ECLI:CZ:US:2017:2.US.2763.16.1
sp. zn. II. ÚS 2763/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Česká spořitelna, a.s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 3. 2014, č. j. 7 C 574/2013-79, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2015, č. j. 13 Co 250/2014-117, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, č. j. 20 Cdo 3524/2015-172, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi byly porušeny ústavní principy, zakotvené v čl. 2 odst. 2 a v čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a její základní práva, zaručená v čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Obvodní soud pro Prahu 4 ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou podle ustanovení §250i občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") žalobu stěžovatelky a dále rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatelka se předmětnou žalobou domáhala toho, aby soud nahradil nález finančního arbitra ze dne 28. 5. 2013, ev.č. 4257/2013, reg. č. l/PS/2013, a rozhodnutí finančního arbitra o námitkách ze dne 18. 7. 2013, ev. č. 5786/2013, reg. č. l/PS/2013; dále, aby ve svém rozhodnutí zamítl návrh vznesený dotčeným účastníkem (Milan Kovář) u finančního arbitra a současně, aby soud uložil dotčenému povinnost vrátit stěžovatelce částku ve výši 5.811 Kč a rozhodl o navrácení částky ve výši 15.000 Kč, kterou byla stěžovatelka povinna uhradit jakožto sankci, uloženou jí předmětným nálezem finančního arbitra podle ustanovení §17a zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, v tehdy platném znění (dále jen "zákon o finančním arbitrovi").
3. Obvodní soud vycházel z následujících skutkových zjištění. Dotčený účastník měl u stěžovatelky od roku 1986 zřízen bankovní účet, kam mu dne 13. 11. 2012 došly peněžní prostředky ve výši 3.140 Kč označené jako "dávka HN" a dne 14. 11. 2012 peněžní prostředky ve výši 1.681 Kč označené jako "doplatek na bydlení". Dne 13. 11. 2012 byl stěžovatelce doručen exekuční příkaz soudního exekutora Mgr. Petra Polanského, Exekutorský úřad Liberec, č. j. 131 EX 3744/12-47, kterým bylo rozhodnuto o provedení exekuce k vymožení částky 1.755 Kč, nařízené proti dotčenému účastníkovi usnesením č. j. 18 EXE 986/2012-7 (právní moc nabylo dne 19. 7. 2012), a to ve formě přikázání pohledávky z účtu dotčeného, vedeného u stěžovatelky. Stěžovatelce jím byl uložen zákaz (ve smyslu ustanovení §304b odst. 1 o. s. ř.), aby z uvedeného účtu vyplácela, prováděla započtení či jinak nakládala s peněžními prostředky převyšujícími částku dvojnásobku životního minima jednotlivce. Exekuční příkaz současně obsahoval poučení o tom, že tento zákaz se nevztahuje na peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima jednotlivce. Stěžovatelka po obdržení exekučního příkazu jednak zablokovala peněžní prostředky dotčeného na uvedeném účtu, neprovedla tři inkasní platby dotčeného a dne 28. 11. 2012 rovněž odmítla dotčenému vyplatit peněžní prostředky, jednak dne 20. 11. 2012, poté, co dne 19. 11. 2012 obdržela vyrozumění soudního exekutora o nabytí právní moci předmětného exekučního příkazu, odeslala z účtu dotčeného účastníka soudnímu exekutorovi částku 5.091 Kč. Proti tomuto postupu stěžovatelky brojil dotčený účastník návrhem ze dne 20. 11. 2012, podaným k finančnímu arbitrovi, jímž se domáhal vrácení sociálních dávek ve výši 5.091 Kč, náhrady škody a nemajetkové újmy a omluvy s tvrzením, že stěžovatelka sociální dávky, které mu přišly na účet, neoprávněně zablokovala a zaslala exekutorovi. Citovaným nálezem ze dne 28. 5. 2013 finanční arbitr tomuto návrhu částečně vyhověl, neboť dle jeho názoru stěžovatelka nebyla oprávněna dotčenému zamezit v dispozici s předmětnými prostředky, ani je převést ve prospěch exekutora, a proto došlo ve vztahu mezi účastníky k neautorizované platební transakci, za niž nese stěžovatelka odpovědnost. Námitky stěžovatelky proti tomuto nálezu finanční arbitr následně zamítl citovaným rozhodnutím ze dne 18. 7. 2013.
4. Odvolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku obvodního soudu, v němž namítala nesprávné právní posouzení otázky pravomoci finančního arbitra rozhodovat daný spor (postup banky v exekučním řízení není platební službou) a povahy dávek v hmotné nouzi a příspěvku na bydlení, Městský soud v Praze v rozsudku napadeném nyní projednávanou ústavní stížností neshledal důvodné a rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný ve smyslu ustanovení §219 o. s. ř.
5. Proti uvedenému rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost dovozovala ze skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které podle jejího názoru v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Za ně stěžovatelka považovala otázku, zda finanční arbitr byl oprávněn rozhodovat ve sporu, jehož předmětem jsou práva a povinnosti povinného, oprávněného a peněžního ústavu (banky) v rámci exekučního řízení, dále otázku ohledně povahy finančních prostředků, jež byly na účet vedený u banky zaslány příslušným orgánem jako výplata sociální dávky, a v neposlední řadě otázku, jak dlouhou dobu trvá ochrana peněžních prostředků ve výši dvojnásobku životního minima ve smyslu ustanovení §304b o. s. ř.
6. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky neshledal opodstatněné, a proto je zamítl. Předně konstatoval, že otázka ohledně povahy finančních prostředků, jež byly na účet vedený u banky zaslány příslušným orgánem jako výplata sociální dávky, přípustnost dovolání nezakládá, neboť tato otázka byla řešena již v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4105/2009 (dostupné na www.nsoud.cz), jehož "závěry (ač se týkalo exekuce prodejem movitých věcí) jsou použitelné i pro exekuci přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu: "Z citovaného ustanovení §317 odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že dávky pomoci v hmotné nouzi nelze především postihnout výkonem rozhodnutí (exekucí) přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu ani přikázáním jiných peněžitých pohledávek (§303 a násl. a §312 a násl. o. s. ř.)."
7. Proto se Nejvyšší soud zabýval dvěma zbylými otázkami, které v jeho rozhodovací praxi dosud vyřešeny nebyly. Ve vztahu k otázce pravomoci finančního arbitra k rozhodnutí sporu dospěl k závěru (shodnému s městským i obvodním soudem), že stěžovatelka "vystupovala v rámci právního vztahu mezi ní jako poskytovatelem platebních služeb a účastníkem jako uživatelem platebních služeb, bez ohledu na skutečnost, že se tak v tomto případě dělo z důvodu, který má původ mimo tento vztah (exekuce). Pravomoc finančního arbitra k rozhodování sporu v této věci je proto dána [§1 odst. 1 písm. a) zákona o finančním arbitrovi]." Stejně tak se Nejvyšší soud ztotožnil se způsobem, jakým městský soud posoudil otázku ohledně povahy finančních prostředků, jež byly na účet vedený u banky zaslány příslušným orgánem jako výplata sociální dávky, a dobu trvání ochrany poskytnuté peněžním prostředkům ve výši dvojnásobku životního minima prostřednictvím ustanovení §304b o. s. ř. "Z ustanovení §304b odst. 1 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, jednoznačně vyplývá, že zákaz dispozice s peněžními prostředky na účtu povinného od okamžiku doručení usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu se vůbec nevztahuje na peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima." Nejvyšší soud proto uzavřel, že "bylo proto zákonnou povinností (stěžovatelky) uskutečnit podle tehdy účinné právní úpravy převod peněžních prostředků na základě exekučního příkazu, avšak pouze v rozsahu peněžních prostředků přesahujících částku dvojnásobku životního minima, čímž by i dostála své povinnosti vyplývající z ustanovení §307 o. s. ř. Peněžní prostředky do výše dvojnásobku životního minima ale měla na účtu účastníka ponechat i poté, co jí bylo doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce."
8. Stěžovatelka obdobnou argumentaci jakou uplatnila v předchozím řízení předkládá i v ústavní stížnosti, v níž nadále polemizuje se závěry obecných soudů, neboť jí namítané porušení ústavních principů a základních práv spatřuje především v nesprávném právním posouzení výše předestřených otázek, tzn. otázky, zda finanční arbitr byl oprávněn rozhodovat v daném sporu, dále otázku ohledně povahy finančních prostředků, jež byly na účet vedený u banky zaslány příslušným orgánem jako výplata sociální dávky, a v neposlední řadě otázky ohledně doby trvání ochrany poskytnuté peněžním prostředkům ve výši dvojnásobku životního minima prostřednictvím ustanovení §304b o. s. ř. Způsob posouzení těchto otázek ze strany obecných soudů považuje stěžovatelka za rozporný s jejími základními právy a tedy protiústavní, neboť se nedržely zásady in dubio pro libertate a tedy si při existenci vícero možných výkladů veřejnoprávní normy nezvolily ten, který nejméně zasahuje do jejích základních práv. Nadto stěžovatelka namítá, že se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s jejími argumenty, a proto je třeba napadená rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelná, resp. nedostatečně odůvodněná.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy (v posuzovaném případě v řízení o odvolání, resp. dovolání stěžovatelky), anebo dokonce ve stejném rozsahu, jako učinil obvodní soud v řízení o podané žalobě na zrušení předmětného nálezu finančního arbitra, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Z obsahu ústavní stížnosti ovšem vyplývá, že stěžovatelka svými námitkami pokračuje v polemice s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů a souhrnně tak představují všechny námitky, které byly stěžovatelkou předestřeny v řízeních před obecnými soudy, a to od jejich samotného počátku. Opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti tak svědčí spíše o její snaze alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že s ohledem na konkrétní okolnosti jejího případu nemělo (z důvodu neexistence pravomoci rozhodovat) vůbec dojít k vydání předmětného nálezu finančního arbitra, resp. že jím neměla být sankcionována za porušení svých povinností v rámci poskytování platebních služeb.
11. Ústavní soud nicméně po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími a s přihlédnutím k ústavněprávnímu vymezení svých pravomocí nemá důvod zpochybňovat výše rekapitulované závěry obecných soudů, ať již ve vztahu k otázce existence pravomoci finančního arbitra rozhodovat v daném sporu, tak ve vztahu k otázce povahy finančních prostředků, jež byly na účet vedený u banky zaslány příslušným orgánem jako výplata sociální dávky, a dobu trvání ochrany poskytnuté peněžním prostředkům ve výši dvojnásobku životního minima prostřednictvím ustanovení §304b o. s. ř., neboť je považuje za ústavně konformní, nikoli za protiústavní, jak tvrdí stěžovatelka.
12. Ke konkrétní námitce stěžovatelky, v níž i nadále zpochybňuje pravomoc finančního arbitra rozhodovat v daném sporu, považuje Ústavní soud za vhodné dodat (nad rámec výše rekapitulovaných závěrů obecných soudů) následující. Finanční arbitr je podle ustanovení §1 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi příslušný k rozhodování sporů taxativně vypočtených v tomto ustanovení, které spadají jinak do pravomoci soudů. V těchto případech tak finanční arbitr vystupuje jako orgán veřejné moci a je nadán pravomocí autoritativně rozhodovat o právech a povinnostech jednotlivců (k postavení finančního arbitra srov. např. Vedral, J. K postavení finančního arbitra jako správního orgánu, Správní právo č. 5/2016, str. 265n., nebo Kadečka, S., Vlasák, M. Řízení před finančním arbitrem, Právní fórum č. 5/2006, s. 161n.). Svým charakterem se jedná o spory vyplývající ze soukromoprávních vztahů a zákon o finančním arbitrovi tím navazuje na §7 odst. 1 o. s. ř. Tyto spory a jiné právní věci, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, tudíž projednávají a rozhodují podle ustanovení §7 odst. 2 o. s. ř., přičemž finančnímu arbitrovi je v ustanovení §17a zákona o finančním arbitrovi svěřena rovněž pravomoc uložit žalované straně pokutu v závislosti na výsledku řízení o sporu ze soukromoprávního vztahu (k povaze rozhodnutí finančního arbitra a jejich soudnímu přezkumu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 2 Afs 176/2006, dostupný rovněž na www.nssoud.cz).
13. V nyní projednávaném případě bylo pro zodpovězení otázky existence pravomoci finančního arbitra rozhodovat daný spor určující, že vztah mezi stěžovatelkou a dotčeným účastníkem vznikl a trval na základě smlouvy o sporožirovém účtu z roku 1986 [tj. smlouvy o platebních službách ve smyslu ustanovení §74 odst. 1 písm. a) zákona o platebním styku], tzn. stěžovatelka v něm po celou dobu vystupuje v postavení poskytovatele platebních služeb a dotčený účastník jako jejich uživatel. Případné spory vzniklé po dobu trvání tohoto vztahu tudíž nepochybně spadají do rozhodovací pravomoci finančního arbitra [§1 odst. 1 písm. a) zákona o finančním arbitrovi], přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že stěžovatelka v nyní projednávaném případě provedla platební operace v podobě blokace peněžních prostředků na bankovním účtu dotčeného účastníka a následného odeslání peněžních prostředků na účet soudního exekutora v "domnělé" souvislosti s nařízenou exekucí, neboť tyto operace i nadále představují platební služby ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 písm. c) zákona o platebním styku a při jejich provedení tedy stěžovatelka i nadále vystupovala jako poskytovatel platebních služeb.
14. V této souvislosti nadto nelze brát ze zřetele, což ovšem stěžovatelka v ústavní stížnosti do jisté míry poněkud zavádějícím způsobem činí, že při "domnělém" plnění svých povinností v rámci nařízené exekuce stěžovatelka postupovala v rozporu se svými povinnostmi, když jednak přistoupila k okamžité blokaci všech peněžních prostředků dotčeného účastníka, tedy ještě předtím, než jí bylo doručeno vyrozumění o nabytí právní moci usnesení o nařízení exekuce, jednak následně provedla platební operaci v podobě odeslání příslušné částky z peněžních prostředků, jež byly plátcem identifikovány jako sociální dávky ("dávka HN" a "doplatek na bydlení"), na účet soudního exekutora, a to ve zřetelném rozporu se zákazem stanoveným v ustanovení §304b odst. 1 o. s. ř., ačkoliv o něm byla výslovně soudním exekutorem poučena. V tomto ohledu se tak do určité míry jeví poněkud překvapivé, pokud stěžovatelka na straně jedné namítá, že obecné soudy pochybily při výkladu veřejnoprávní normy, když nezvolily výklad ve prospěch ochrany základních práv jednotlivce, ačkoliv ona sama na straně druhé vlastním výkladem příslušných ustanovení §304b odst. 1 a §307 o. s. ř. v konečném důsledku omezila základní práva dotčeného účastníka v podobě znemožnění mu dispozice s peněžními prostředky nutnými k zachování základních životních potřeb. Smyslem citovaného ustanovení §304b odst. 1 o. s. ř. a z něho plynoucího zákazu je totiž právě ochrana povinného před faktickým úplným postižením všech finančních prostředků včetně nezabavitelných částek uvedených ve zvláštních předpisech a umožnění jim jednorázově čerpat určitou minimální částku nutnou k zachování základních životních potřeb.
15. Ústavní soud se neztotožňuje ani s názorem stěžovatelky, že obecné soudy svá rozhodnutí zatížily protiústavností v podobě nedostatečného odůvodnění, resp. nevypořádání se s jejími námitkami. Z odůvodnění napadených rozsudků se totiž podává, že jak městský soud (a před ním i obvodní soud), tak i Nejvyšší soud při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a dle názoru Ústavního soudu postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, které upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy vyjádřené základními právy podle hlavy páté Listiny. V tomto ohledu tak jejich odůvodnění zcela dostojí požadavkům, jež na rozhodovací činnost kladou principy spravedlivého procesu a jež byly konkretizovány v judikatuře Ústavního soudu [srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 593/04 ze dne 20. 12. 2005 (N 230/39 SbNU 443) či sp. zn. III. ÚS 521/05 ze dne 23. 3. 2006 (N 70/40 SbNU 691), dostupné rovněž na http://nalus.usoud.cz], včetně povinností vypořádat se s veškerými námitkami, které účastníci řízení namítali, a svůj právní názor řádným, srozumitelným a tedy přezkoumatelným způsobem odůvodnit.
16. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu