ECLI:CZ:US:2017:2.US.2670.16.1
sp. zn. II. ÚS 2670/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Marie Kožejové, zastoupené Mgr. Petrem Miketou, advokátem, AK se sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava - Slezská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016 č. j. 26 Cdo 5105/2015-531, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo zasaženo do jejích základních práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a dále v čl. 90 Ústavy ČR. Navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu.
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 5. 2016 č. j. 26 Cdo 5105/2015-531 odmítl stěžovatelkou podané dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26 3. 2015 č. j. 11 Co 692/2014-484 jako nepřípustné.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že dovolací soud postupoval nesprávně, když její dovolání odmítl jako nepřípustné a věcí se nezabýval. Dle stěžovatelky potom v odůvodnění tohoto rozhodnutí chybí věcná argumentace vysvětlující takové počínání dovolacího soudu. Nejvyšší soud dle ní postavil své rozhodnutí na závěru, že členství v bytovém družstvu H., jí zaniklo postižením členských práv a povinností exekučním příkazem č. j. 043 Ex 119/08-11 vydaným dne 2. 6. 2008 soudním exekutorem JUDr. Jiřím Králem, přičemž zcela pominul, že její členství zaniklo již v roce 2001 rozhodnutím členské schůze bytového družstva, což mělo být objasněno rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 5250/2015-497. Stěžovatelka ve své stížnosti uvedla, že obecné soudy a zejména Nejvyšší soud tak rozhodovaly dle své libovůle a vždy v její neprospěch.
4. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že dovolání stěžovatelky bylo podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 3. 2015 č. j. 11 Co 692/2014-484, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 17.3. 2014 č. j. 37 C 91/2011-394. Těmito rozhodnutími byla stěžovatelce uložena povinnost vyklidit byt v domě č. p. X na ul. H. v O. do zajištěného přístřeší do 15 dnů od zajištění přístřeší. Její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě bylo následně Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně i soud odvolací vyřešily v dovolání nastolené otázky zániku členství stěžovatelky v bytovém družstvu a formy bytové náhrady pro stěžovatelku při vyklizení bytu v souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit. K námitce stěžovatelky stran tvrzeného zániku jejího členství rozhodnutím členské schůze v roce 2001 uvedl, že stěžovatelčino členství v bytovém družstvu nemohlo zaniknout již v roce 2001 na základě rozhodnutí členské schůze bytového družstva konané dne 18. 4. 2001, a to v důsledku rozhodnutí Krajského soud v Ostravě ze dne 15. 10. 2007 č. j. 28 Cm 180/2002-136, jestliže Krajský soud v Ostravě teprve rozhodnutím ze dne 25. 5. 2009 č. j. 28 Cm 39/2008-129 určil, že usnesení členské schůze Bytového družstva konané dne 30. 5. 2002, které potvrdilo platnost vyloučení manželů Kožejových z členství v družstvu tak, jak o tom rozhodla členská schůze družstva konaná dne 18. 4. 2001, je neplatné. Dále poukázal na fakt, že ještě v roce 2008 bylo rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 10. 2008 č. j. 28 Cm 166/2005-158 určeno neplatným také rozhodnutí členské schůze ze dne 26. 9. 2005 o vyloučení stěžovatelky z družstva. Otázku bytové náhrady pro stěžovatelku měl odvolací soud dle dovolacího soudu posoudit v intencích rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. srpna 2010 sp. zn. 26 Cdo 253/2009 ve spojení s rozsudkem ze dne 27. dubna 2010 sp. zn. 26 Cdo 4131/2008, uveřejněným pod č. 36/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Ústavní soud si od Okresního soudu v Ostravě vyžádal dále rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2009 č. j. 28 Cm 39/2008-129 a ze dne 20. 10. 2008 č. j. 28 Cm 166/2005-158. Z rozsudku ze dne 25. 5. 2009 č. j. 28 Cm 39/2008-129 zjistil, že jím bylo pravomocně rozhodnuto tak, že usnesení členské schůze Bytového družstva konané dne 30. 5. 2002, které potvrdilo platnost vyloučení manželů Kožejových z členství v družstvu tak, jak o tom rozhodla členská schůze družstva konaná dne 18. 4. 2001, je neplatné. Z rozsudku ze dne 20. 10. 2008 č. j. 28 Cm 166/2005-158 zjistil, že jím bylo pravomocně určeno neplatným rozhodnutí členské schůze ze dne 26. 9. 2005 o vyloučení stěžovatelky z družstva.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Podle čl. 83 Ústavy ČR je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv součástí soustavy obecných soudů, a není proto povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. O přípustnosti dovolání rozhoduje Nejvyšší soud. Své rozhodnutí je povinen řádně, srozumitelně a úplně odůvodnit. Kritéria přípustnosti dovolání potom stanoví ustanovení §237 o. s. ř. Dovolání je dle něj mimo jiné přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud v usnesení napadeném ústavní stížností dospěl k závěru, že dovolání podané stěžovatelkou není přípustné. Své rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil mimo jiné tím, že dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (i rozsudek Okresního soudu v Ostravě, který byl tímto rozsudkem Krajského soudu v Ostravě potvrzen), proti němuž směřovalo dovolání stěžovatelky, je z hlediska právního posouzení věci správný a plně v souladu s rozhodovací praxí, na kterou v rozhodnutí řádně odkázal. Taktéž zcela logicky a srozumitelně vysvětlil, proč nelze považovat námitku stěžovatelky ohledně tvrzeného zániku jejího členství již v roce 2001 za nedůvodnou. Odkázal zde na soudní rozhodnutí v této věci, jimiž byla rozhodnutí členské schůze bytového družstva z roku 2001, 2002 a následně i z roku 2005 o vyloučení stěžovatelky z bytového družstva, určena jako neplatná. Stěžovatelkou ve stížnosti namítaný rozpor závěrů dovolacího soudu ve stížností napadeném usnesení s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2015 č. j. 29 Cdo 5250/2015-497 (v němž bylo rozhodnuto o odmítnutí dovolání stěžovatelky ve věci jejího návrhu na uložení povinnosti družstvu uzavřít s navrhovatelkou smlouvu o bezúplatném převodu vlastnického práva k bytu) je pro posuzovanou věc irelevantní, neboť v něm nebylo rozhodnuto přímo ve věci neplatnosti vyloučení manželů Kožejových (resp. stěžovatelky) z členství v družstvu. O tom bylo na návrh stěžovatelky rozhodnuto pravomocně rozsudky Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 2009 č. j. 28 Cm 39/2008-129 a dále ze dne 20. 10. 2008 č. j. 28 Cm 166/2005-158 tak, že uvedená rozhodnutí členské schůze byla určena neplatnými. V postupu dovolacího soudu tak nelze spatřovat nepřípustný zásah do ústavně garantovaných práv.
8. K zásahu Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci může dojít jen v případě zřejmého ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v soudní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli. Nic takového však v dané věci dovodit nelze.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu