ECLI:CZ:US:2017:2.US.2749.17.1
sp. zn. II. ÚS 2749/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele V. C., zastoupeného JUDr. Michalem Božkem, advokátem, se sídlem Šaldova 466/34, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2017, č. j. 22 Co 213/2017-250, za účasti Krajského soudu v Praze, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 30. 8. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedené rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 10 odst. 2, v článku 32 odst. 4, a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále v článku 6 odst. 1 a v článku 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Svou ústavní stížnost spojil stěžovatel s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
2. Porušení citovaných základních práv stěžovatel spatřuje v postupu Krajského soudu v Praze, který nepřihlédl k tomu, že v jeho věci nebyly splněny všechny podmínky pro další ponechání střídavé péče v platnosti, především krajský soud nevzal v potaz zhoršující se komunikaci mezi stěžovatelem a matkou nezletilé, ani skutečnost, že se nezletilá trvale odstěhovala na svou žádost do domu stěžovatele ve V., a projevila přání navštěvovat trvale pouze Základní školu v N. vzdálenou cca 4 km od bydliště stěžovatele. Stejně tak nebylo přihlédnuto k tomu, že matka nezletilé se často stěhovala a měnila zaměstnání, nezajímala se o školní prospěch nezletilé ani o její zájmovou činnost, na kterou ničeho nepřispěla. Po většinu času, kdy měla být nezletilá v péči matky, pobývala u své prababičky, paní H. P., které je 79 let. Stěžovatel je proto přesvědčen, že matka o nezletilou nejeví upřímný a skutečný zájem. Stěžovatel dále upozorňuje, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě odlišného hodnocení důkazů, aniž by je sám zopakoval. Krajský soud se také řádně nezabýval důkazními návrhy, ať už ze strany stěžovatele či matky nezletilé. V neposlední řadě se krajský soud bez náležitého odůvodnění nezabýval ani otázkou výživného.
3. Z obsahu spisu Okresního soudu Praha-východ sp. zn. 30 P 546/2016 vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 9. 3. 2017, č. j. 30 P 546/2016 - 206, svěřil soud nezletilou do péče stěžovatele a matce uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé částkou 3 000 Kč měsíčně. Současně soud upravil styk nezletilé s matkou, a to jak styk běžný (každý lichý týden v úterý od 16:00 hodin do 18:00 hodin a od čtvrtka od 17:00 hodin do neděle do 17:00 hodin, a každý sudý týden ve středu od 16:00 hodin do 18:00 hodin), tak speciální režim styku během jarních, velikonočních, letních, podzimních a vánočních prázdnin včetně podmínek předávání. K odvolání matky Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 8. 2017, č. j. 22 Co 213/2017-250, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že návrh stěžovatele na změnu péče a úpravu styku se zamítá.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Praze nedošlo.
5. Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele zaručená ústavním pořádkem a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů k nezletilému dítěti, atp.
6. Ústavní soud již v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování o tom, kterému z rodičů bude dítě svěřeno do výchovy, jakož i při rozhodování o úpravě styků s druhým rodičem, zohlednily všechny okolnosti daného případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se způsobem, jakým obecné soudy rozhodly o úpravě výchovných poměrů k nezletilé, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna.
7. V projednávané věci Ústavní soud neshledal v namítaném postupu odvolacího soudu pochybení, které by odůvodňovalo jeho kasační zásah, neboť soud v napadeném rozsudku ústavně souladným způsobem odůvodnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru, že nejsou dány důvody pro změnu výchovy nezletilé ve smyslu návrhu stěžovatele na jeho výlučnou péči.
8. Odvolací soud vycházel z toho, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2013, č. j. 0 P 353/2012-90, byla schválena dohoda rodičů o střídavé péči s tím, že stěžovatel bude pečovat o nezletilou každý sudý kalendářní týden a matka každý lichý kalendářní týden a upravil speciální režim během letních a vánočních prázdnin. Dne 6. 9. 2016 stěžovatel podal návrh na změnu péče o nezletilou s tím, že došlo ke změně adresy trvalého pobytu u nezletilé, která od 1. 9. 2016 navštěvuje prvním rokem základní školu v místě bydliště stěžovatele, od té doby střídavá péče probíhala tak, že nezletilá byla v péči stěžovatele a matka si ji k sobě bere jedenkrát za 14 dní na víkend a o prázdninách. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí se změnily poměry účastníků, které odůvodňují změnu původního rozhodnutí o střídavé péči. Změnu těchto poměrů spatřoval v nástupu nezletilé k povinné školní docházce a v jejím přání zůstat v péči stěžovatele. Soud opětovně hodnotil kritéria pro střídavou péči a dospěl k závěru, že aktuálně není tento model péče o nezletilou v jejím nejlepším zájmu, neboť matka po dobu, kdy měla mít nezletilou v péči, využívala pomoci své babičky (prababičky nezletilé), spoléhala se na ni, nezletilá u ní trávila dny i noci a matku nic nenutilo řešit zaměstnání na směny, které jí neumožňovalo se nezletilé věnovat dostatečným způsobem. Matka svoji životní situaci začala řešit dodatečně až v průběhu soudního řízení, často nevyužila ani sjednaný rozsah styku a nezletilou vracela dřív, případně možnosti styku vůbec nevyužila. Soud konstatoval, že stěžovatel se o nezletilou řádně stará, zabezpečuje její výchovu již několik měsíců, má stabilní zázemí, je zaměstnaný, pracovní dobu si přizpůsobil péči o nezletilou a je schopen nezletilou zabezpečit jak po stránce citové, tak materiální. Navíc nezletilá projevila přání zůstat v péči stěžovatele a s matkou se navštěvovat o víkendech. Soud proto přistoupil ke změně předchozího rozhodnutí a nezletilou svěřil do péče stěžovatele za současné úpravy rozšířeného styku matky s nezletilou a matce stanovil výživné.
9. Odvolací soud doplnil dokazování zprávou kolizního opatrovníka, pracovní smlouvou matky, a výpověďmi stěžovatele a matky nezletilé, a na podkladě těchto důkazů dospěl k závěru, že kvalifikovaná změna poměrů, která je důsledkem výraznější změny v těch skutečnostech, které tvořily skutkový podklad předchozího rozhodnutí o péči, a která by odůvodňovala změnu formy péče, v projednávané věci nenastala. Oba rodiče dle odvolacího soudu nepochybně splňují subjektivní kritérium zájmu o svěření nezletilé do péče. Z výpovědi stěžovatele či prababičky nevyplynulo, že by nezletilá nebyla pod výchovným působením matky, a že by veškerá péče přešla na prababičku. Skutečnost, že matka v důsledku svého zaměstnání využívala při péči o nezletilou pomoci rodinného příslušníka, nelze považovat dle soudu za nic závadného. Soud zdůraznil, že matka si našla zaměstnání, které jí lépe umožňuje skloubit práci s péčí o nezletilou, pořídila si automobil a je tak schopná zabezpečit i školní docházku nezletilé. Zároveň oba rodiče naplňují objektivní kritérium, jelikož mají pro péči o nezletilou vhodné zázemí. Nezletilá má hezký vztah k oběma rodičům, péči ani jednoho z nich neodmítá. Odvolací soud měl za prokázané, že i když při ukončení společného soužití komunikace rodičů nebyla ideální, dokázali se nakonec na formě péče o dceru, tehdy útlého věku, dohodnout, a střídavou péči praktikovali, byť i za pomoci širší rodiny.
10. Ze shora uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dostatečně zkoumal, zda je v zájmu nezletilé, aby byla ponechána nadále v platnosti střídavá péče. Odvolací soud v této souvislosti poukázal na nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), podle kterého střídavá péče o dítě připadá v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem (subjektivní kritérium) a oba splňují objektivní kritéria vhodného zázemí pro naplnění potřeb nezletilého zhruba ve stejné míře. Odvolací soud měl proto ve smyslu citovaného nálezu za to, že svěření dítěte do střídavé péče rodičů je (až na prokázané výjimky) prvotním zájmem dítěte, pokud bylo prokázáno, že oba rodiče jsou způsobilí dítě vychovávat, mají o výchovu zájem a jsou schopni mu poskytnout řádnou péči po stránce citové, rozumové a materiální.
11. Odvolací soud se taktéž zabýval stěžovatelem namítanými otázkami, a to otázkou vzájemné komunikace rodičů, vzdáleností mezi bydlištěm matky a základní školou, kterou nezletilá navštěvuje, a v neposlední řadě přáním nezletilé.
12. Pokud jde o komunikaci rodičů, odvolací soud konstatoval, že z obsahu spisu vyplývá, že i přes napjaté vztahy a vzájemné obviňování byli rodiče vždy schopni se nakonec dohodnout na zajištění potřeb nezletilé po všech stránkách. Střídavé péči podle názoru odvolacího soudu nebrání ani to, že nezletilá navštěvuje základní školu v místě bydliště stěžovatele, neboť vzdálenost mezi bydlištěm matky a základní školou není taková, aby dojíždění do školy z místa bydliště matky bylo pro nezletilou enormně zatěžující. Soud současně poukázal na skutečnost, že tuto situaci vytvořil stěžovatel, který zvolil nezletilé základní školu na základě svého rozhodnutí, ačkoli jde o podstatnou záležitost, k níž je třeba souhlasu obou rodičů, případně rozhodnutí soudu.
13. Další námitka stěžovatele se vztahovala k nerespektování přání nezletilé vysloveného při pohovoru s kolizním opatrovníkem. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že nezletilá v pohovoru dne 28. 2. 2017 se sociální pracovnicí Městského úřadu Brandýsa nad Labem - Stará Boleslav, odboru sociálních věcí a zdravotnictví, uvedla, že jí vyhovuje dosavadní situace, kdy je s matkou jen o víkendech, obává se taky, že by ji matka nestíhala vozit do školy. Na druhou stranu při jednání před soudem prvního stupně dne 9. 3. 2017 uvedl stěžovatel, že se nezletilá vždy na matku těší, říká, že by chtěla mámu vídat častěji (obdobně též při jednání před odvolacím soudem dne 1. 8. 2017 stěžovatel vypověděl, že nezletilá vyžaduje matku). Ústavní soud má za to, že názor nezletilé byl ve věci dostatečně zjištěn, a to postupem, který je v souladu s §100 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Ústavní soud konstantně judikuje, že za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu, současně však není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly, a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, a nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů [nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213) či rozsudek ESLP ve věci C. proti Finsku ze dne 9 května 2006 č. 18249/02, body 57-59]. Tak tomu bylo i v projednávané věci, kdy odvolací soud dospěl k závěru, že při zvážení věku nezletilé, a zjištění, že se nezletilá vyslovila v průběhu řízení i v tom směru, že by chtěla mámu vídat častěji, než jak tomu bylo během školního roku, nelze pouze na stanovisku nezletilé, vysloveném při pohovoru s kolizním opatrovníkem založit změnu rozhodnutí o péči.
14. Namítá-li stěžovatel, že nebylo vyhověno všem důkazním návrhům, ať již ze strany matky na zadání znaleckého posudku, či návrhu stěžovatele na prokázání způsobu ukončení posledního zaměstnání matky, Ústavní soud konstatuje, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena [srovnej. nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo v tomto případě, kdy odvolací soud vycházel ve svých závěrech z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně skutkový stav věci zjištěn.
15. Ústavní soud si je po prostudování soudního spisu vědom skutečnosti, že stěžovatel poskytuje nezletilé příkladnou péči, stabilní zázemí a vhodné materiální i emocionální podmínky pro její rozvoj. Nicméně je nutno souhlasit s odvolacím soudem v tom, že za situace, kdy oba rodiče splňují subjektivní kritérium upřímného a skutečného zájmu o svěření nezletilé do péče i objektivní kritérium vhodného zázemí pro naplnění potřeb nezletilé, je svěření dítěte do střídavé péče rodičů prvotním zájmem dítěte. Změnil-li tedy odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla nezletilá svěřena do péče stěžovatele a matka byla oprávněna stýkat se s nezletilou jednou za čtrnáct dní od čtvrtka 17:00 hod. do neděle 17:00 hod. a dvě hodiny odpoledne v každém kalendářním týdnu, nelze spatřovat v takovém jeho rozhodnutí s ohledem na shora uvedené ničeho protiústavního.
16. To platí i pro námitku, že důsledkem zamítnutí návrhu stěžovatele na změnu péče a úpravu styku bylo ponechání v platnosti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2013, č. j. 0 P 353/2012-90, dle kterého se nezletilá svěřuje každý sudý kalendářní týden do výchovy stěžovatele a každý lichý kalendářní týden do výchovy matky s tím, že k předání nezletilé stěžovateli má docházet v pondělí v 10:30 hod. v místě bydliště matky, či ve školce. Uvedeným rozsudkem byla schválena dohoda rodičů, včetně místa a času předání nezletilé. Pokud se rodiče nedohodnou s ohledem na školní docházku nezletilé na jiném způsobu předávání nezletilé, mohou se obrátit na soud, aby v tomto smyslu rozhodl. Jedná se však o naprosto marginální záležitost, na které by se měli rodiče, které mají dítě ve střídavé výchově, dohodnout, a nevyvolávat v zájmu nezletilé zbytečné spory.
17. Shora uvedené platí i pro námitku stěžovatele týkající se absence rozhodnutí o výživném, o kterém odvolací soud nerozhodoval, neboť po zamítnutí návrhu stěžovatele na změnu péče a úpravu styku zůstává stěžovateli stanoveno ve výši 2 500 Kč měsíčně k rukám matky, jak bylo rozhodnuto ke shodnému návrhu obou rodičů rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 6. 2013, č. j. 0 P 353/2012-90.
18. Ústavní soud závěrem podotýká, že odmítnutí této ústavní stížnosti nevylučuje možnost stěžovatele domáhat se změny stávající úpravy péče o nezletilou, či změny výše výživného. Rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi totiž nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů".
19. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu