ECLI:CZ:US:2017:2.US.2437.17.1
sp. zn. II. ÚS 2437/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Ludvíkem Davidem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti Pavla Skupy, právně zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Krajského soud v Brně ze dne 9. 5. 2017 č. j. 15 Co 108/2016-1472 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2015 č. j. 34 C 143/99-1411, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, podanou dne 2. 8. 2017, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017 č. j. 15 Co 108/2016-1472 a usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 12. 2015 č. j. 34 C 143/99-1411, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Městský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozhodnutím zamítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 143/99. Důvodem zamítnutí bylo to, že žaloba na obnovu řízení je přípustná pouze proti pravomocnému rozsudku či usnesení ve věci samé a takovým rozhodnutím není usnesení o (ne)připuštění změny žaloby. Městský soud v Brně měl současně za to, že žalobci prošly lhůty k podání žaloby na obnovu řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudu prvního stupně a stěžovatele poučil, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se domnívá, že usnesení Krajského soudu v Brně obsahuje nesprávné poučení o opravných prostředcích, a proto proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2017 č. j. 15 Co 108/2016-1472 dovolání podal. Z důvodu procesní opatrnosti podal současně s dovoláním též ústavní stížnost.
4. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Stěžovatel navzdory poučení odvolacího soudu podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání. Je přesvědčen, že poučení soudu bylo nesprávné a že dovolání je posledním prostředkem k ochraně jeho práva. Úkolem Ústavního soudu však není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je - zásadně - povolán, z hledisek souhrnných, po pravomocném skončení věci, k posouzení, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. To platí logicky i tehdy, jestliže stěžovatel podal dovolání, čímž zahájil dovolací řízení, které je nadáno potenciálem vyvolat meritorní rozhodnutí, případně s kasačními účinky, a tím - v obecné rovině - i způsobilostí dosáhnout obdobné nápravy, kterou stěžovatel sleduje (současně podanou) ústavní stížností.
6. Jinými slovy, jelikož podání ústavní stížnosti předpokládá rozhodnutí o ní, je souběžným zahájením dovolacího řízení založeno riziko, že Ústavní soud do tohoto řízení svým rozhodnutím zasáhne, což je důsledek - jak procesně, tak z vyložených zásad ústavněprávního přezkumu - neakceptovatelný. Princip subsidiarity tohoto přezkumu se tedy prosazuje i zde, a jeho uplatnění vede k nutnému závěru, že ústavní stížnost, je-li současně vedeno též řízení dovolací, je nutno pokládat za této situace za "předčasnou" (srov. §72 odst. 4 a 6 zákona o Ústavním soudu), resp. za nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že k přerušení řízení o podané ústavní stížnosti není důvod, protože by se tím řízení zbytečně komplikovalo.
7. Otázku (ne)přípustnosti dovolání náleží posuzovat výlučně dovolacímu soudu (§237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád), a to bez ohledu na poučení soudu odvolacího, a jeho rozhodnutí tak nelze předjímat. Nynějším odmítnutím ústavní stížnosti však stěžovatel poškozen být nemůže. Pokud by se totiž ukázalo, že stěžovatelovo dovolání nebylo efektivním opravným prostředkem kupříkladu proto, že bylo objektivně nepřípustné, nelze než tuto situaci interpretovat tak, že tím byl (dodatečně) zpochybněn implicitní předpoklad, na jehož podkladu Ústavní soud o nepřípustnosti této ústavní stížnosti rozhodl [totiž že podané dovolání (naopak) je způsobilé otevřít relevantní řízení, ve vztahu k němuž je řízení o ústavní stížnosti řízením subsidiárním]; v takovém případě Ústavní soud ústavní stížnost, nově podanou v zákonné lhůtě po rozhodnutí dovolacího soudu, projedná.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Ludvík David, v. r.
soudce zpravodaj