ECLI:CZ:US:2017:2.US.2820.16.1
sp. zn. II. ÚS 2820/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky OLEO CHEMICAL, a. s., adresa Holušická 221/3, 148 00 Praha 4, zastoupené JUDr. Ing. Mgr. Pavlem Sorokáčem MBA, advokátem, se sídlem Pařížská 68/9, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, č. j. 20 Cdo 1359/2016-692, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 1. června 2016, č. j. 20 Cdo 1359/2016-692, odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "o. s. ř."), dovolání povinné (stěžovatelky) směřující proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh povinné na zastavení exekuce. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolatelka v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř) nevylíčila důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - §241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř.), a rovněž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). Pokud dovolatelka poukazovala na rozpor dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu s judikaturou dovolacího soudu týkající se aplikace §196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen "obch. zák."), tento rozpor žádným způsobem v dovolání nespecifikovala, a i kdyby tak učinila, usnesení odvolacího soudu bylo v souladu mimo jiné s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. srpna 2015 sp. zn. 21 Cdo 4099/2014, či s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. srpna 2015 sp. zn. 21 Cdo 2584/2015, a zde citovanými rozhodnutími téhož soudu, vydanými v obdobných věcech, od nichž nebyl důvod se odchýlit. Nejvyšší soud současně nepřihlédl k podání ze dne 1. února 2016, jímž dovolatelka své dovolání doplnila, neboť toto bylo dle názoru Nejvyššího soudu podáno po lhůtě.
II.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, jehož se měl dopustit Nejvyšší soud tím, že dovolání stěžovatelky věcně neprojednal, ale odmítl je z formálních důvodů pro existenci vad. Stěžovatelka vyslovuje přesvědčení, že ve svém dovolání řádně vymezila jak splnění předpokladů dovolání, tak i důvod dovolání a splnila tak zákonem stanovené náležitosti pro řádné dovolání. Zdůrazňuje, že v dovolání namítala, že soudy nerespektovaly konstantní judikaturu Nejvyššího soudu aplikovatelnou na §196a obch. zák. Nejvyššímu soudu rovněž vytýká, že nepřihlédl k jejímu podání ze dne 1. února 2016, v němž svoji argumentaci v rámci uplatněného dovolacího důvodu upřesnila, vysvětlila a doplnila.
III.
4. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 1 příslušný spis sp. zn. 49 EXE 1142/2012.
5. Ústavní soud posléze posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí a konfrontoval jej s obsahem spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
7. Ústavní soud především připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení ze dne 29. května 2013 sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy České republiky). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
8. V dané věci stěžovatelka brojí proti postupu Nejvyššího soudu, který její dovolání neprojednal věcně, ale odmítl je pro existenci vad, neboť dovolatelka nevylíčila dovolací důvod, resp. neuvedla kritéria přípustnosti dovolání. K otázce formálních náležitostí dovolání lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v §241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle §241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. Dovolatel tedy musí výslovně označit tu část právního posouzení v rozhodnutí odvolacího soudu, kterou považuje za nesprávnou, a musí snést odpovídající argumentaci, v čem dotčenou nesprávnost spatřuje, jinak řečeno, jak mělo být správně vyloženo a aplikováno použité ustanovení právního předpisu, případně které ustanovení namísto nesprávně použitého měl odvolací soud podle jeho názoru užít. V §241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání prekluzivní lhůty k dovolání (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
9. Dovolání stěžovatelky však tyto náležitosti nesplňovalo. Jak se podává z vyžádaného spisu, stěžovatelka podala dovolání (velice stručné) ze dne 22. ledna 2016 (č. l. 665), v němž kromě citace zákonných ustanovení pouze uvedla, že nebyla respektována konstantní judikatura aplikovatelná na §196a obch. zák. v otázce platnosti úvěrových smluv a na ně navázaných notářských zápisů. K tomu poukázala na 3 konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, která údajně nebyla odvolacím soudem respektována. I pokud by bylo možno s jistou mírou benevolence připustit, že uvedeným způsobem byl dostatečně vymezen předpoklad přípustnosti, rozhodně však nejsou z jejího podání seznatelné dovolací důvody, jak má na mysli §241a odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že vymezení důvodů dovolání je rovněž obligatorní náležitostí dovolání a jak se podává z §241b odst. 3 o. s. ř., musí být učiněno ve lhůtě pro podání dovolání, což v případě stěžovatelky bylo do 23. ledna 2016, nelze proto v postupu Nejvyššího soudu, který s ohledem na znění §241b odst. 3 o. s. ř nepřihlédl k doplňujícímu podání stěžovatelky ze dne 1. února 2016 (č. l. 670), spatřovat svévoli a rozpor s procesními předpisy. Nejvyšší soud přesvědčivě odůvodnil, proč shledal stěžovatelčino dovolání jako vadné a opřel se při tom o citovanou zákonnou úpravu. Ústavní soud v tomto jeho postupu neshledal žádné excesy či zásahy do zásad spravedlivého procesu.
10. Nad rámec uvedeného Ústavní soud podotýká, že náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou v občanském soudním řádu jednoznačně stanoveny. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (srov. např. usnesení ze dne 12. února 2015 sp. zn. II. ÚS 2716/13).
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, byla ústavní stížnost odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu