ECLI:CZ:US:2017:2.US.2364.17.1
sp. zn. II. ÚS 2364/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Karly Lábusové, zastoupené JUDr. Jaroslavem Vansou, advokátem se sídlem Lublaňská 57, Praha 2, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 2. 2016, č. j. 42 C 200/2014-78, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 7. 2016, č. j. 30 Co 242/2016-94, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2017, č. j. 21 Cdo 1188/2017-121, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivou odměnu zakotvené v čl. 28 Listiny.
2. Jak Ústavní soud zjistil z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobou domáhala určení, že dohoda o změně pracovní smlouvy, kterou byla stěžovatelka převedena na jinou (pro ni údajně méně prestižní) práci, uzavřená dne 28. 4. 2014 mezi ní a vedlejší účastnicí, je neplatná. Domnívala se, že pro vydání takového rozhodnutí jí svědčí naléhavý právní zájem, neboť jednáním vedlejší účastnice, kterým byla údajně uvedena v omyl, došlo k výraznému poškození jejích práv, které je možno napravit pouze uvedením do původního stavu.
3. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka s vedlejší účastnicí dne 27. 1. 2003 uzavřela pracovní smlouvu s původně sjednaným druhem práce "právní zástupce oddělení Právních stanovisek odbor Právních stanovisek a metodiky". Dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2003 byl sjednaný druh práce stěžovatelky změněn na "právní zástupce" a dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 31. 7. 2008 byl pracovní úvazek stěžovatelky na její žádost zkrácen ze 40 na 25 hodin týdně. Dne 16. 4. 2014 sdělila vedlejší účastnice stěžovatelce, že v důsledku organizačních změn dochází ke dni 1. 5. 2014 ke zrušení několika míst právních zástupců, přičemž tato změna se dotýká přímo i stěžovatelky. Současně stěžovatelce sdělila, že další místa právních zástupců zřizována nebudou, což pro stěžovatelku znamenalo, že byl dán důvod pro její výpověď na základě ustanovení §52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákoník práce (dále jen "zákoník práce"). Současně však stěžovatelce vedlejší účastnice s cílem vyhnout se tomuto postupu nabídla možnost přeřazení na volnou pracovní pozici - referentka odboru Právního auditu a metodiky. Stěžovatelka nabízené místo přijala a dne 28. 4. 2014 s vedlejší účastnicí uzavřela odpovídající dohodu o změně pracovní smlouvy, jakkoliv od začátku věděla, že to pro ni znamená jistou pracovní degradaci z hlediska odbornosti práce i jejího finančního ohodnocení. Následně dne 30. 4. 2014 stěžovatelka požádala vedlejší účastnici o písemné potvrzení, že ke změně pracovního poměru došlo na základě organizačních změn zaměstnavatele - vedlejší účastnice, čímž se chtěla krýt pro případ, že se bude ucházet o místo u jiného zaměstnavatele. Dne 22. 5. 2014 stěžovatelka na intranetové stránce vedlejší účastnice zjistila, že tato má volné minimálně jedno pracovní místo právního zástupce na Územním pracovišti v hl. m. Praze. Neprodleně proto dne 23. 5. 2014 písemně požádala o prošetření důvodů, proč jí bylo sděleno, že se z organizačních důvodů ruší několik míst právních zástupců bez náhrady, na základě čehož stěžovatelka přijala nabídku vedlejší účastnice na horší pracovní pozici ve snaze vyhnout se výpovědi pro nadbytečnost. Vedlejší účastnice však stěžovatelce pouze sdělila, že postup při realizaci organizačních změn, který vedl ke změně pracovního zařazení stěžovatelky, byl v pořádku. Vzhledem k tomuto průběhu skutkového stavu se stěžovatelka opodstatněně domnívá, že byla vedlejší účastnicí uvedena v omyl, neboť skutečnosti uváděné vedlejší účastnicí při uzavírání dohody o změně pracovní smlouvy se nezakládaly na pravdě, když k datu účinnosti organizačních změn (1. 5. 2014) vedlejší účastnice prokazatelně vedla neobsazená systemizovaná místa právních zástupců a stěžovatelka jako zaměstnanec s pracovním zařazením právního zástupce tudíž nemohla být zaměstnancem nadbytečným. Popsané jednání vedlejší účastnice se dle názoru stěžovatelky příčí dobrým mravům a je podle ustanovení §583 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen "obč. zák.") neplatné. Z uvedených důvodů se stěžovatelka u obecných soudů domáhala určení, že dohoda uzavřená s vedlejší účastnicí dne 28. 4. 2014 o změně pracovní smlouvy je neplatná a že její zařazení na pracovní místo právního zástupce trvá. Současně stěžovatelka v souladu s ustanovením §80 zákona č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů, občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř.") tvrdí, že má na určení neplatnosti právního jednání vedlejší účastnice naléhavý právní zájem, neboť shora popsaným jednáním došlo k výraznému poškození jejích práv.
4. Obvodní soud však určovací žalobu zamítl s odůvodněním, že stěžovatelka na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem, neboť měla možnost se primárně svého nároku domoci prostřednictvím žaloby na plnění. V rámci rozhodování o žalobě na plnění by platnost dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 28. 4. 2014 byla řešena jako předběžná otázka a teprve rozhodnutím o takové žalobě na plnění by bylo rozhodnuto i o právních vtazích mezi účastníky řízení. S tímto názorem se pak ztotožnil Městský soud a Nejvyšší soud.
5. Stěžovatelka s těmito závěry nesouhlasí a namítá, že obecné soudy rozhodly věc ryze formalisticky. Takto je stavěna do procesně obtížné a nevýhodné pozice, neboť kdyby v daném případě nepřistoupila na uzavření dohody o změně pracovní smlouvy a došlo by tak k rozvázání pracovního poměru, mohla se u obecných soudů takřka stejného nároku domáhat prostřednictvím ustanovení §72 zákoníku práce, podle kterého není při podání určovací žaloby nutno prokazovat naléhavý právní zájem. Tato skutečnost by měla být při rozhodování obecnými soudy zohledněna tak, aby nedocházelo k faktické diskriminaci stěžovatelky. Tím, že vedlejší účastnice nedala stěžovatelce výpověď pro nadbytečnost, ale klamavým způsobem ji převedla na jinou práci, čímž jí znemožnila uplatnit postup podle ustanovení §72 zákoníku práce, jí výrazně ztížila její procesní postavení. Tato skutečnost by rozhodně neměla být k tíži stěžovatelky. Prohlášením o neplatnosti uzavřené dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 28. 4. 2014 by vstoupila v platnost pracovní smlouva uzavřená mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení ve znění dodatku ze dne 30. 6. 2003 a vedlejší účastnice by byla povinna v souladu s ustanovením §38 odst. 1 písm. a) zákoníku práce přidělovat stěžovatelce práci podle pracovní smlouvy, platit jí za vykonanou práci mzdu nebo plat a plnit další povinnosti vyplývající z citovaného zákonného ustanovení a pracovní smlouvy.
6. Shrnuje proto, že nesprávnou interpretací hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva obecnými soudy došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a bylo tak rovněž zasaženo její ústavně chráněné subjektivní právo na spravedlivou odměnu zakotvené v čl. 28 Listiny. Do práva na spravedlivý proces bylo rozhodnutími obecných soudů zasaženo rovněž tím, že tyto v případě řešení dané věci postupovaly příliš formalisticky a nerespektovaly účel zákona.
7. Na úvod považuje Ústavní soud za nutné podotknout, že v podstatě totožnou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti stěžovatelka uplatňuje již od počátku řízení, přičemž se jí dostatečně pečlivě a přesvědčivě zabývaly všechny tři soudní instance, jejichž rozhodnutí jsou ústavní stížnosti napadána, byť nyní v ústavní stížnosti stěžovatelka klade více důraz na tvrzení ohledně porušení svých základních práv. Jako hlavní argument předkládá tvrzení, že postupem obecných soudů bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivou odměnu a práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále zpochybňuje způsob, jakým se obecné soudy vypořádaly s žalobním petitem, když úvahy soudu prvního stupně, které byly následně shledány správnými i soudem odvolacím a dovolacím, považuje za extrémně formalistické, kvůli čemuž nedošlo k meritornímu přezkoumání věci žádným ze soudů, u nichž se věc nacházela, a nadto shledává závěry obecných soudů i v rozporu se závěry nálezů Ústavního soudu.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatelky, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a usnesení Nejvyššího soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy. Stěžovatelka nicméně svou argumentací, obsaženou v ústavní stížnosti, staví Ústavní soud fakticky právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší.
11. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí je totiž Ústavní soud toho názoru, že jak Obvodní soud pro Prahu 2, tak zejména Městský soud v Praze (jejichž rozhodnutí byla potvrzena Nejvyšším soudem), se s uvedenými námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly. Při rozhodování soudy přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, a věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními. Zejména odvolací soud se velmi důkladně zabýval všemi stěžovatelkou v odvolání uplatněnými námitkami, kterými z hlediska nepřiměřeného zásahu do jejího práva na spravedlivou odměnu, resp. práva na spravedlivý proces, zpochybňovala zákonnost postupu obecných soudů, když dle jejího názoru nebylo jejímu žalobnímu nároku vyhověno z čistě formalistického hlediska, bez toho aniž by soudy přihlédly k materiálnímu jádru věci. Ústavní soud však na rozdíl od stěžovatelky postup i argumentaci obecných soudů a jimi přijatý právní názor, opírající se i o ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, považuje za ústavně souladný a neshledal v něm namítaná porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud se plně ztotožňuje se způsobem, jakým se obecné soudy vypořádaly s námitkami stěžovatelky, které opětovně předkládá i v ústavní stížnosti, tj. že ze strany soudu prvního stupně došlo k pochybení v situaci, kdy žalobě stěžovatelky nebylo vyhověno čistě jen z formálních důvodů, navíc v rozporu s rozhodovací praxí vrcholných soudních instancí, na které stěžovatelka v ústavní stížnosti odkázala, přičemž argumentuje především nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2703/15 ze dne 31. 8. 2016, ve kterém se uvádí, že "obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku a že povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovně pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad." Citací tohoto nálezu se stěžovatelka zjevně snaží zdůraznit, že soudy i v jejím případě postupovaly ryze formalisticky, vycházely pouze z litery zákony bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu.
13. Na tomto místě je ovšem nutno uvést, že v odkazovaném případě se Ústavní soud zabýval interpretací hmotněprávního zákonného ustanovení, přičemž nesprávný výklad mohl vést (a také vedl) k újmě na základních právech stěžovatelky. Naopak v nyní posuzovaném případě není sporný výklad jakéhokoliv hmotněprávního zákonného ustanovení, ale to, že stěžovatelka pro uplatnění svého nároku zvolila nesprávný procesní nástroj - na místo žaloby na plnění žalovala na určení. Pokud proto obvodní soud toto procesní pochybení stěžovatelce vytkl, což se projevilo v jeho zamítavém rozhodnutí, nelze tento postup, stvrzený i následnými rozhodnutími městského soudu a soudu Nejvyššího, označit za formalistický či jinak zasahující do základních práv stěžovatelky.
14. Tento postup nelze ostatně označit ani jako překvapivý, jelikož stěžovatelka naprosto opomenula závěry ustálené soudní judikatury, podle které se v otázce přípustnosti žaloby na určení vychází z toho, že nelze-li v konkrétním případě očekávat, že vyhovění určovací žalobě je zárukou odvrácení budoucích sporů, není splněna podmínka naléhavého právního zájmu, a proto je nutno takový žalobní návrh zamítnout (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1618/2000, ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1332/2002, ze dne 28. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4356/2007, nebo ze dne 10. 11. 2015. sp. zn. 21 Cdo 3772/2014, na která ostatně odkázal již odvolací soud). Odvolací soud v projednávané věci současně přiléhavě rozvedl důvody, proč by vyhovění žalobnímu návrhu, tak jak byl stěžovatelkou formulován, neodstranilo hrozbu dalších budoucích sporů (viz str. 7 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Ústavní soud tyto závěry považuje za přesvědčivé, logické a s ohledem na svoje shora předestřené postavení neshledal žádný důvod, pro který by je měl jakkoliv zpochybňovat.
15. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu