ECLI:CZ:US:2017:2.US.2341.17.1
sp. zn. II. ÚS 2341/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele PhDr. Zdeňka Šiguta, Ph.D., zastoupeného JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem sídlem Ječná 29a, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2013, č. j. 41 Cm 155/2000-229, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 7. 2015, č. j. 4 Cmo 93/2015-475, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, č. j. 32 Cdo 1100/2016-549, za účasti Krajského soudu v Brně, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení a Matco, s. r. o., sídlem Letenská 121/8, Praha 1, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 26. 7. 2017, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že při projednávání věci před obecnými soudy došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
II.
2. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), ze dne 1. 11. 2013, č. j. 41 Cm 155/2000-229, byl stěžovatel zavázán spolu s dalšími dvěma žalovanými k úhradě částky ve výši 8 872 873,90 Kč s příslušenstvím vedlejší účastnici s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných. Z odůvodnění se podává, že na vedlejší účastnici byla postoupena pohledávka za společností CARE BRNO, a. s. v likvidaci, která byla přistoupivším dlužníkem k druhému (následně zaniklému) dlužníkovi CASIBO, spol. s r. o., přičemž pohledávka vznikla původně na základě úvěrové smlouvy ze dne 5. 11. 1992, uzavřené mezi právním předchůdcem vedlejší účastnice Českou spořitelnou a. s. a dlužníkem CASIBO, spol. s r. o. (dále jen "předmětná pohledávka"). Stěžovatel spolu s další žalovanou pak byli zavázáni k úhradě pohledávky na základě ručitelského prohlášení, kterým se zavázali splnit závazek za původního dlužníka CASIBO, spol. s r. o. Předmětná pohledávka přešla na vedlejší účastnici smlouvou o postoupení pohledávky ČKA 106 P 0023 4803441, uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a Českou konsolidační agenturou, přičemž Česká konsolidační agentura tuto pohledávku nabyla postoupením od původního věřitele České spořitelny, a. s. Stěžovatel spolu s další žalovanou (ručitelkou) v řízení namítali (vedle námitek neplatnosti ručitelského prohlášení, úvěrové smlouvy a smlouvy o postoupení pohledávky) zejména to, že nejsou ve věci pasivně legitimováni, neboť převzali ručení za původního dlužníka CASIBO, spol. s r. o., ve smlouvě o postoupení pohledávky, uzavřené mezi vedlejší účastnicí a Českou konsolidační agenturou, je však pohledávka specifikována pouze druhým přistoupivším dlužníkem CARE BRNO, a. s., když druhý dlužník CASIBO, spol. s r. o., byl již v době uzavření smlouvy o postoupení pohledávek osobou zaniklou. Danou smlouvou o postoupení pohledávky tak dle stěžovatele nemohla přejít na vedlejší účastnici pohledávka za stěžovatelem a další ručitelkou, neboť by musela být postoupena pohledávka výslovně za ručiteli (když subjekt, za který bylo ručení poskytnuto, již v době postoupení pohledávky neexistoval), a nikoliv za spoludlužníkem CARE BRNO, a. s., za kterého se však stěžovatel a další ručitelka nezaručili. Krajský soud provedl dokazování veškerými dostupnými listinnými důkazy a uzavřel, že smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou mezi Českou konsolidační agenturou a vedlejší účastnicí došlo k postoupení předmětné pohledávky, včetně jejího příslušenství, zajištění a práv s ní spojených, tedy i k postoupení zajištění ve formě ručení, když ručitelská prohlášení posoudil soud jako součást zajištění celé předmětné pohledávky.
3. K odvolání všech žalovaných ve věci rozhodoval Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), který svým rozsudkem ze dne 23. 7. 2015, č. j. 4 Cmo 93/2015-475, rozhodnutí krajského soudu potvrdil ve výroku I. v rozsahu, v němž byli stěžovatel a další žalovaná (ručitelka) zavázáni uhradit vedlejší účastnici částku ve výši 7 021 766,18 Kč, přičemž plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost ostatních žalovaných, ve zbytku byl rozsudek zrušen a vrácen k dalšímu řízení krajskému soudu. Vrchní soud v otázce pasivní legitimace stěžovatele a další ručitelky zopakoval dokazování mimo jiné smlouvou o postoupení pohledávky, uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a Českou konsolidační agenturou a dospěl k závěru, že je zcela zřejmá vůle stran postoupit předmětnou pohledávku rovněž za ručiteli zaniklé společnosti CASIBO, spol. s r. o., přičemž tato vůle je zřejmá z textu samotné smlouvy o postoupení pohledávky (identifikace pohledávky a její postoupení včetně zajištění a práv s ní spojených), ze skutečnosti, že ve smlouvě je výslovně specifikován i dlužník CASIBO, spol. s r. o., a je označen jako zaniklý subjekt, a dále ze skutečnosti, že účastníci smlouvy o postoupení pohledávky navrhli vstup vedlejší účastnice jako žalobce do probíhajícího řízení i proti stěžovateli a další ručitelce. Nepřisvědčil tak názoru stěžovatele, že pokud by měla být postupována pohledávka za ručiteli, použila by Česká konsolidační agentura jiný vzor smlouvy o postoupení pohledávky. Vrchní soud pak shledal nepřezkoumatelným napadený rozsudek krajského soudu v části plnění ve výši 1 851 107,80 Kč a v otázce splatnosti pohledávky, v tomto rozsahu pak rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele i další ručitelky svým usnesením ze dne 3. 5. 2017, č. j. 32 Cdo 1100/2016-549, a to jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"). Stěžovatel v dovolání namítal, že vrchní soud nesprávně posoudil hmotněprávní otázku, zda příslušenstvím, resp. zajištěním pohledávky postupované za přistoupivším dlužníkem, je i ručitelský závazek převzatý za dlužníkem původním, který však v době postoupení byl již osobou zaniklou. Nejvyšší soud však v odůvodnění uvedl, že vrchní soud dospěl k závěru, že smlouvou o postoupení pohledávky přešla na vedlejší účastnici i pohledávka za ručiteli, na základě skutkových zjištění za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené) a nikoliv řešením otázky hmotného práva. Mohl se tak pouze odchýlit od ustálené judikatury v postupu, jímž k takovému závěru dospěl, což se však nestalo.
III.
5. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení napadených rozhodnutí, kterými mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv, zejména do práva na soudní ochranu a v souvislosti s tím i do práva na ochranu majetku. Stěžovatel v první řadě tvrdí, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a že některé důkazy byly opomenuty. Dle jeho názoru z dokazování vyplynulo, že pohledávka postoupená Českou konsolidační agenturou na vedlejší účastnici byla pouze pohledávka za přistoupivším dlužníkem CARE BRNO a. s. a nikoliv pohledávka za ručiteli zaručenými za původního dlužníka CASIBO, spol. s r. o., když platí, že vůči osobě, která se stane solidárním dlužníkem, nepůsobí bez dalšího ručení poskytnuté dříve jen k zajištění pohledávky vůči původnímu dlužníkovi. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 851/2003. Stěžovatel tak trvá na tom, že v daném řízení nebyl po vstupu vedlejší účastnice na stranu žalující pasivně legitimován a dále, že vrchní soud nesprávně aplikoval ustanovení §524 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), když uzavřel, že s postoupenou pohledávkou za CARE BRNO, a. s. přešlo i zajištění závazku zaniklého původního dlužníka CASIBO, spol. s r. o. Je dále namítáno, že vrchní soud se řádně nezabýval námitkou stěžovatele týkající se přílohy rámcové smlouvy, která měla být pro daný případ použita v případě, že by strany zamýšlely postoupit pohledávku i za ručiteli a že přílohy rámcové smlouvy o postoupení pohledávek nebyly řádně provedeny jako důkaz. K rozhodnutí Nejvyššího soudu pak stěžovatel uvádí, že nesprávně posoudil jeho dovolání, když otázku jím nastolenou, tedy zda příslušenstvím postupované pohledávky za přistoupivším dlužníkem je i závazek ručitele převzatý pouze za původního dlužníka, označil jako nezpůsobilou založit přípustnost dovolání. Tímto postupem měl být stěžovateli Nejvyšším soudem upřen přístupu k soudu.
IV.
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
7. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než tento dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu řešících shodnou či obdobnou právní problematiku.
8. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace tzv. podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. V dané souvislosti je nutno zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 a 82 Ústavy) plyne i zásada volného hodnocení důkazů dle §132 občanského soudního řádu. Postupuje-li obecný soud v souladu s ustanovením občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat zákonnost vydaných rozhodnutí (není-li jimi porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší výhradně těmto soudům.
9. V posuzovaném případě je stěžejní námitkou stěžovatele skutečnost, že soudy nesprávně posoudily smlouvu o postoupení pohledávky, uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a Českou konsolidační agenturou v tom smyslu, že dle názoru stěžovatele na základě této smlouvy nedošlo k postoupení pohledávky za stěžovatelem jakožto ručitelem zaniklého dlužníka. Soudy dle jeho tvrzení měly vycházet z nesprávného předpokladu, že příslušenstvím (zajištěním) postupované pohledávky za přistoupivším dlužníkem je i závazek ručitele převzatý pouze za původního dlužníka, který však v době postoupení byl již zaniklou osobou. Je rovněž rozporován závěr týkající se vzniku jeho ručitelského závazku, když stěžovatel trvá na tom, že jeho ručitelský závazek vůbec nevznikl a tudíž nemohl být postoupen na vedlejší účastnici. Tyto námitky jsou podepřeny dále tvrzením o nesprávném provedení a následném hodnocení důkazu - rámcové smlouvy o postoupení pohledávky, kdy stěžovatel namítá, že krajský soud nemohl mít v době rozhodování k dispozici celé znění uvedené smlouvy včetně všech příloh, neboť v opačném případě by jeho závěry musely být odlišné.
10. Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele, přes tvrzenou ústavněprávní dimenzi, představují toliko jeho nesouhlas se skutkovými závěry, které učinily krajský soud a vrchní soud z provedeného dokazování, tedy nesouhlas stěžovatele s rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud je nucen zopakovat, že s ohledem na jeho postavení není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení provedených důkazů, které proběhlo před obecnými soudy, a to ani v případě, že by považoval jiné hodnocení za přiléhavější. Důvodem k zásahu Ústavního soudu je pouze stav, kdy by hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry byly důsledkem zjevného faktického omylu nebo logického excesu, což ovšem není navzdory opačnému tvrzení stěžovatele případ posuzované ústavní stížnosti.
11. Dle názoru Ústavního soudu obecné soudy řádně zhodnotily skutkový stav a dospěly k závěrům, které nijak nevybočují z ústavněprávního rámce. Ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu lze přisvědčit stěžovateli, že tento soud skutečně dospěl k závěru, že ručitelské prohlášení stěžovatele je součástí zajištění celé pohledávky, jejímž dlužníkem je v současné době již pouze CARE BRNO, a. s. a již dále nerozvedl, z jakých dalších důvodů došlo k postoupení pohledávky i za ručiteli zaniklého spoludlužníka. Tento drobný nedostatek byl napraven odvolacím soudem, který přistoupil k posouzení smlouvy o postoupení pohledávky v širším kontextu a dovodil závěr, dle kterého z textu smlouvy o postoupení pohledávky, ze skutečnosti, že je zde zmíněn i zaniklý spoludlužník CASIBO, spol. s r. o. a ze skutečnosti, že Česká konsolidační agentura navrhla vstup vedlejší účastnice na stranu žalující i proti stěžovateli, jasně vyplývá úmysl stran postoupit na vedlejší účastnici i pohledávku za ručiteli zaniklého spoludlužníka. Ústavní soud neshledává na tomto závěru ničeho, co by bylo možno označit za logický exces či faktický omyl, naopak daný závěr je výsledkem užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu, jak ostatně konstatoval i Nejvyšší soud. Nepřisvědčuje tak ani námitce stěžovatele, že soudy opomenuly stěžejní důkaz, když z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu vyplývá, že tento vzal text rámcové smlouvy i námitku týkající se příloh k této smlouvě při svém rozhodování v úvahu.
12. Za ústavně konformní považuje Ústavní soud i napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým nebylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jak je naznačeno v ústavní stížnosti, ale z důvodu nepřípustnosti. Jak Ústavní soud shrnul výše (sub 11.) dospěl vrchní soud k názoru, že pohledávka za ručiteli zaniklého spoludlužníka přešla na vedlejší účastnici, na základě řádně zjištěného skutkového stavu věci, který byl i řádně a logicky interpretován, a nikoliv na základě řešení otázky hmotného práva v rozporu se stávající judikaturou. Důvody odmítnutí dovolání tak nijak nevybočují z pravidel řádného procesu, rozhodnutí o dovolání je, byť poměrně stručně, tak dostatečně a logicky odůvodněno.
V.
13. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu