ECLI:CZ:US:2017:2.US.2257.17.1
sp. zn. II. ÚS 2257/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jana Herčíka a nezletilého 2. Matyáše Herčíka, zastoupeného zákonnou zástupkyní - matkou Ivanou Herčíkovou, obou právně zastoupených JUDr. Davidem Šmídem, advokátem, se sídlem Winstona Churchilla 1800/2, 130 00 Praha 3, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2015, č. j. 96 Co 61/2015-116, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. září 2014, č. j. 27 C 148/2012-90, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se ústavní stížností ze dne 21. července 2017 domáhají zrušení shora označených rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelé byli společně s jejich matkou žalováni o 139 115,66 Kč s příslušenstvím u Obvodního soudu pro Prahu 6 z titulu nesplnění závazku ze smlouvy o kreditní kartě, který na ně přešel na základě dědického řízení po jejich zemřelém otci. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 11. září 2014, č. j. 27 C 148/2012-90, rozhodl tak, že vůči matce stěžovatelů (první žalovaná) shledal žalobu zčásti (co do výše 73 557,94 Kč s příslušenstvím) důvodnou (výrok I.), ve zbytku řízení vůči ní zastavil (výrok III.). Ve vztahu ke stěžovatelům (v řízení vystupující jako druhý a třetí žalovaný) řízení zastavil (výrok II.). Zároveň žalobkyni (Citibank Europe plc) nepřiznal vůči všem žalovaným náhradu nákladů řízení (výrok IV.).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 22. července 2015, č. j. 96 Co 61/2015-116, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že všem žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů řízení částku celkem ve výši 94 287 Kč, z toho první žalované (matce stěžovatelů) částku 66 001 Kč, druhému žalovanému (stěžovateli 1.) částku ve výši 14 143 Kč a třetímu žalovanému (stěžovateli 2.) rovněž částku ve výši 14 143 Kč, to vše k rukám právního zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci usnesení (výrok I.). Odvolací soud žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). O náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně rozhodl na základě úspěchu ve věci, když na rozdíl od soudu prvního stupně v dané věci neshledal důvody pro aplikaci §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
4. Všichni tři žalovaní podali proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. dubna 2017, č. j. 32 Cdo 899/2016-142. Dovolací soud vyhověl dovolání matky stěžovatelů a v rozsahu nákladových výroků vztahujících se na povinnosti mezi ní a žalobkyní rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání druhého a třetího žalovaného směřující rovněž proti nákladovým výrokům usnesení odvolacího soudu však odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013, neboť těmito výroky bylo v jejich případě rozhodnuto o částce nepřevyšující částku 50 000 Kč a jejich dovolání bylo tedy třeba posoudit podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. v rozhodném znění [nyní §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] jako nepřípustné. K tomu Nejvyšší soud podotkl, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze pro účely posouzení přípustnosti dovolání považovat za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, a to ani v případě, když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se ve věci samé takového vztahu týkalo.
II.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Včasnost ústavní stížnosti stěžovatelé odvíjejí od data doručení usnesení Nejvyššího soudu (tedy dne 24. května 2017). Brojí především proti závěrům odvolacího soudu ohledně toho, že v daném případě nebyly dány důvody pro aplikaci §150 o. s. ř. Domnívají se, že toto rozhodnutí je i v rozporu s dobrými mravy, přičemž poukazují na skutkové okolnosti případu, zejména pak na sociální situaci rodiny po smrti jejich otce.
III.
6. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
7. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být ústavní stížnost podána ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
8. Jelikož dovolání stěžovatelů bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. d) rozhodného znění o. s. ř. [nyní tedy §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], bylo rozhodnutím o posledním opravném prostředku k ochraně práva ve smyslu §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozhodnutí Městského soudu v Praze o odvolání. To bylo stěžovatelům, resp. právnímu zástupci jejich zákonné zástupkyně (matce stěžovatelů), doručeno dne 14. srpna 2015 a od tohoto dne se tedy odvíjel počátek dvouměsíční lhůty pro podání ústavní stížnosti. Posledním dnem lhůty byl čtvrtek 15. října 2015, přičemž ústavní stížnost byla podána až dne 21. července 2017, tedy necelé dva roky po uplynutí lhůty.
9. Na projednávanou věc přitom nelze aplikovat beneficium vyplývající z §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle něhož platí, že byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Vzhledem k tomu, že dovolání stěžovatelů se týkalo z pohledu dovolacího řízení bagatelní věci [§238 odst. 1 písm. d) rozhodného znění o. s. ř.] neměl Nejvyšší soud žádný prostor pro svoje uvážení a dovolání musel odmítnout jako nepřípustné. Ostatně o tom, že dovolání je přípustné pouze za podmínek uvedených v §236 - 239 o. s. ř. byli stěžovatelé odvolacím soudem poučeni.
10. Včasnost ústavní stížnosti nelze dovozovat ani z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2017, č. j. 32 Cdo 899/2016-142, kde stojí: "Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) i žalovaného 3) proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. V tomto rozsahu je proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustná pouze ústavní stížnost." Významem tohoto sdělení je pouze to, že proti výrokům, kterým byla stěžovatelům uložena povinnost k náhradě nákladů řízení, není (kvůli výši plnění) přípustné dovolání, nýbrž byla by (za splnění podmínek stanovených zákonem o Ústavním soudu) přípustná pouze ústavní stížnost. Nicméně nelze směšovat přípustnost ústavní stížnosti a její včasnost. Lhůta k podání ústavní stížnosti totiž, jak již bylo řečeno výše, v době rozhodnutí Nejvyššího soudu dávno uplynula.
11. Samotným rozhodnutím Nejvyššího soudu se pak Ústavní soud zabývat nemohl, neboť stěžovatelé proti němu nikterak nebrojili a jeho zrušení se v petitu ústavní stížnosti ani nedomáhali.
12. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako opožděně podaný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj