ECLI:CZ:US:2017:2.US.2203.17.1
sp. zn. II. ÚS 2203/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Karla Nováčka, a 2) Bohumily Nováčkové, obou zastoupených JUDr. Romanem Vaňkem, advokátem, Advokátní kancelář se sídlem Houbalova 2553/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017 č. j. 28 Cdo 2424/2015-444 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 1. 2015 č. j. 13 Co 366/2012-412 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé včas podanou ústavní stížností napadli v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání z důvodu zjevně nesprávné interpretace práva a nepřiznal jim tak právo na soudní ochranu vůči nezákonnému postupu odvolacího soudu. Rozsudku odvolacího soudu stěžovatelé vytýkají extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Rozhodnutí označují za vnitřně rozporné a překvapivé, když jim nemělo být umožněno se proti postupu soudu nijak bránit a argumentovat.
2. Krajský soud v Brně shora označeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 9. 9. 2014 č. j. 11 C 183/2007-355 tak, že zamítl žalobu stěžovatelů domáhajících se po Janě Peterkové (dále jen "žalovaná") zaplacení 3 000 000 Kč s příslušenstvím. Současně uložil stěžovatelům povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení a zaplatit soudní poplatek na účet okresního soudu. Odvolací soud po rozsáhlé rekapitulaci provedených důkazů označil pro posouzení věci za podstatné zodpovězení otázky, kdo se finančně podílel na pořízení nemovitosti stěžovatelů, včetně příslušenství této nemovitosti. Žalovaná částka je přitom cena, za kterou byly jejich nemovitosti prodány a jež byla poukázána na účet žalované (jejich snachy). Podle závěrů soudu to byl právě syn stěžovatelů, kdo nemovitosti pořídil, ačkoliv v katastru nemovitostí bylo vlastnictví k nim vedeno ve prospěch stěžovatelů. Krajský soud konstatoval, že žalované se podařilo v řízení vyvrátit tvrzení stěžovatelů o tom, že se na jejich úkor bezdůvodně obohatila tím, že si ponechala finanční prostředky složené na její účet jakožto náhradu za prostředky vynaložené na pořízení nemovitostí stěžovatelů.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl. Konstatoval, že námitky stěžovatelů směřovaly fakticky pouze proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem. V textu dovolání podávají především vlastní verzi skutkového děje a uvádí svůj názor na to, kterým důkazům by měla být přisouzena váha a jaké závěry z nich mají být dovozovány. Odvolací soud postupoval podle Nejvyššího soudu správně, jestliže zopakoval relevantní důkazy v situaci, kdy měl za to, že z nich je možné dospět k jinému skutkovému zjištění. Současně se Nejvyšší soud vypořádal s námitkou nepředvídatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a dospěl k závěru, že taková situace by mohla nastat pouze v případě, kdy by soud při rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo vyšlo najevo za řízení. To ovšem ve věci podle dovolací instance nenastalo, neboť závěry odvolacího soudu jsou založeny výlučně na obsahu spisu.
II.
4. Ústavní soud předně připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nástroji ústavněprávního přezkumu vykonávaného tímto soudem jsou vedle materiálních a institucionálních garancí fungování demokratického právního státu zakotvených v Ústavě též základní práva, jejichž katalogem je Listina základních práv a svobod. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu, event. porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Z textu ústavní stížnosti stěžovatelů plyne jejich nesouhlas s postupem nalézacích soudů v rámci procesu dokazování, resp. (ne)souladu mezi provedenými důkazy a právním hodnocení věci. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je důležitá pro zjištění skutkového stavu. Shromážděné důkazy posléze hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Uvedené je možné označit jako zásadu volného hodnocení důkazů vyplývající z ústavního principu nezávislosti soudů. V tomto směru Ústavní soud opakovaně judikuje, že do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není zásadně oprávněn zasahovat. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
6. Ústavní stížnost stěžovatelů není svým obsahem fakticky ničím jiným než pokračující polemikou s rozhodováním obecných soudů o jejich žalobě na vydání bezdůvodného obohacení ze strany žalované. Obecné soudy však jasně a jednoznačně vysvětlily důvody pro svá rozhodnutí. Stěžovatelka podáním ústavní stížnosti pravděpodobně očekává, že Ústavní soud napadená rozhodnutí podrobí dalšímu - v podstatě instančnímu - přezkumu. Ústavní soud však připomíná, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Přestože ústavní stížnost stěžovatelů obsahuje množství judikatury Ústavního soudu, podstatou jejich ústavní stížnost zůstává jejich nesouhlas s právním hodnocením provedených důkazů odvolacím soudem. Ústavní soud však neshledal důvod, aby závěry odvolacího soudu, které shledal jako řádně a logicky odůvodněné z ústavního hlediska zpochybňoval. Ani ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu není možné shledat protiústavní zásah do základních práv stěžovatelů. Ústavnímu soudu proto nepříslušelo jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
7. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy postupovaly v nyní projednávané věci souladu s ústavními principy a s požadavky spravedlivého (řádného) procesu a že řízení vedoucí k vydání napadených rozhodnutí lze hodnotit jako odpovídající principům obsaženým v části páté Listiny.
8. Vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k jinému závěru, než že v posuzované věci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Jejich stížnost je nutno označit za zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu