ECLI:CZ:US:2017:2.US.2310.17.1
sp. zn. II. ÚS 2310/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Kačeny, zastoupeného Mgr. Veronikou Uhlířovou, advokátkou se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2017, č. j. 53 Co 160/2017-63, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 21. 3. 2017, č. j. 20 C 457/2015-44, a proti rozsudku pro zmeškání Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 9. 2016, č. j. 20 C 457/2015-25, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a za účasti společnosti Heineken Česká republika, a.s., se sídlem Krušovice, U Pivovaru 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 25. 7. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") se především podává, že obvodní soud napadeným rozsudkem pro uznání ze dne 7. 9. 2016 uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobkyni (společnost Heineken Česká republika a. s.) částku 291.030,37 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, to však bylo v záhlaví označeným usnesením obvodního soudu ze dne 21. 3. 2017 odmítnuto pro opožděnost. Toto usnesení následně potvrdil Městský soud v Praze napadeným usnesením.
3. Ústřední námitkou ústavní stížnosti je skutečnost, že obecné soudy stěžovateli žalobu k vyjádření, resp. později rozsudek pro uznání, zasílaly na nesprávnou adresu, tedy nikoliv na adresu pro doručování, kterou má stěžovatel za tím účelem uvedenu v evidenci obyvatel. Stěžovatel se tak v dané fázi o soudním řízení údajně vůbec nedozvěděl.
4. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, je povinen prověřit, zda jsou splněny všechny procesní podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu.
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou garantovány ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu plyne, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv, který je však možno zásadně využít teprve po marném vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 cit. zákona je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základním právům jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
6. Podle ustanovení §229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), může účastník řízení žalobou pro zmatečnost napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
7. V nyní projednávané věci se stěžovatel ústavní stížností domáhá mimo jiné zrušení v záhlaví označeného usnesení městského soudu, jímž bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, když - jak již bylo zmíněno výše - prvostupňový soud odmítl odvolání stěžovatele pro opožděnost.
8. Přestože stěžovatel ústavní stížností brojí mj. proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo odmítavé usnesení soudu prvního stupně potvrzeno (prvostupňový soud přitom posuzoval včasnost odvolání), a tedy proti němuž je s ohledem na výše uvedené znění ustanovení §229 odst. 4 občanského soudního řádu přípustná žaloba pro zmatečnost, z podané ústavní stížnosti nikterak nevyplývá, že by tohoto mimořádného opravného prostředku stěžovatel využil, resp. že by případně napadal rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno právě o zmíněné žalobě pro zmatečnost.
9. Za dané situace Ústavní soud nutně dospěl k závěru, že stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje, a ústavní stížnost je tak podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve spojení s ustanovením §72 odst. 3 téhož zákona, nepřípustná. Již podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. 12. 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.) totiž platí, že "ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, je nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 4 občanského soudního řádu."
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2017
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj