ECLI:CZ:US:2017:2.US.2424.16.1
sp. zn. II. ÚS 2424/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti T. K., t. č. Věznice Rapotice, Náměšť nad Oslavou, právně zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, AK se sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 31. 3. 2016 č. j. 2 To 80/2016-98 a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 1. 3. 2016 č. j. 2 T 89/2014-91, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 22. 7. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů pro jejich údajný rozpor s čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ohraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud ve Vsetíně napadeným usnesením rozhodl podle §33 odst. 2 tr. řádu, že stěžovatel nemá nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. V odůvodnění usnesení soud uvedl, že dle pokynu předchozího zrušovacího usnesení krajského soudu vyzval odsouzeného, aby sám náležitým způsobem osvědčil, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby a za této situace soud zaslal odsouzenému do věznice příslušné usnesení krajského soudu s pokynem, aby do dne 10. 2. 2016 příslušné doklady zaslal. Jelikož se tak nestalo ani za 40 dnů ode dne výzvy, okresní soud žádosti nevyhověl a v odůvodnění usnesení konstatoval, že "odsouzený je mladý muž, v současné době sice není zaměstnán, je ve výkonu trestu, avšak v následujících letech bude mít dostatek příležitostí, aby získal požadované finanční prostředky k úhradě nákladů požadovaných obhájkyní". Stěžovatel proti tomuto usnesení podal stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, zamítl.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na legitimní očekávání a důsledkem postupu obecných soudů je pak i porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, uvedl, že považuje stížnost za nedůvodnou a zcela odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Okresní soud ve Vsetíně poukázal na to, že stěžovatel byl stíhán pro přečin podle §205 odst. 1, 2 tr. zákoníku. První hlavní líčení ve věci bylo konáno dne 9. 10. 2014, kdy po krátkém výslechu bylo hlavní líčení odročeno za účelem vyčkání ukončení jiného trestního řízení téhož obžalovaného u Okresního soudu ve Vsetíně. Dne 6. 3. 2015 zaslala obhájkyně stěžovatele do spisu plnou moc (č. l. 50). Dne 19. 3. 2015 v době, kdy byl jmenovaný již ve výkonu trestu, bylo jeho trestní stíhání pro tzv. neúčelnost zastaveno (č. l. 64). Na základě žádosti stěžovatele, resp. jeho obhájkyně, soud rozhodl o tom, že podle §33 odst. 2 tr. řádu nemá stěžovatel nárok na bezplatnou obhajobu. Pokud ve svém návrhu obhájkyně stěžovatele poukazuje na to, že její klient by měl být podle §36 odst. 2 tr. řádu zastoupen obhájcem, při osobním výslechu neshledal soud žádný důvod pro takovýto postup. Na opatrovnickém oddělení soudu bylo zjištěno, že stěžovatel nebyl nijak omezen či zbaven tzv. svéprávnosti. Jediným úkonem obhájkyně v trestní věci stěžovatele bylo převzetí usnesení o zastavení trestního stíhání a důvodem, proč stěžovateli nemohla být přiznána bezplatná obhajoba, bylo to, že nedoložil příslušné podklady.
5. Stěžovateli byla obě vyjádření zaslána na vědomí. V replice k oběma vyjádřením pak stěžovatel uvedl, že obhájkyně do trestního řízení vstoupila poté, kdy v březnu 2015 stěžovatel nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody. I když se hlavní líčení neuskutečnilo za účasti obhájkyně, byla stěžovateli v této věci nápomocna od podzimu 2014. V podání ze dne 24. 11. 2015 obhájkyně vyčíslila odměnu dle příslušné vyhlášky.
6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a vyjádření účastníků řízení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
8. Ústavní soud předně připomíná, že právo na obhajobu ve své judikatuře považuje za jedno z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení. Směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana [viz za všechny příklady nález sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43)]. Součástí tohoto práva je i právo obviněného na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu, pokud si pro svou nemajetnost sám nemůže zcela či zčásti hradit náklady obhajoby. Při prokázání této nemajetnosti je soud povinen rozhodnout o tom, že stát zcela či zčásti ponese náklady obhajoby obviněného. Stát, má-li zajistit uvedená ústavně garantovaná práva, musí proto v zákoně upravujícím trestní řízení vytvořit podmínky procesních záruk postavení obhájce i obviněného [viz nález sp. zn. I. ÚS 592/2000 ze dne 12. 2. 2002 (N 15/25 SbNU 115)].
9. Podmínky pro přiznání práva obviněného na obhajobu bezplatnou či za sníženou odměnu upravuje ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu. Otázka jeho interpretace a následné aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci představuje podstatu nyní projednávané ústavní stížnosti. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, která se této problematiky týká, však vykazuje zjevně restriktivní přístup (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 343/02, II. ÚS 495/02, III. ÚS 841/06, II. ÚS 40/08, II. ÚS 916/09, III. ÚS 603/10, II. ÚS 2299/11, I. ÚS 4618/12, sp. zn. III. ÚS 1936/13). Na jeho základě Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu §33 odst. 2 tr. řádu, náleží zásadně soudům obecným. Ústavnímu soudu přísluší jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují exces z ústavního rámce. K vyhovění ústavní stížnosti proto nestačí, že významné okolnosti, z nichž napadená rozhodnutí vycházejí, lze hodnotit odlišně.
10. Po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí přitom Ústavní soud nezjistil žádná pochybení, pro něž by byl nezbytný zásah do jurisdikce obecných soudů ve shora uvedeném smyslu. Naopak, z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že se soudy obou stupňů nárokem stěžovatele na přiznání bezplatné obhajoby zabývaly a vysvětlily, proč jej shledaly nedůvodným. V jejich rozhodnutích přitom nelze spatřovat svévoli či nerespektování obecných principů soudního uvážení ani jiný exces dosahující ústavní roviny. Argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti lze ostatně označit za toliko stručnou polemiku s vyřčenými právními závěry obecných soudů, jimiž se však Ústavní soud, který není "další soudní instancí", nemá důvod zabývat.
11. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, napadenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
12. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu