ECLI:CZ:US:2017:2.US.2858.17.1
sp. zn. II. ÚS 2858/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky L. V., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-101, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-97, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2017, č. j. 5 As 221/2017-22, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2017, č. j. 13 Co 106/2017-270, a rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. 2. 2017, č. j. JMK 20510/2017, spojené s návrhem na zrušení §6, §54 a §55 odst. 4 zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů; přílohy vyhlášky č. 275/2006 Sb., kterou se stanoví způsob zjišťování příjmových a majetkových poměrů žadatele o určení advokáta Českou advokátní komorou k poskytnutí právních služeb bezplatně nebo za sníženou odměnu; formuláře vzoru 060 skupiny o. s. ř., jehož schválení bylo oznámeno sdělením Ministerstva spravedlnosti ze dne 18. 6. 2009, č. j. 126/2009-OD-Org, o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.; a ustanovení §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 9. 2017, doplněnou mimo jiné podáním tehdejšího zástupce stěžovatelky ze dne 8. 11. 2017, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na zrušení v záhlaví citovaných právních předpisů či jejich jednotlivých ustanovení.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující relevantní skutečnosti. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2017, č. j. 13 Co 106/2017-270 bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu Brno - venkov ze dne 20. 2. 2017, č. j. 10 P 362/2002-204, ve výrocích, jimiž byl zamítnut návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření ukládajícího orgánu sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu Kuřim povinnost nenakládat s veškerou spisovou dokumentací týkající se tehdy nezletilého M. V. a odevzdat ji jako důkaz soudu, návrh stěžovatelky na nařízení předběžného opatření ukládajícího Městskému úřadu Kuřim nevykonávat ode dne předběžného opatření funkci opatrovníka tehdy nezletilého M. V., jakož i ve výroku, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatelky o ustanovení bezplatného zástupce z řad advokátů pro řízení o úpravu výživného pro tehdy nezletilého M. V. (výrok I.). Krajský soud v Brně dále změnil výrok soudu prvního stupně, jímž bylo opatrovníkem tehdy nezletilého M. V. pro řízení o vydání předběžného opatření a pro řízení o úpravu výživného jmenováno Město Šlapanice, tak, že již zletilému M. V. se opatrovník pro řízení o vydání předběžného opatření a pro řízení o úpravu výživného nejmenuje (výrok II.).
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že po svých předchozích negativních zkušenostech chtěla předejít tomu, aby bylo ze strany Městského úřadu Kuřim jakkoli manipulováno se spisem týkajícím se jejího syna. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem soudů, že v dané věci není nutné upravit zatímní vztahy účastníků, resp. že orgán, vůči němuž návrh směřuje, není vůbec účastníkem řízení. Otázku nutnosti úpravy zatímních vztahů účastníků považuje stěžovatelka v této souvislosti za zcela irelevantní, když uvedený návrh směřoval a cílil na zajištění důkazu. Skutečnost, že byl tento návrh označen jako "návrh na předběžné opatření", nic nemění na jeho podstatě, která nesměřovala k mezitímní úpravě účastníků. Jestliže tedy Krajský soud v Brně tento návrh poměřoval optikou podmínek nezbytných pro nařízení předběžného opatření, zcela jistě pochybil, neboť návrh podaný stěžovatelkou je nutné podřadit pod jiný institut s jinými podmínkami jeho uplatnění. Stěžovatelka se dále domnívá, že v důsledku postupu Okresního soudu Brno - venkov při ustanovení opatrovníka nezletilému synovi stěžovatelky, a následného jednání ustanoveného opatrovníka, tj. města Šlapanice, došlo k situaci, kdy její syn nebyl po dobu od 15. 2. 2017, kdy bylo řízení zahájeno, až do dne 23. 3. 2017, kdy nabyl zletilosti, v řízení kýmkoli zastupován, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle §36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i k porušení čl. 32 odst. 1 Listiny zaručujícího zvláštní ochranu dětí a nezletilých. Uvedený stav nastal tak, že soud dne 20. 2. 2017 ustanovil synovi stěžovatelky opatrovníka, ten však na výkon svých povinností rezignoval, nebyl nijak činný a proti svému jmenování podal odvolání a tato situace trvala až do dne 23. 3. 2017, kdy syn stěžovatelky nabyl zletilosti a mohl svá práva v řízení hájit sám.
4. Ústavní soud nejprve považuje za nutné zdůraznit, že sám poskytuje ochranu konstitučně garantovaným právům a svobodám až tehdy, kdy ji nemůže poskytnout jiný orgán veřejné moci. Z toho důvodu je třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli však dílčí rozhodnutí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly všechny dostupné opravné prostředky vyčerpány, pokud právní řád takové prostředky vůbec předvídá (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 292/05 ze dne 29. 9. 2005). Současně dal Ústavní soud ve svých dřívějších rozhodnutích [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 171/04 ze dne 21. 6. 2004, nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171) aj.] najevo, že i při zatímní úpravě poměrů účastníků musí být poskytnuta ochrana jak tomu, kdo o vydání předběžného opatření žádá, tak v rámci ústavních pravidel i tomu, vůči komu opatření směřuje (s ohledem na čl. 4 a 90 Ústavy, podle nichž jsou soudy povolány k ochraně základních práv a svobod). Platí však, že ochrana osoby povinné z předběžného opatření nemůže dosáhnout takové intenzity, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. I když Ústavní soud ve své judikatuře vyjádřil, že některá rozhodnutí prozatímní povahy lze podrobit ústavněprávnímu přezkumu, z povahy věci vyplývá, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti, neboť podstatná část záruk spravedlivého procesu se vztahuje na řízení ve svém celku. Ústavní soud pouze posuzuje, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole dle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny (viz např. již shora uvedený nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999).
5. Ústavní soud je přesvědčen, že v takovém testu ústavnosti napadené usnesení Krajského soudu v Brně obstálo, když je vydáno příslušným orgánem na základě zákona [§76 odst. 1 písm. e), ve spojení s §102 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], a je řádně a přesvědčivě odůvodněno. Podle §76 odst. 1 písm. e) o. s. ř. platí, že předběžným opatřením může být účastníku uloženo, aby něco vykonal, něčeho se zdržel nebo něco snášel. Ve smyslu §102 odst. 1 o. s. ř. může soud nařídit předběžné opatření, je-li třeba po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků nebo je-li po zahájení řízení obava, že by výkon rozhodnutí v řízení posléze vydaného mohl být ohrožen. Stěžovatelka se domáhala u Okresního soudu Brno - venkov nařízení předběžného opatření, kterým měla být mimo jiné uložena orgánu sociálně-právní ochrany dětí Městského úřadu Kuřim povinnost nenakládat s veškerou spisovou dokumentací týkající se tehdy nezletilého M. V. a odevzdat ji jako důkaz soudu, Městskému úřadu Kuřim mělo být uloženo nevykonávat ode dne předběžného opatření funkci opatrovníka tehdy nezletilého M. V. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku stěžovatelce vysvětlil, že orgán sociálně-právní ochrany dětí plní ze zákona funkci opatrovníka (zástupce) nezletilého dítěte v takovém řízení a není jeho účastníkem, přičemž některou z povinností vyjmenovaných příkladmo v ustanovení 76 odst. 1 o. s. ř., včetně povinnosti něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet podle písm. e) tohoto ustanovení lze uložit pouze účastníku řízení. Podle ustanovení §76 odst. 2 o. s. ř. lze předběžným opatřením uložit povinnost někomu jinému než účastníku jen tehdy, lze-li to na něm spravedlivě požadovat. Možnost uložit povinnost třetí osobě přichází v úvahu pouze v případě, že je to nutné pro splnění povinnosti uložené samotnému účastníku řízení, tedy pouze takovou povinnost, která představuje součinnost při splnění povinnosti účastníka. Nesouhlas a výhrady k subjektu, který je rozhodnutím soudu ustanoven opatrovníkem dítěte v řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, lze dle odvolacího soudu vyjádřit pouze opravným prostředkem (odvoláním) proti takovému rozhodnutí. Tato situace ovšem v posuzované věci nenastala, neboť Městský úřad Kuřim, jehož činnost podrobila stěžovatelka ve svých podáních kritice, opatrovníkem dříve nezletilého M. pro toto řízení ustanoven nebyl.
6. Namítá-li stěžovatelka, že její návrh nebyl návrhem na nařízení předběžného opatření podle §76 o. s. ř., nýbrž návrhem na zajištění důkazu podle §78 odst. 1 o. s. ř., konstatuje Ústavní soud, že zajistit důkaz může ve smyslu §78 odst. 1 o. s. ř. soud na návrh v případě, že je zde obava, že později nebude možné důkaz vůbec provést. V návrhu musí být kromě obecných náležitostí uvedeno, jaký důkaz a z jakého důvodu má být zajištěn, jaký význam bude mít důkaz v budoucím řízení, a jakou žalobu účastník následně podá (jaký bude předmět řízení a kdo bude jeho účastníkem). Z obsahu návrhu stěžovatelky, kterým se domáhá uložení povinnosti Městského úřadu Kuřim nenakládat se spisovou dokumentací, odevzdat ji jako důkaz soudu, a nevykonávat ode dne předběžného opatření funkci opatrovníka, je zcela zjevné, že se jedná o návrh na nařízení předběžného opatření podle §76 o. s. ř.
7. S ohledem na shora uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2017, č. j. 13 Co 106/2017-270, zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Brně nedošlo.
8. Pokud jde o rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. 2. 2017, č. j. JMK 20510/2017, jak již Ústavní soud dříve ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 2272/17 ze dne 2. 11. 2017 konstatoval, je mu z úřední činnosti známo, že stěžovatelka napadla rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. 2. 2017, JMK 20510/2017 žalobou u Krajského soudu v Brně, společně s žalobou požádala stěžovatelka o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Obě její žádosti byly usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-97 zamítnuty (výrok I.), a soud vyzval stěžovatelku k zaplacení soudního poplatku ve výši 3 000 Kč (výrok II.). Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-101, však bylo řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastaveno, a stěžovatelka byla poučena, že proti tomuto rozhodnutí lze podat kasační stížnost, což také učinila, a věc je v současné době vedena pod sp. zn. 1 As 331/2017 u Nejvyššího správního soudu. Je tedy zjevné, že ústavní stížností napadeným rozhodnutím Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. 2. 2017, č. j. JMK 20510/2017, ani usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-97, či usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-101, nebyla v době podání ústavní stížnosti právní věc stěžovatelky dosud ukončena, neboť stěžovatelkou zahájené soudní řízení dále pokračuje pod zn. 1 As 331/2017 před Nejvyšším správním soudem. Z toho plyne, že stěžovatelka má možnost domáhat se ochrany všech svých práv v průběhu tohoto pokračujícího řízení. Teprve v případě, pokud by - podle názoru stěžovatelky - konečné rozhodnutí ve věci narušilo její základní ústavně zaručená práva, mohla by se domáhat nápravy prostřednictvím ústavní stížnosti.
9. Výše uvedené dovodil Ústavní soud i pro stěžovatelkou tvrzený zásah orgánu veřejné moci, kdy stěžovatelka podala dne 6. 3. 2017 u Krajského soudu v Brně žalobu, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem Krajského úřadu Jihomoravského kraje, který měl spočívat "v manipulaci se spisy OM 323/02" a "v poskytnutí informací ze spisů neoprávněným osobám". Současně stěžovatelka požádala o osvobození od soudních poplatků a navrhla, aby jí byl ustanoven zástupce z řad advokátů. Krajský soud usnesením ze dne 12. 7. 2017, č. j. 62 A 52/2017-68, ve výroku I. žádost stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků zamítl, ve výroku II. stěžovatelku vyzval, aby ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení tohoto usnesení zaplatila soudní poplatek za žalobu ve výši 2000 Kč, a ve výroku III. zamítl návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce. Proti citovanému usnesení podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č. j. 5 As 221/2017-26, zamítl. Je tedy zřejmé, že také řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem není dosud pravomocně skončeno, neboť poté, co Nejvyšší správní soud rozhodl o zamítnutí kasační stížnosti týkající se zaplacení soudního poplatku a ustanovení zástupce, řízení před Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 62 A 52/2017 pokračuje.
10. Ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. 2. 2017, č. j. JMK 20510/2017, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-97, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-101, proto Ústavní soud shledal nepřípustnou jakožto předčasně podanou.
11. Konečným rozhodnutím ve věci není ani napadené usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2017, č. j. 5 As 221/2017-22, kterým Nejvyšší správní soud nepřiznal odkladný účinek kasační stížnosti stěžovatelky proti shora zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 7. 2017, č. j. 62 A 52/2017-68. Ústavní soud se k povaze rozhodnutí o přiznání odkladného účinku žalobě vyjádřil v celé řadě usnesení (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 665/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. III. ÚS 1972/07 ze dne 27. 8. 2007, usnesení sp. zn. II. ÚS 1269/07 ze dne 1. 11. 2007, usnesení sp. zn. I. ÚS 2636/07 ze dne 6. 2. 2008, usnesení sp. zn. III. ÚS 2263/08 ze dne 18. 12. 2008, usnesení sp. zn. I. ÚS 536/09 ze dne 28. 5. 2009 či z poslední doby usnesení sp. zn. II. ÚS 374/16 ze dne 2. 5. 2016) tak, že se jedná o rozhodnutí, které je dle své povahy dočasné, neboť má pouze omezené trvání a není-li zrušeno soudem, zaniká z moci zákona. Jde tedy toliko o rozhodnutí, které bylo vydáno jakožto dílčí opatření v rámci řízení, přičemž jeho účel a smysl je jen procesní. Závěry vyjádřené v těchto rozhodnutích představují stabilní judikaturu, jíž se Ústavní soud řídil i v souzené věci. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nebylo rozhodnutím konečným, podstatou přezkumu tohoto dílčího opatření v rámci soudního řízení může být jen omezený test ústavnosti, tj. posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole. Napadené usnesení Nejvyšší správní soud vydal na základě §107 odst. 1, ve spojení s §73 odst. 2 s. ř. s., mělo tedy zákonný podklad. Nejvyšší správní soud v bodě 6 odůvodnění napadeného usnesení v dostatečné míře uvedl důvody, na kterých své rozhodnutí založil, omezeným testem ústavnosti proto toto rozhodnutí Nejvyššího správního soudu prošlo.
12. Ústavní soud vzal na vědomí, že zástupce stěžovatelky, který ji v řízení před Ústavním soudem zastupoval, a který sepsal, respektive doplnil ústavní stížnost, dne 1. 12. 2017 vypověděl stěžovatelce plnou moc ze dne 2. 11. 2017. Ústavní soud na odstranění vady nedostatku právního zastoupení v této fázi řízení netrval, neboť na jeho závěrech o nepřípustnosti, resp. zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti by ani bezvadná ústavní stížnost ničeho nezměnila. Obdobně postupoval Ústavní soud ve věcech stěžovatelky vedených pod sp. zn. II. ÚS 2269/17 a I. ÚS 2268/17.
13. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 8. 2017, č. j. 13 Co 106/2017-270, a proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2017, č. j. 5 As 221/2017-22, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, a v části směřující proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 6. 2. 2017, č. j. JMK 20510/2017, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-97, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 8. 2017, č. j. 62 A 51/2017-101, ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, byl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut i návrh na zrušení části v záhlaví citovaných právních předpisů. Jde totiž o návrh akcesorický, který sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2012
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu