ECLI:CZ:US:2017:2.US.2354.17.1
sp. zn. II. ÚS 2354/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Aleny Vyčichlové, zastoupené Mgr. Ing. Petrem Perglem, advokátem, se sídlem Janáčkova 317, Litvínov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, č. j. 25 Cdo 434/2017-376, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 8. 2016, č. j. 12 Co 418/2016-346, a proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2016, č. j. 11 C 411/2004-530, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 7. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v článku 36 odst. 1 a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo, trpí vadami, neboť nebyla Okresním soudem v Ústí nad Labem informována o odvolání plné moci udělené žalovanou Krajskou zdravotní, a. s., se sídlem Sociální péče 3316/12A, Ústí nad Labem (dále jen "žalovaná") advokátu JUDr. Otakaru Pazdziorovi, stejně tak jí nebylo dáno na vědomí udělení plné moci novému právnímu zástupci žalované JUDr. Danielu Volákovi. Právní zástupce stěžovatelky tak v období, kdy běžela lhůta, nemohl jednat přímo se žalovanou, případně s jejím novým právním zástupcem. Toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil ani Krajský soud v Ústí nad Labem, který v odůvodnění svého rozhodnutí pouze uvedl skutečnost, že ke shodě účastníků bylo řízení přerušeno a po marném jednoročním uplynutí lhůty zastaveno. Stěžovatelka je přesvědčena, že i v období přerušení řízení soud vykonává své základní povinnosti stanovené občanským soudním řádem, na které odkázal její právní zástupce. Svou nečinností tak soud prvního stupně zavinil, že právní zástupce stěžovatelky v zákonné lhůtě nemohl projednat jím předložený návrh mimosoudního vyrovnání dne 15. prosince 2014.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 11 C 411/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 2. 2016, č. j. 11 C 411/2004-530, bylo zastaveno řízení ve věci návrhu stěžovatelky na náhradu škody na zdraví. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 31. 8. 2016, č. j. 12 Co 418/2016-346, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Ústí nad Labem nedošlo.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.
6. Podle §111 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, účinný v rozhodné době (dále jen "o. s. ř."), platilo, že jestliže je řízení přerušeno podle §110, pokračuje v něm soud na návrh po uplynutí 3 měsíců. Soud může na návrh, jsou-li pro to závažné důvody, a i bez návrhu v případě, že to odůvodňují zájmy nezletilého dítěte, pokračovat v řízení i před uplynutím této lhůty. Není-li návrh na pokračování v řízení podán do 1 roku, soud řízení zastaví.
7. Soud prvního stupně v odůvodnění svého usnesení konstatoval, že usnesením ze dne 16. 9. 2014, č. j. 11 C 411/2004-508, rozhodl o přerušení řízení ke shodnému návrhu účastníků postupem podle §110 o. s. ř. za účelem poskytnutí prostoru pro mimosoudní vyřešení věci. Ve lhůtě 1 roku nebyl podán návrh na pokračování v řízení, proto soud rozhodl podle §111 odst. 3 o. s. ř. o zastavení řízení. S tímto postupem soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud, který stěžovatelce vysvětlil, že pokud řízení bylo ke shodnému návrhu účastníků (tedy na základě jednoho z výslovně uvedených důvodů obsažených v ustanovení §110 o. s. ř.) přerušeno, a žádný z účastníků nepodal do jednoho roku u soudu prvního stupně návrh na pokračování v přerušeném řízení, nemohl soud prvního stupně rozhodnout jinak, než řízení po naplnění zákonem stanoveného předpokladu podle §111 odst. 3 o. s. ř. zastavit. Soud v uvedeném případě nemá možnost vlastní úvahou zvážit, zda řízení zastaví či nikoli, neboť dojde-li k naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř., řízení vždy zastavit musí. Z tohoto pohledu měl odvolací soud za zcela nerozhodné odvolací námitky stěžovatelky, pokud rozporuje okolnosti procesního zastoupení žalované a neúspěch mimosoudního jednání stran, neboť za dané situace nic stěžovatelce nebránilo, aby návrh na pokračování v přerušeném řízení podala sama.
8. Právě závěr odvolacího soudu o nedostatečné vlastní aktivitě stěžovatelky považuje Ústavní soud za přiléhavý. Shora citované ustanovení §111 odst. 3 o. s. ř. totiž počítá zásadně s aktivitou účastníků, když předpokladem pro to, aby soud mohl pokračovat v řízení přerušeném na základě postoje účastníků (za účelem poskytnutí prostoru pro mimosoudní vyřízení jejich sporu), je projev jejich vůle, tedy návrh podaný některým z účastníků. K tomu Ústavní soud dodává, že ve své judikatuře dlouhodobě stojí na stanovisku, že v soukromoprávních sporech plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. V dané věci to platí tím spíše, že byla stěžovatelka již od počátku řízení zastoupena advokátem.
9. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitce stěžovatelky (jakkoli v souvislosti s uvedenými právními závěry nepodstatné) ohledně podezření manipulace se spisem Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 11 C 411/2004. Oznámení JUDr. Pazdziory o ukončení právního zastoupení žalované ze dne 14. 9. 2015 je založeno na č. l. 323 spisu, oznámení JUDr. Voláka o převzetí právního zastoupení žalované ze dne 14. 1. 2016 je založeno na č. l. 325 spisu. Na č. l. 339 se nachází protokol o ústním jednání konaném dne 1. 2. 2016. Následně založená oznámení JUDr. Pazdziory o ukončení právního zastoupení žalované ze dne 14. 9. 2015 (na č. l. 340 spisu) a oznámení JUDr. Voláka o převzetí právního zastoupení žalované ze dne 14. 1. 2016 (č. l. 341 spisu) jsou již jen kopiemi dříve založených listin. Pokud jde o změnu číslování opětovně stěžovatelkou pořizovaných kopií, ze spisu je zjevné, že byl kompletně od č. l. 161 přečíslován, neboť původně následovalo po č. l. 160 číslo 261 a takto bylo následovně v číslování pokračováno. Jedná se tedy zjevně o opravu dřívější nesprávnosti.
10. S ohledem na výše uvedené je Ústavní soud přesvědčen, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska neakceptoval, neboť je považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá. Zásah do práv, jichž se stěžovatelka domáhá, proto Ústavní soud neshledal.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu