ECLI:CZ:US:2017:2.US.2651.17.1
sp. zn. II. ÚS 2651/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Karla Dvořáka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu České Budějovice - pobočka v Táboře ze dne 26. 7. 2017, č. j. 14 To 184/2017-15, za účasti Krajského soudu České Budějovice - pobočka v Táboře jako účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky řízení stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu České Budějovice - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud"), neboť má za to, že krajským soudem byla uplatňována státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek zaručené čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny a došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje, že blíže specifikovaným usnesením Policie ČR ze dne 10. 7. 2017 byla zamítnuta jeho žádost o umožnění nakládání s nemovitostí. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla napadeným usnesením krajského soudu zamítnuta, když v odůvodnění tohoto usnesení byl učiněn odkaz na napadené usnesení policejního orgánu a byla prý pouze zopakována jeho argumentace. Stěžovatel namítá, že napadené usnesení vychází z několika nesprávných hypotéz, neboť je konstatováno, že v žádosti o umožnění nakládání s nemovitostmi nebyly naznačeny žádné konkrétní právní kroky, kterými by stěžovatel zaručil uspokojení poškozeného v trestním řízení, když je konstatováno, že stěžovatel zpochybňuje výši vzniklé škody a když policejní orgán a následně i soud nepodloženě tvrdí, že stěžovatel má zřejmě konkrétního zájemce o koupi zajištěných nemovitostí, a proto by bylo možné kýženého cíle dosáhnout postupem podle ustanovení §79g odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Stěžovatel přitom ve své žádosti o umožnění nakládání s nemovitostmi uvedl, že má zájem předmětné nemovitosti úplatně zcizit se záměrem vyrovnání svých závazků vůči poškozené v trestním řízení, avšak dokud jsou nemovitosti zajištěny, nemůže je nabízet k prodeji. V této souvislosti navrhl zajištění práv věřitele tak, že umožnění jejich prodeje by bylo vázáno na povinnost složení peněz do soudní úschovy. Současně již ve stížnosti proti zamítavému usnesení policejního orgánu uvedl, že k datu podání žádosti o umožnění nakládání s nemovitostmi uhradil poškozené částku přesahující 10 mil. Kč, a jakkoliv toto své tvrzení doložil až záhy, policejní orgán si tuto skutečnost mohl ověřit u samotné poškozené. Nadto je třeba zdůraznit, že stěžovatel později svoji stížnost proti zamítavému rozhodnutí policejního orgánu doplnil o doklady prokazující jednotlivé úhrady poškozené, avšak policejní orgán, aniž by vyčkal předem avizovaného doplnění stížnosti, ji postoupil krajskému soudu k rozhodnutí. Krajský soud tak rozhodoval bez úplné znalosti věci, bez znalosti konkrétní stěžovatelovy argumentace, bez dokladů osvědčujících pravdivost jeho tvrzení, a tedy i v rozporu se skutečným stavem.
3. Krajský soud proto údajně naprosto pominul, že stěžovatel projevuje reálný zájem o dobrovolné uhrazení svých závazků vůči poškozené v trestním řízení a rozhodoval překotně, když nevyčkal na avizované doplnění stížnosti ani si správnost tvrzení neověřil jinak - zejména dotazem na poškozenou. Výsledkem této rozhodovací činnosti je stěžovatelova nemožnost nakládat s jeho majetkem, aniž by však pro toto omezení byl dán zákonný důvod. Právě úplatným zcizením zajištěných nemovitostí chce stěžovatel vyrovnat své závazky vůči věřiteli - vůči poškozené v trestním řízení. K tomu dodává, že soudní ochrana spočívá mj. i v tom, že obviněnému je nutno garantovat jeho práva, což platí zejména tehdy, hodlá-li svým postupem snižovat újmu poškozeného a v jeho oprávněném rozsahu ji vyrovnat. Přitom však stále trvá na tom, že pohledávky vůči poškozené je možné rozdělit do dvou kategorií, a to na pohledávky, které jsou nesporné, a pak na pohledávky, které ve skutečnosti pohledávkami nejsou, přičemž jejich podrobné rozčlenění provedl již v návrhu na zahájení smírčího řízení ze dne 9. 8. 2017, adresovanému poškozené.
4. Nemovitosti, jejichž uvolnění se nyní stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá, byly ještě před zahájením trestního stíhání stěžovatele zajištěny usnesením policejního orgánu podle ustanovení §79g tr. ř. ve spojení s ustanovením §79d odst. 1 tr. ř. Ve věci stěžovatele bylo následně podle ustanovení §160 tr. ř. zahájeno trestní stíhání. Proti usnesení policejního orgánu o zajištění nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatele podal stěžovatel v souladu s ustanovením §79f odst. 2 tr. ř. žádost o zrušení zajištění nemovitostí, tato žádost byla usnesením policejního orgánu ze dne 10. 7. 2017,
č. j. KRPC-98162-378/TČ-2015-020080, zamítnuta. Proti tomuto zamítavému usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla následně nyní napadeným usnesením krajského soudu podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta s odůvodněním, že policejní orgán postupoval věcně správně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž v usnesení policejního orgánu jsou dostatečně vysvětleny všechny argumenty, které jej vedly k nutnosti zamítnutí žádosti stěžovatele o zrušení zajištění. Podle policejního orgánu i podle názoru krajského soudu není možné zrušit zajištění toliko na žádost stěžovatele, ve které je uveden zcela nekonkrétní a obecný návrh dalšího možného postupu dle představ stěžovatele, aniž by jakkoliv doložil, že o tomto možném postupu s poškozenou jednal a případně s jakým výsledkem.
5. Ústavní soud nejprve konstatuje, že majetkové hodnoty zajišťované podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je bezpochyby opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. V tomto bodě je tedy třeba dát stěžovateli za pravdu. Na druhou stranu je však nutné si uvědomit, že se jedná o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy. Tento zajišťovací prostředek totiž svojí povahou spadá pod čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy, neboť se jedná pouze o opatření vztahující se k omezení "užívání majetku".
6. Ústavní soud i nyní opakuje, že při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů upravených v ustanovení §79a a násl. trestního řádu vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění je institutem, který napomáhá objasňování závažné, zejména hospodářské trestné činnosti, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, nýbrž omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jedná se zde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání jejich pachatelů i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností. Při splnění požadavků kladených na zajištění majetkových hodnot z pohledu ústavního práva (k tomu srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3662/14 ze dne 20. 10. 2015, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná z http://nalus.usoud.cz) přitom není věcí Ústavního soudu posouzení vlastních podmínek vydání rozhodnutí o zajištění a není příslušný k přezkumu takového rozhodnutí, neboť by tím mohl předjímat výsledek dosud neskončeného trestního řízení (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 105/07 ze dne 9. 10. 2007).
7. Zajištění lze provést, nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že určité majetkové hodnoty jsou určeny ke spáchání trestného činu, nebo k jeho spáchání byly použity, případně jsou výnosem z trestné činnosti. Současně lze v případech, kdy nelze zajistit věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, zajistit náhradní hodnotu. V nyní projednávané věci stěžovatele byly předmětné nemovitosti zajištěny právě jako náhradní hodnota podle ustanovení §79g tr. ř. V této souvislosti je třeba si uvědomit, že na počátku řízení, kdy je potřeba získané poznatky rychle vyhodnotit a hrozí nebezpečí z prodlení, nelze na zdroje, z nichž pravděpodobnost takového určení majetkových hodnot vyplynula, vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Z preventivní povahy zajišťovacích institutů totiž přirozeně vyplývá, že se pohybují vždy v rovině pravděpodobnosti a nikoliv jistoty ohledně budoucích následků, jež se snaží předvídat.
8. Tyto principy ve prospěch důvodnosti nyní projednávané ústavní stížností nesvědčí. Z obsahu napadeného rozhodnutí i předchozího usnesení Policie ČR se totiž podává, že rozhodnutí o zajištění bylo vydáno na základě zákona, příslušným orgánem a není projevem svévole. Současně je nutné konstatovat, že argumenty podporující trvání zajištění vymezené na počátku trestního řízení jsou podporovány vývojem a směřováním celé trestní kauzy, a to i s ohledem na to, že minimálně část nároků poškozené stěžovatel nezpochybňuje, čímž se nepřímo doznává ke spáchání majetkového trestného činu, pro který je trestně stíhán.
9. Ústavní soud proto nesdílí výhrady stěžovatele vůči postupu policejního orgánu a krajského soudu. S ohledem na své postavení v této věcné agendě by totiž Ústavní soud mohl (a musel) napadené rozhodnutí krajského soudu zrušit jedině v situaci, kdyby takové rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2012, sp. zn. II. ÚS 2888/12, a v něm citovanou judikaturu, dostupné na http://nalus.usoud.cz). V souzené věci má však Ústavní soud za to, že krajský soud ve svém rozhodnutí srozumitelně objasnil, proč neshledal důvod pro zrušení zajištění nemovitých věcí ve vlastnictví stěžovatele. Uvedené právní závěry krajského soudu lze z ústavněprávního hlediska plně akceptovat. Současně je nutné zdůraznit, že věc stěžovatele se nachází teprve v tzv. vyšetřovací fázi přípravného řízení a je tak na samém počátku, kdy bylo vůči stěžovateli prozatím zahájeno trestní stíhání ve smyslu ustanovení §160 tr. ř. I s ohledem na tento časový průběh věci by bylo předčasné se jakkoliv vyjadřovat k oprávněnosti či vhodnosti zajištění předmětných nemovitostí jako náhradní hodnoty, kdy povinností orgánů činných v trestním řízení je činit veškeré kroky, které by případně mohly směřovat k uspokojení nároku poškozeného.
10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v projednávané věci nezjistil nic, co by svědčilo o existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, nezbylo mu než jeho ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu