ECLI:CZ:US:2017:2.US.2591.15.1
sp. zn. II. ÚS 2591/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele T. Z., zastoupeného JUDr. Pavlem Kvíčalou, advokátem, sídlem nám. T. G. Masaryka 195/18, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. dubna 2015 č. j. 8 Tdo 187/2015-26, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 11. září 2014 č. j. 2 To 195/2014-1200 a proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 21. května 2014 č. j. 6 T 42/13-1146, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále též "okresní soud") ze dne 21. 5. 2014 č. j. 6 T 42/2013-1146 byl stěžovatel [dále též "obžalovaný 1)"] uznán vinným tím, že v přesně nezjištěný den v měsících srpnu a září 2011 společně s obžalovaným 2) vylákal od poškozené pod záminkou zprostředkování uzavření nájemní smlouvy k bytu č. X v ulici P. v P. v domě s byty zvláštního určení částku ve výši 300 000 Kč, kdy nejprve obžalovaný 2) sám vylákal od poškozené v Prostějově na ulici Plumlovská v baru Haná částku 100 000 Kč v hotovosti, nato odjel s poškozenou k obžalovanému 1) do kanceláře v ulici Habrová 468/32, kterého představil poškozené jako osobu, která zařídí vše potřebné ohledně získání předmětného bytu s tím, že je třeba mu předat částku ve výši 200 000 Kč, a krátce poté obžalovaný 1) převzal od poškozené částku 200 000 Kč v ulici Habrová 468/32 v Prostějově, předal jí oproti tomu evidenční list pro výpočet nájemného dle předpisů platných od 1. 9. 2011 a doklad opatřený razítkem obchodní společnosti SPOLEČNOSTI IHNED s. r. o., o zaplacení 200 000 Kč. Přitom obžalovaní si byli vědomi skutečnosti, že nemohou legálním způsobem zajistit uzavření nájemní smlouvy poškozené se statutárním městem Prostějov, v jehož majetku se předmětný byt nacházel, uzavření nájemní smlouvy k předmětnému ani k jinému bytu nezprostředkovali a peníze si ponechali pro vlastní potřebu a uvedeným jednáním způsobil obžalovaný 2) poškozené škodu ve výši 100 000 Kč a obžalovaný 1) škodu ve výši 200 000 Kč, čímž měl obžalovaný 1) spáchat přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a za to byl odsouzen podle §209 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a dvou měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 trestního zákoníku byl výkon tohoto trestu obžalovanému 1) podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla obžalovanému 1) uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené částku 200 000 Kč.
3. Proti tomuto rozsudku podali státní zástupce a stěžovatel odvolání, která krajský soud usnesením ze dne 11. 9. 2014 č. j. 2 To 195/2014-1200 dle §256 trestního řádu zamítl.
4. Proti výše uvedenému usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 4. 2015 č. j. 8 Tdo 187/2015-26 podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu toto dovolání odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily jeho právo zakotvené v čl. 38 odst. 1 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Čin, o kterém bylo obecnými soudy jednáno, byl spáchán v obvodu Okresního soudu v Prostějově, a proto místní příslušnost Okresního soudu v Olomouci nebyla dána. Pravomoc tak nebyla na Okresní soud v Olomouci přenesena ze zákonných důvodů a obecné soudy se s touto námitkou věcně a procesně řádně nevypořádaly.
6. Stěžovatel dále namítá, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nevyplývá jednoznačně a logicky vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, přičemž §2 odst. 5 trestního řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že proces byl zatížen vadami spočívajícími v porušení zásady volného hodnocení důkazů a tím došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
7. Obecné soudy podle stěžovatele ignorovaly §30 trestního zákoníku, který zakotvuje svolení poškozeného jakožto výslovně uvedenou okolnost vylučující protiprávnost. Obecné soudy otázku svolení poškozené vůbec nezvažovaly, jen konstatovaly její právní nezkušenost. Stěžovatel poukazuje na to, že Ludmila Spáčilová a poškozená v žádosti adresované obchodní společnosti Domovní správa Prostějov s. r. o. žádají o schválení dohody o výměně bytů, kterou mezi sebou téhož dne uzavřely. Z dohody o výměně bytů uzavřené dne 25. 8. 2011 vyplývá, že účastníci této dohody jsou nájemkyně různých bytů a chtějí tyto byty vyměnit. Výměnu bytů řešil §715 a §716 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Při záměně účastníků nájemního vztahu není třeba uzavírat nové nájemní smlouvy. Tento názor a stanovisko vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001 sp. zn. 20 Cdo 1230/99. Podle tohoto rozsudku se při výměně bytu nové smlouvy neuzavírají, neboť jde o přechod práv a účastníci výměny vstoupí do právního postavení nájemce vyměňovaného bytu. Podle stěžovatele je tedy zřejmé, že stěžovatel jako zprostředkovatel při činnosti realitního makléře zajistil naprosto legální výměnu bytu dvěma žadatelům o tuto výměnu. Stěžovatel nesouhlasí s obecnými soudy, které ve skutkové větě uvádějí, že si stěžovatel musel být vědom toho, že nemůže zajistit legálním způsobem uzavření nájemní smlouvy. Nájemní smlouvu nebylo nutno při výměně bytu uzavírat, jak vyplývá z citovaného judikátu a stěžovatel nikdy uzavření nájemní smlouvy ani nesliboval, neboť jeho úkolem a podnikatelským záměrem bylo opatřit zájemce na výměnu bytu a zajistit uzavření dohody o výměně bytu.
8. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěry obecných soudů, že dům na adrese Polišenského 3 v Prostějově je dům s byty zvláštního určení a byty v něm podléhají kritériím pro přidělování bytů v domech zvláštního určení. Soudy sice dovodily, že v domech zvláštního určení nedochází ke směnám bytů, ale již blíže se nezabývaly otázkou, jak realitní makléř mohl vědět, že jde o byty, resp. o byt v domě zvláštního určení. Dům takto označen není a nebyl, nájemní smlouva původního nájemníka rovněž ne, a proto pro případ výměny bytu nebyla dána žádná zvláštní pravidla, když zákon pojem byty zvláštního určení v době realizace výměny neznal, žádné překážky pro případnou výměnu bytu tedy nebyly známy.
9. Dle stěžovatele šlo o běžný obchodní případ realizovaný jím jako zprostředkovatelem pro výměnu bytů podle §715 a §716 občanského zákoníku. Poškozená si byla vědoma, že vstupuje do nájemního vztahu s obchodní společností Domovní správa Prostějov, s. r. o. a že byt, který vyměňuje, je v majetku města Prostějova.
10. Podle názoru stěžovatele se v jeho věci nepodařilo rozptýlit nejasnosti, zda stěžovatel konal svoji práci danou podnikatelským záměrem, nebo zda chtěl někoho uvést v omyl a obohatit se. V hodnocení skutkových zjištění absentují skutečnosti, které by přesvědčivě vyvrátily obhajobu stěžovatele uplatněnou u obecných soudů.
11. Stěžovatel namítá, že bylo porušeno jeho právo na svobodné podnikání v konkurenčním prostředí, neboť poškozená o celé transakci věděla a výrazně spolupracovala.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud dále připomíná, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, jakož i hodnocení objektivity, úplnosti apod. znaleckých posudků, se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat. Dále je třeba upozornit, že pouze obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.
16. S ohledem na postavení Ústavního soudu v ústavním systému se proto Ústavní soud nemohl ve stejném rozsahu jako trestní soudy zabývat otázkami, které mají ryze skutkový charakter.
17. Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě pouze polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však jejich ústavní konformitu nemůže zpochybnit.
18. Ústavní soud především nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že obecné soudy se nevypořádaly s jeho námitkou, že ve věci rozhodoval místně nepříslušný soud. K této námitce se vyjádřil krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, a na tuto námitku reagoval i Nejvyšší soud, přestože správnost této námitky nemohl přezkoumávat, neboť ji nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů. Obecné soudy shodně dovodily, že ve věci rozhodoval místně příslušný soud, neboť byly dány důvody pro konání společného řízení proti oběma obviněným podle §20 trestního řádu, který nedopadá pouze na spolupachatelství, ale řeší i procesní otázku více obviněných, jejichž trestné činy spolu souvisejí. Uvedený závěr obecných soudů shledal Ústavní soud ústavně konformním.
19. Pokud jde o námitku stěžovatele, že šlo o běžný obchodní případ zprostředkování výměny bytů podle občanského zákoníku, a proto je namístě použití zásady subsidiarity trestní represe, Ústavní soud se zcela ztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že tato podle §12 odst. 2 trestního zákoníku připadá v úvahu zejména v případě méně závažného trestného činu, neboť podle tohoto ustanovení odpovědnost pachatele za trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. V souzené věci je nutno přisvědčit obecným soudům, že nejde o nedostatečnou společenskou škodlivost jednání stěžovatele.
20. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který výstižně poukázal na to, že jednání stěžovatele v konečném důsledku směřovalo k takovému oklamání poškozené, které mělo dopad nejen do její majetkové sféry, neboť stěžovatel od ní vylákal 200 000 Kč, ale narušil i její soukromý živost vytvořením představy o možnosti bydlení v bytě, do něhož se nastěhovala. Současně stěžovatel zasáhl i do práv pro přidělování bytu oprávněnému subjektu; společenskou škodlivost zvyšuje i způsob provedení činu, když obviněný zneužil znalosti poměrů předmětného bytu i toho, že Ludmila Spáčilová, byť jí byl předmětný byt přidělen, v něm bydlet nechce a byt je v dané době neobývaný. Závažnost jednání konečně zvyšuje i skutečnost, že stěžovatel si pro úspěšné provedení činu a vylákání peněz od poškozené připravil potřebné doklady, jimiž předstíral svou důvěryhodnost.
21. Ústavní soud shledal závěr obecných soudů, že stěžovatel poškozenou záměrně a vědomě uvedl v omyl a způsobil jí větší škodu, čímž byly naplněny všechny znaky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku ústavně konformním. Postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději.
22. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
23. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu