ECLI:CZ:US:2017:2.US.2501.17.1
sp. zn. II. ÚS 2501/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Krejčířové, zastoupené Mgr. Lenkou Balkovou, advokátkou se sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 17. 3. 2014, č. j. 10 C 171/2013-79, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2016, č. j. 20 Co 316/2014-252, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2017, č. j. 20 Cdo 654/2017-313, za účasti Okresního soudu Praha-západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňuje podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva dle čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že usnesením č. j. 216 EXE 5323/2012-46 ze dne 14. 2. 2012 Okresní soud Praha-západ nařídil na návrh oprávněné, společnosti FRYMIS, a. s., podle vykonatelného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. 8. 2010, č. j. 2 To 98/2007-2097, k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 47 835 000,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinného - Ing. Radovana Krejčíře (výrok I.). Provedením exekuce byla pověřena soudní exekutorka JUDr. Alena Blažková, Ph.D., Exekutorský úřad Brno - město (výrok II.).
3. Stěžovatelka se žalobou domáhala vyloučení nemovitých věcí blíže specifikovaných v napadených rozhodnutích soudů z exekuce s odůvodněním, že vyjmenované nemovité věci jsou v jejím výlučném vlastnictví a nespadají ani do společného jmění manželů. K tomu uvádí, že tyto nemovité věci nabyla na základě kupní smlouvy, přičemž kupní cenu uhradila v plné výši ze svých výlučných finančních prostředků, které jí byly darovány rodiči povinného. Jakkoliv podle tvrzení stěžovatelky nebyl před soudy proveden jediný důkaz, který by toto tvrzení stěžovatelky zpochybňoval, Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") napadeným usnesením ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 10 C 171/2013, v plném rozsahu žalobu o vyloučení nemovitých věcí z exekuce zamítl. Rozhodnutí soudu prvního stupně následně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem ze dne 29. 6. 2016, č. j. 20 Co 316/2014, změnil toliko ve výroku o náhradě škody, v dalším rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 5. 2017, č. j. 20 Cdo 654/2017-313, odmítl. Nejvyšší soud nepovažoval dovolatelkou uplatněnou námitku ohledně toho, že rozhodnutí spočívá na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se napadeným rozsudkem krajský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, za relevantní a dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl. Obsahově tato námitka spočívala v tom, že se stěžovatelka opakovaně omlouvala z jednání krajského soudu a žádala o odročení jednání, přičemž svoji opakovanou neúčast odůvodňovala svým nepříznivým zdravotním stavem. Stěžovatelka v dovolání namítala, že pokud krajský soud na základě takové omluvy jednání neodročil, porušil tím ustanovení §101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), když zcela pominul důvody, pro které se stěžovatelka z jednání opakovaně omlouvala.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka brojí proti výše nadepsaným rozhodnutím obecných soudů. Rozhodnutí okresního soudu vytýká, že pro ni bylo zcela nepředvídatelné a překvapivé, když okresní soud stěžovatelku podle ustanovení §118a o. s. ř. nepoučil o koncentraci řízení a o důkazní povinnosti, přičemž toto rozhodnutí bylo co do merita věci potvrzeno i krajským soudem. Současně namítá, že odvolací krajský soud porušil její právo na spravedlivý proces, neboť jí konáním jednání ve věci i přes opakované omluvy stěžovatelky, která se ze zdravotních důvodů na jednání nemohla dostavit, znemožnil ve věci podat účastnickou výpověď. Přitom i s ohledem na doložení lékařské zprávy je zřejmé, že se z její strany nejednalo o obstrukční jednání. Stejné porušení garantovaných základních práv na spravedlivý proces a rovnost zbraní zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny spatřuje stěžovatelka i ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu. Krajský soud rovněž zcela nedůvodně nevyhověl požadavku stěžovatelky, aby byl její výslech proveden za využití technického zařízení pro přenos obrazu a zvuku v souladu s ustanovením §122 odst. 2 o. s. ř. Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu uvádí, že tento nesprávně aplikoval normy procesního práva vztahující se k přípustnosti dovolání, čímž zasáhl do ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, v důsledku čehož svým formalistickým přístupem fakticky stěžovatelce odepřel možnost využití mimořádného opravného prostředku.
6. Po zvážení stížnostních námitek i obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Úvodem je nutno konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace příslušných procesních ustanovení občanského soudního řádu obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však zcela pomíjí skutečné postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jehož úkolem není posuzovat právní názory a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením. Ústavnímu soudu je vyhrazeno zasáhnout pouze v případě, kdy obecné soudy poruší ústavně zaručená práva stěžovatele například tím, že se při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustí svévole, své rozhodnutí neodůvodní, odůvodnění nepůsobí přesvědčivě a příčí se pravidlům logiky, je výrazem přepjatého formalismu či jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti. Pochybení podobného charakteru Ústavní soud v přezkoumávané věci ovšem neshledal.
8. Hlavní stížnostní námitka se týká poučovací povinnosti obecných soudů podle ustanovení §118a o. s ř. a povinnosti vyslechnout účastníka řízení podle ustanovení §125 o. s. ř. v návaznosti na výklad ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. Z ustanovení §101 odst. 3 o. s. ř. přitom vyplývá, že pokud se účastník řízení nedostaví k jednání a nepožádá z důležitého důvodu o jeho odročení, může soud věc rozhodnout i v nepřítomnosti účastníka. Současně však nelze toto ustanovení vykládat automaticky tak, že pokud se účastník z jednání omluví z důležitého důvodu - v případě stěžovatelky se jednalo především o zdravotní problémy, dokladované i zdravotní zprávou - že soud v její nepřítomnosti nemůže nikdy rozhodovat. Jak již v odůvodnění svého usnesení správně upozorňuje Nejvyšší soud, soudy nejsou v souladu s ustanovením §120 o. s. ř. vázány důkazními návrhy účastníků, přičemž za tento důkazní návrh je nutné brát i návrh na výslech účastníka řízení, a to zvláště za situace, kdy ostatní provedené důkazy a jejich hodnocení soudy vede k situaci, kdy obecné soudy mohou učinit o věci spolehlivý právní závěr i bez provedení tohoto navrženého důkazu.
9. K poučovací povinnosti soudu se ve svém rozhodnutí vyjádřil již odvolací krajský soud, když tyto námitky stěžovatelky byly předmětem jejího odvolání. K této věci krajský soud uvádí, že stěžovatelka byla řádně podle ustanovení §118a o. s. ř. poučena a vyzvána k tomu, aby k prokázání svých sporných tvrzení označila a navrhla k provedení důkazy, přičemž v reakci na toto poučení stěžovatelka navrhla pouze výslech svědkyně Naděždy Krejčířové a svoji výpověď. Současně byla stěžovatelka poučena podle ustanovení §118b o. s. ř. ve spojení s ustanovením §119a o. s. ř. o koncentraci řízení (viz napadený rozsudek krajského soudu, str. 2-3). Vzhledem však k tomu, že se stěžovatelka na jednání soudu opakovaně nedostavila, soud provedl pouze důkaz výslechem svědkyně Naděždy Krejčířové. Výpověď této svědkyně však trpěla jistými nesrovnalostmi, současně okresní soud musel přihlédnout i k tomu, že se nejedná o osobu zcela bez zájmu ve věci, když tato je tchýní stěžovatelky a matkou povinného, což se promítlo i do způsobu hodnocení této svědecké výpovědi soudy. Se závěry tohoto hodnotícího procesu se následně ztotožnil krajský i Nejvyšší soud. Z pozice Ústavního soudu se tak jedná o proces provádění a hodnocení dokazování, do kterého zásadně nezasahuje.
10. Ústavní soud konečně nesdílí výhrady stěžovatelky vůči postupu Nejvyššího soudu při hodnocení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. S ohledem na své postavení by mohl (a musel) Ústavní soud napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, a to např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2888/12, a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
11. V nyní souzené věci má však Ústavní soud za to, že dovolací soud ve svém rozhodnutí srozumitelně objasnil, proč nepovažoval stěžovatelkou vymezenou procesní otázku za přípustný dovolací důvod vymezený v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., ve spojení s §237 o. s. ř., když poukázal na to, že nešlo o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení merita věci.
12. Uvedené právní závěry dovolacího soudu lze z ústavněprávního hlediska plně akceptovat. Nesouhlas stěžovatelky s právním hodnocením, které provedl dovolací soud, je přitom veden výlučně v rovině podústavního práva, přičemž samotný nesouhlas stěžovatelky nepostačuje k vyslovení závěru o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávané věci nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, nezbylo mu než její ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu