prokázáno, že by žalovaní tím, že neukončili provoz herny v objektu, v jehož části se nacházely prostory užívané žalobcem, anebo tím, že ukončili ústně dohodnuté společné užívání kuchyně, znemožnili v rozporu s podnájemní smlouvou uzavřenou se žalobcem užívání předmětu podnájmu. Vzhledem k tomu, že nebyla prokázána protiprávnost, nezabývaly se pak soudy již tím, jaká skutečná škoda vznikla žalobci. Pokud nebylo prokázáno protiprávní jednání žalovaných, nebylo možno pak ani dovodit, že by žalovaní zadržovali bezdůvodně movité věci žalobce.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2016, č. j. 25 Cdo 1435/2016-670, odmítnuto jako nepřípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť jím uplatněné námitky nesměřovaly proti otázce hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí záviselo. Pokud žalobce namítal, že v řízení prokázal jak své právo bezplatně užívat kuchyni předmětné restaurace na základě ústní dohody, tak i porušení písemné smlouvy o podnájmu nebytových prostor ze strany žalovaných a také porušení právních předpisů ohledně provozování herny, jeho námitky postrádaly charakter právní otázky, kterou by měl Nejvyšší soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), neboť nesměřovaly proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jen proti zjištěnému skutkovému stavu.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve poměrně podrobně rekapituluje skutková tvrzení a obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí. Obecným soudům vytýká, že nedostály svým povinnostem vyplývajícím z procesních předpisů (zejména z §132 o. s. ř. a §157 odst. 2 o. s. ř.). Namítá, že z odůvodnění nelze zjistit, na základě čeho dospěly soudy k závěru o tom, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno a ani z nich nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a z nich vyvozenými závěry na straně druhé. Námitky stěžovatele lze tak rozdělit do několika okruhů. V prvé řadě soudům vytýká, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení věci, které je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními. Zde podrobněji rozvádí, které důkazy navrhl a co z nich dovozuje. Extrémní nesoulad spatřuje především v tom, jak obecné soudy zhodnotily porušení povinnosti žalovaných při používání společné kuchyně a jak posoudily otázku provozování herny. Poukazuje přitom na ústní dohody se žalovanými, které tyto otázky řešily a pokud odvolací soud dovodil, že ústní dohody jsou absolutně neplatné, považuje tento závěr za rozporný se zásadou spravedlnosti. Vyslovuje přesvědčení, že pokud prokázal jak obsah ústní dohody o podnájmu a užívání kuchyně mezi účastníky, tak i obsah ústní dohody o užívání herny, tím spíše pak prokázal porušení písemné smlouvy o podnájmu nebytových prostor spočívající v jejich uzamčení. Další okruh námitek se týká racionálnosti odůvodnění soudních rozhodnutí. Zde opětovně zdůrazňuje, že prokázal obsah ústní dohody o podnájmu i o užívání herny, z čehož je třeba dovozovat, že bylo prokázáno i porušení právních povinností žalovaných. Pokud soudy dospěly k jiným závěrům, je jejich rozhodnutí v rozporu s požadavkem racionality rozhodnutí, jak vyplývá i z judikatury Ústavního soudu, a představuje svévolné rozhodnutí. Stěžovatel dále namítá, že soudy nezohlednily některé důkazy či jiné relevantní skutečnosti, ze kterých lze dovodit odpovědnost žalovaných za škodu, a nesprávně aplikovaly právní normy. Podle stěžovatele se soudy rovněž nevypořádaly s důkazy, které prokazují způsobenou výši škody, resp. výši bezdůvodného obohacení žalovaných. V této souvislosti poukazuje na neústavnost v podobě opomenutých důkazů. Dále namítá překvapivost rozhodnutí, když podle jeho názoru byla prokázána jeho veškerá tvrzení vztahující se k solidární odpovědnosti žalovaných. Konečně zmiňuje absenci poučení ve smyslu §118a o. s. ř. ze strany soudu prvního stupně ohledně prokázání tvrzení při vyčíslení škody.
III.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí, porovnal je s obsahem spisu, který si vyžádal od Okresního soudu v Českém Krumlově, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Stěžovatel sice vznáší celou řadu námitek ve vztahu k postupu obecných soudů při provádění dokazování, následnému hodnocení provedených důkazů a z něho vycházejícímu právnímu posouzení věci, ale podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas se zamítnutím jeho žaloby na náhradu škody. Třebaže se stěžovatel snaží celou věc posunout do ústavněprávní roviny tvrzením o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištění a z nich vyvozenými právní závěry či tvrzením o opomenutých důkazech, ve skutečnosti se jeho argumentace nachází v poloze pouhé polemiky s těmito skutkovými a právními závěry. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak si je stěžovatel dobře vědom, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Lze jen v obecné rovině doplnit, že ani eventuální věcná nesprávnost soudních rozhodnutí, nemůže sama o sobě založit opodstatněnost ústavní stížnosti.
8. Co se týče konkrétních námitek stěžovatele vztahujících se ke zjištěnému skutkovému stavu, z vyžádaného spisu se podává, že zejména soud prvního stupně provedl velmi podrobné a důkladné dokazování (výslechy celé řady svědků především k otázce prokázání faktického užívání podnajatých prostor včetně kuchyně; listinné důkazy), z něhož vyvodil odpovídající skutkové závěry, které nelze považovat za stojící v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Pokud stěžovatel zpochybňuje samotné hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud z vyžádaného spisu dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.
9. Soud prvního stupně všechny potřebné důkazy provedl a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnil. Odvolací soud následně zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Např. ohledně užívání kuchyně soud prvního stupně konstatoval, že bylo toliko prokázáno, že se obě strany ústně dohodly na jejím užívání a žalobce po určitou dobu kuchyň skutečně užíval, ale posléze žalovaní její společné užívání ukončili. Vlastní přesný obsah ústní dohody (zejména dobu a rozsah jejího užívání) ovšem nebylo možné z důvodu protichůdných tvrzení svědků zjistit. Nadto by taková ústní dohoda byla pro absenci písemné formy podle §6 odst. 1 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §40 odst. 1 obč. zák. absolutně neplatná. Za situace, kdy písemná smlouva o nájmu nebytových prostor právě užívání kuchyně neupravovala, nebylo tudíž ani možné dovodit, že by žalovaní svým jednáním (zamezením žalobci v přístupu do kuchyně) porušili své povinnosti vyplývající ze smlouvy o podnájmu a zabránili tak žalobci podnikat. Podobně se soudy vyslovily i k otázce porušení povinnosti žalovanými údajně způsobené tím, že neukončili provoz herny, když písemná podnájemní smlouva rovněž žádnou takovou povinnost žalovaným nestanovila a jakýkoliv ústní dodatek by byl pro absenci písemné formy opět neplatný. Soudy se obdobně důkladně zabývaly i dalšími v řízení nastolenými otázkami. Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na odůvodnění soudních rozhodnutí [srov. zejména hodnocení skutkového stavu na str. 12 - 16 rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 519 - 523 vyžádaného spisu), anebo str. 7 - 8 rozsudku odvolacího soudu (č. l. 635 - 636)] s tím, že rozhodnutí obecných soudů nelze považovat za rozporná s ústavně zaručenými právy stěžovatele.
10. S ohledem na výše uvedené je pak nepřípadná námitka ohledně nevypořádání se se stěžovatelem navrženými důkazy ve vztahu k výši škody. Soud prvního stupně jasně vyslovil, že jejich provádění bylo v situaci, kdy nebyla prokázána protiprávnost ze strany žalovaných, zcela nadbytečné. Ani v tom tedy nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu