ECLI:CZ:US:2017:2.US.2438.16.1
sp. zn. II. ÚS 2438/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Pavla Bednaříka, se sídlem Obránců míru 6, 703 00 Ostrava, správce konkurzní podstaty úpadce Moravia Banka, a. s., v likvidaci, se sídlem Palackého 133, 738 02 Frýdek - Místek, zastoupeného Mgr. Denisou Beloševičovou, advokátkou, se sídlem Bohumínská 788/61, 710 00 Ostrava - Slezská Ostrava, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, č. j. 29 Cdo 5019/2015-200, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. března 2015, č. j. 10 Cmo 12/2011-174, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, č. j. 29 Cdo 1788/2012-149, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. února 2012, č. j. 10 Cmo 12/2011-124, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. října 2010, č. j. 32 Cm 42/2007-51, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se o odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo na ochranu majetku, resp. právo na ochranu legitimního očekávání nabytí majetku, ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. října 2010, č. j. 32 Cm 42/2007-51, určil, že žalobce (stěžovatel) má za úpadkyní (Union banka, a. s., v likvidaci - dále též "úpadkyně") pohledávku ve výši 10 307 016 Kč po právu (výrok I.). Ve zbytku tj. co do částky 17 092 816 Kč žalobu zamítl (výrok II.). Předmětem sporu byla pohledávka mající původ v úvěru poskytnutém Moravskoslezské vagónce, a. s., konsorciem bank na základě smlouvy o sdružení za účelem sdružení úvěrových zdrojů z roku 1995, jehož členy byli mj. jak Moravia banka, a. s., tak i Union banka, a. s. Tato pohledávka byla na základě smlouvy ze dne 24. února 2000 postoupena postupitelem ČKD VAGONKA STUDÉNKA, a. s. (dříve Moravskoslezská vagónka a. s.) postupníkovi Union banka, a. s., která ji uzavřela coby administrátor konsorcia bank v návaznosti na smlouvu o sdružení. K jejímu zániku došlo zaplacením částky 174 872 016 Kč, k čemuž Česká republika - Ministerstvo financí přistoupila poté, co jí tato povinnost byla uložena soudně (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. března 2006, č. j. 14 Cmo 379/2003-304).
3. Vrchní soud v Olomouci v pořadí druhým rozsudkem ze dne 17. března 2015, č. j. 10 Cmo 12/2011-174, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a změnil výrok II. tak, že určil, že žalobce má za úpadkyní pohledávku ve výši 15 518 042 Kč. Ve zbývajícím rozsahu, co do částky 1 518 324 Kč zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vrchní soud v Olomouci rozhodoval opětovně v situaci, kdy jeho předchozí rozhodnutí (rozsudek ze dne 28. února 2012, č. j. 10 Cmo 12/2011-124), jímž změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení pravosti pohledávky ve výši 10 307 016 Kč zamítl, bylo zrušeno rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2014, č. j. 29 Cdo 1788/2012-149. Odvolací soud v intencích kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu dovodil, že vzhledem k tomu, že Union banka, a. s., jako jeden ze solidárních věřitelů k úvěru poskytnutému na základě smlouvy o sdružení, uplatnila právo předstihu ve smyslu §513 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ještě před prohlášením konkursu na její majetek, zůstalo ostatním spoluvěřitelům (tedy i žalobci) zachováno pouze právo přihlásit pohledávku z následného regresu do konkursu vedeného na majetek úpadkyně jako vázanou na podmínku (srov. §20 odst. 1 a 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), že spoluvěřitel (úpadkyně) pohledávku vymůže do konkursní podstaty, což také nastalo plněním ze strany České republiky - Ministerstva financí. Odvolací soud uzavřel, že žalobce má nárok na podíl ve výši 14,8% z celkové pohledávky přisouzené rozhodnutím soudu a zaplacené do konkursní podstaty úpadkyně.
4. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016, č. j. 29 Cdo 5019/2015-200, odmítnuto jako nepřípustné podle §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007 (dále jen "o. s. ř."). Nejvyšší soud konstatoval, že právní posouzení věci odvolacím soudem odpovídá závěrům, formulovaným Nejvyšším soudem v předchozím kasačním rozsudku, jakož i v dalších rozhodnutích konkretizovaných v důvodech označeného rozhodnutí, na jejichž závěrech nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit, a to ani na základě argumentace obsažené v dovolání. To přitom platí jak o právu předstihu realizovaném Union bankou, a. s. (§513 obč. zák.), tak o povaze pohledávky, jejíž pravost byla předmětem požadovaného určení.
II.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na ochranu majetku. Nejprve popisuje obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a okolnosti předcházející vzniku sporu. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že nebylo na místě aplikovat §513 obč. zák. Stěžovatel zastává názor, že po celou dobu od jejího postoupení byla předmětná pohledávka v podílovém spoluvlastnictví původních členů sdružení. Domnívá se, že členové sdružení nikdy nebyli oprávněni společně a nerozdílně, a proto nelze uzavřít, že by Union Banka, a. s., jako další člen sdružení řádně mohla uplatnit právo předstihu.
III.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného jiného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
7. Ke stížnostní argumentaci stěžovatele lze uvést, že stěžovatel bez jakékoliv hlubší ústavněprávní úvahy pouze opakuje námitky, s nimiž se však soudy již dostatečně vypořádaly v předchozím řízení. Ústavnímu soudu proto nezbývá než konstatovat, že právní závěr obecných soudů, že stěžovatel svůj podíl ve výši 14,8% na pohledávce vymožené do konkursní podstaty mohl uplatnit toliko přihláškou svého regresního nároku v rámci konkursního řízení, je možné považovat za náležitě a přesvědčivě odůvodněný. V žádném případě v něm nelze spatřovat svévoli nebo jakýkoliv jiný exces, s nímž by bylo možné spojit závěr o porušení základního práva stěžovatele na ochranu majetku. Podstatné je, že v dané věci šlo o peněžité plnění, jež se zaplacením úpadkyní, byť jako zástupci sdružení, nestalo v rozsahu jednotlivých podílů bez dalšího předmětem vlastnictví ostatních členů či bývalých členů sdružení. Těm vznikl vůči úpadkyni pouze nárok na jeho zaplacení a jako jakýkoliv jiný nárok měl být uplatněn v konkursu. Ve zbytku postačí odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ostatně v obdobném duchu se vyslovil Ústavní soud již v minulosti v usnesení ze dne 24. března 2015 sp. zn. II. ÚS 3957/13, které se týkalo téhož stěžovatele.
8. Ústavní soud tedy uzavírá, že obecné soudy se na aplikaci §513 obč. zák. ve stěžovatelově věci shodly a svůj názor v napadených rozhodnutích odůvodnily. V jejich rozhodování Ústavní soud neshledal nesoulad extrémního charakteru ve smyslu vybočení ze všeobecně akceptovaného (doktrinárního) chápání dotčených právních institutů, či nepředvídatelné interpretační libovůle, a tak stěžovatelovu ústavní stížnost opakující argumenty již předložené obecným soudům hodnotil jako nesouhlasnou polemiku, která však nebyla způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem zaručených práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu