ECLI:CZ:US:2017:2.US.2665.17.1
sp. zn. II. ÚS 2665/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Josefa Višenky, zastoupeného JUDr. Denisem Mitrovićem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 274, Týniště nad Orlicí, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 18. 5. 2016, č. j. 52 A 120/2015-80, a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2017, č. j. 1 As 193/2016-42, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci králové - pobočka v Pardubicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a Nejvyššího správního soudu, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení §78 odst. 7 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") žalobu, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Pardubického kraje ze dne 23. 11. 2015, č. j. KrÚ 75434/2015/ODSH/14, sp. zn.: SpKrÚ 61803/2015/ODSH/14, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí Městské policie Březová nad Svitavou ze dne 6. 8. 2015, č. j. Mú - 2319/2015-MP (dále rovněž "správní úřad"). Tímto rozhodnutím správní úřad zamítl žádost stěžovatele o obnovu řízení ve smyslu ustanovení §100 odst. 1 správního řádu, v němž bylo vydáno rozhodnutí, jímž byl stěžovatel uznán vinným z přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, kterého se měl stěžovatel dopustit tím, že dne 23. 9. 2014, v 11:10 hod., na ulici Brněnská v obci Březová nad Svitavou, jako řidič motorového vozidla, překročil nejvyšší povolenou rychlost v obci o méně než 20 km/hod. Jednalo se přitom o blokové řízení, kdy byla stěžovateli udělena bloková pokuta a vydán pokutový blok, přičemž uložená pokuta ve výši 1.000 Kč byla zaplacena stěžovatelem na místě.
3. Podstatu žalobních námitek stěžovatele tvořilo tvrzení, v nichž poukazoval na to, že rozhodnutí správních orgánů trpí nezákonností, neboť dle jeho názoru byly dány důvody pro povolení obnovy řízení dle ustanovení §100 odst. 1, resp. §140 odst. 7 nebo §149 odst. 6 správního řádu, když namítal, že on nebyl tím, kdo udělil souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení, přičemž za tímto účelem předložil několik listin (prohlášení Radima Hlaváče, jenž měl údajně řídit vozidlo, resp. zápis z jednání), jež měly vyloučit jeho přítomnost v blokovém řízení na místě přestupku v daném čase. Nadto stěžovatel zpochybňoval pravost svého podpisu na pokutovém bloku, resp. oprávnění obecní policie obsluhovat dané zařízení k měření rychlosti.
4. Krajský soud nicméně v řízení před správními orgány neshledal žádné vady, které by založily nezákonnost napadených rozhodnutí, a důvodnou neshledal ani další z množství stěžovatelem uplatněných žalobních námitek. Naopak konstatoval, že se správní orgány dostatečně vypořádaly s okolnostmi a tvrzeními stěžovatele, v nichž nespatřovaly důvody pro povolení obnovy řízení. Krajský soud je nadto shledal nevěrohodnými, do značné míry účelovými, resp. nerelevantními pro podání žádosti o povolení obnovy řízení.
5. Kasační stížnost stěžovatele, v níž opětovně namítal, že unesl důkazní břemeno ohledně existence důvodů pro obnovu řízení, když předložil a navrhl důkazy prokazující jeho tvrzení, že se blokového řízení neúčastnil, a proto nesouhlasil s hodnocením předložených listin ze strany krajského soudu, neboť takové hodnocení nemá oporu ve spise, Nejvyšší správní soud ústavní stížností rovněž napadeným rozsudkem zamítl podle ustanovení §110 odst. 1 in fine s. ř. s. Nejvyšší správní soud totiž neshledal důvodnou žádnou z řady námitek stěžovatele, týkajících se tvrzených vad řízení před správními orgány či nezákonnosti rozsudku krajského soudu, a naopak se ztotožnil s jejich právními závěry, že v dané věci "nebylo důvodně zpochybněno to, že stěžovatel spáchal přestupek a udělil souhlas s projednáním přestupku v rámci blokového řízení. Pro důvod obnovy řízení neuvedl dostatečně konkrétní skutečnosti, které jsou účelové a nevěrohodné." Dle Nejvyššího správního soudu tak stěžovatel "nezaložil pochybnosti, které by nasvědčovaly tomu, že pokutový blok skutečně nepodepsal."
6. Obdobné námitky stěžovatel předkládá i nyní v ústavní stížnosti, když nadále setrvává na svém stanovisku, že v jeho případě byly splněny důvody pro obnovu řízení, což prokázal předloženými listinami, a tedy unesl důkazní břemeno. Jejich hodnocení ze strany obecných soudů, že se jedná o účelová či nepravdivá tvrzení, stěžovatel považuje za nepodložená, nemající oporu ve spise, čímž se obecné soudy dopustily libovůle ve svém rozhodování a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces, a to již v samotné fázi hodnocení provedených důkazů, když dostatečně nezdůvodnily "jejich irelevantnost."
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele, obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků Nejvyššího správního soudu a krajského soudu a na tomto základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelem podané kasační stížnosti, resp. krajský soud v řízení o jím podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky, zda v projednávané věci stěžovatele byly splněny podmínky pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení §100 a násl. správního řádu. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o snaze stěžovatele v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti jeho případu unesl důkazní břemeno ohledně existence důvodů pro obnovu řízení, jež by měla následně vést k závěru, že neměl být shledán vinným ze spáchání uvedeného přestupku a neměla mu tedy být ani uložena předmětná pokuta. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
10. Navíc, po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozsudků krajského soudu i Nejvyššího správního soudu, Ústavní soud konstatuje, že v nyní projednávaném případě stěžovatele rozhodně nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů, příp. správních orgánů. Jak již bylo výše rekapitulováno, Nejvyšší správní soud se velmi důkladně zabýval stěžovatelem (v ústavní stížnosti nyní opětovně) vznesenými námitkami ohledně nezákonnosti rozsudku krajského soudu, jež měla spočívat v nesprávném posouzení otázky existence důvodů pro obnovu řízení, přičemž je neshledal důvodnými, což také řádně a přesvědčivě odůvodnil, a to s oporou ve své vlastní judikatuře, v níž vymezil podmínky, při jejichž splnění se lze domáhat obnovy řízení v případě uložení pokuty v blokovém řízení (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 21/2010-65, či rozsudek č. j. 10 As 228/2016-38, vše dostupné na www.nssoud.cz).
11. Pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy svůj právní názor ohledně nesplnění těchto podmínek z jeho strany založily na svévolném hodnocení jím předložených důkazů a tedy zpochybňuje jejich postup v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Jinými slovy jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat či revidovat rozhodnutí o tom, zda splnění této podmínky řádným způsobem prokázal předloženými důkazy [srov. k tomu např. nálezy sp. zn. I. ÚS 4/04 ze dne 23. 3. 2004 (N 42/32 SbNU 405); nebo sp. zn. I. ÚS 553/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 167/42 SbNU 407), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz].
12. V nyní projednávané věci jak krajský soud, tak i Nejvyšší správní soud dle názoru Ústavního soudu při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo a danou věc vyhodnotily po právní stránce přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního, resp. správního řádu, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatel namítá. Nelze se tak ztotožnit s námitkami stěžovatele vůči způsobu vedení dokazování i hodnocení důkazů obecnými soudy, jimiž se ve skutečnosti snaží jen dodatečně zhojit důsledky nesplnění povinnosti svá tvrzení řádně důkazně podložit a tedy unést důkazní břemeno ohledně prokázání existence důvodů pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení §100 a násl. správního řádu. Ve správním řízení jsou to totiž právě účastnící řízení, kteří mají povinnost označit důkazy na podporu svých tvrzení (§52 správního řádu). "Tato povinnost je přitom silnější v řízení o žádosti, kdy mnohdy dost dobře ani nelze požadovat na správním orgánu, aby obstarával za účastníka řízení podklady a skutečnosti, které povedou ke kladnému rozhodnutí, tedy k vyhovění jeho žádosti" (srov. VEDRAL, J. Správní řád: Komentář. 2. vyd. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 524). Tak tomu bylo i v nyní projednávaném případě, kdy stěžovatel, coby žadatel o obnovu řízení zpochybňující svůj souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení, musel tvrdit takové skutečnosti, které budou relevantní, dostatečně konkrétní a věrohodné pro to, aby vyvolaly důvodné pochybnosti o tom, že skutečně souhlas udělil, což však dle názoru obecných soudů, ani správních orgánů, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje, nesplnil.
13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu