ECLI:CZ:US:2017:2.US.2337.17.1
sp. zn. II. ÚS 2337/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obce Hosín, se sídlem Hosín 116, Hosín, zastoupené Mgr. Vítězslavem Dohnalem, advokátem se sídlem Příběnická 1908, Tábor, směřující proti Dohodě o řešení rozporu uzavřené dne 17. 5. 2017 mezi Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem dopravy, č. j. MMR 11309/2017-81-2, a stanoviskům Ministerstva dopravy ze dne 26. 5. 2016, zn. 341/2016-910-UPR/2, a ze dne 12. 10. 2016, zn. 656/2016-910-UPR/2, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §4 odst. 8 a §51 odst. 2 věty poslední zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Ministerstva dopravy a Ministerstva pro místní rozvoj jako účastníků řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §4 odst. 8 a §51 odst. 2 věty poslední zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů, se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem domáhala zrušení Dohody o řešení rozporu uzavřené dne 17. 5. 2017 mezi Ministerstvem pro místní rozvoj a Ministerstvem dopravy, č. j. MMR 11309/2017-81-2, a stanovisek Ministerstva dopravy ze dne 26. 5. 2016, zn. 341/2016-910-UPR/2, a ze dne 12. 10. 2016, zn. 656/2016-910-UPR/2, neboť je považuje za nezákonný zásah státu do jejího práva na samosprávu, zaručeného v čl. 8 ve spojení s čl. 100 a čl. 101 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Stěžovatelka in eventum požadovala, aby Ústavní soud Ministerstvu pro místní rozvoj a Ministerstvu dopravy zakázal pokračovat v zásahu do práva obce Hosín na samosprávu a přikázal jim obnovit stav před porušením práva obce Hosín na samosprávu tím, že se společně dohodnou na zrušení předmětné Dohody a že Ministerstvo dopravy zruší svá, v záhlaví citovaná, stanoviska.
2. Společně s ústavní stížností podala stěžovatelka podle ustanovení §64 odst. 1 písm. e) ve spojení s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), návrh na zrušení ustanovení §4 odst. 8 a §51 odst. 2 věty poslední zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů.
3. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
4. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. c) Ústavy ve spojení s ustanovením §72 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, tzv. komunální ústavní stížnost, představuje procesní prostředek k ochraně ústavně zaručeného práva územního samosprávného celku na samosprávu (čl. 100 odst. 1 věta první Ústavy) před tvrzeným nezákonným zásahem ze strany státu. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost obecně (tj. včetně tzv. komunální ústavní stížnosti) představuje subsidiární prostředek k ochraně základních práv (v tomto případě tedy práva na samosprávu), který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně práv poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Uvedené platí i pro případy, kdy se stěžovatel ústavní stížností domáhá ochrany svých práv proti tvrzenému zásahu do svých základních práv ze strany orgánu veřejné moci (a contrario §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), kde ochrana základních práv jednotlivce nastupuje jako prostředek ultima ratio, tj. toliko tam, kde ostatní prostředky právní ochrany poskytované právním řádem byly vyčerpány nebo zcela selhávají jako nezpůsobilé či nedostatečné, a kdy základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti upozorňuje, že v nyní projednávané věci podala současně s ústavní stížností "z procesní opatrnosti" správní žalobu, jíž se rovněž domáhá ochrany svých práv (práva na samosprávu) proti tvrzenému nezákonnému zásahu ze strany orgánů veřejné moci, tedy účastníků řízení.
6. Za této situace, kdy stěžovatelka podala proti jí tvrzenému nezákonnému zásahu současně s ústavní stížností i správní žalobu, přičemž z úpravy řízení o ochraně před nezákonným zásahem správního orgánu (§82 a násl. soudního řádu správního) explicitně neplyne důvod nepřípustnosti této žaloby, je tak Ústavní soud nucen konstatovat, že stěžovatelka nedostála požadavku subsidiarity ústavní stížnosti, tj. před jejím podáním nevyčerpala všechny dostupné procesní prostředky k ochraně svého práva na samosprávu (resp. nevyčkala rozhodnutí o jí podané správní žalobě) a ústavní stížnost podala předčasně. Ústavní soud si je současně vědom toho, že z příslušných právních předpisů nelze jednoznačně dovodit přípustnost uvedené správní žaloby, neboť není postaveno najisto, zda stěžovatelkou namítané jednání účastníků řízení skutečně představuje nezákonný zásah ze strany orgánů veřejné moci, proti němuž se lze domáhat ochrany podáním správní žaloby, resp. že je k podání této žaloby aktivně legitimována. Pokud by však za stávající situace Ústavní soud přezkoumal stěžovatelkou podanou ústavní stížnost již nyní, mohl by nepřípustně zasáhnout do meritorního rozhodování obecných soudů (konkrétně tedy příslušného správního soudu), neboť v subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje i ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
7. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh nepřípustný podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, když k projednání návrhu stěžovatelky, formulovaného v petitu ústavní stížnosti, není Ústavní soud vůbec příslušný, neboť Ústavní soud, pokud konstatuje zásah do ústavně zaručených základních práv ze strany orgánu veřejné moci, je oprávněn příslušnému orgánu veřejné moci zakázat, aby pokračoval v porušování práva, a přikázat mu, aby obnovil stav před porušením, není však oprávněn přikázat mu, aby konal určitým způsobem, jak se domáhá stěžovatelka ("přikazuje se jim obnovit stav ... tím, že se společně dohodnou na zrušení").
8. S ústavní stížností spojený návrh stěžovatelky na zrušení v záhlaví citovaných ustanovení stavebního zákona pak byl Ústavním soudem odmítnut podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, neboť takový návrh, jak vyplývá z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu, má toliko akcesorickou povahu, a proto "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li tedy ústavní stížnost stěžovatelky odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného podle ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (nebo jeho jednotlivých ustanovení) [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351), dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. září 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu