ECLI:CZ:US:2017:2.US.2873.17.1
sp. zn. II. ÚS 2873/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Petry Fenikové, advokátky, se sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, proti vyrozumění Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy, odboru služby dopravní policie, č. j. KRPA-219832-10/ČJ-2017-0000DI ze dne 20. června 2017, za účasti Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie hlavního města Prahy, odboru služby dopravní policie, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 9. 2017 stěžovatelka brojí proti v záhlaví uvedenému vyrozumění policejního orgánu s tvrzením, že způsobem vyřízení jejího podnětu a vydáním pokutového bloku došlo k zásahu do jejího práva na spravedlivý a řádný proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že stěžovatelce byla dne 8. 6. 2017 policistou oddělení dopravních nehod, odboru služby dopravní policie Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy uložena v blokovém řízení za naplnění skutkové podstaty přestupku dle ustanovení §125c odst. 1 písm. f) bod 8 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o silničním provozu"), bloková pokuta v částce 1 000 Kč.
3. Dne 13. 7. 2017 podala stěžovatelka podnět k přezkumu zkráceného blokového řízení (blok série GD/2014 č. D2297750), v němž se domáhala zrušení předmětného rozhodnutí a alternativně prohlášení o jeho nicotnosti. Napadeným vyrozuměním správního orgánu bylo stěžovatelce sděleno, že po prošetření příslušné spisové dokumentace nebyl shledán podnět důvodným, neboť nebyly zjištěny žádné nové okolnosti (rozpor se zákonem v oblasti blokového řízení), které by pro svoji povahu umožňovaly změnu nebo zrušení uložené pokuty ve smyslu §97 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád").
4. Stěžovatelka rekapituluje průběh zkráceného řízení i obsah sdělení o vyřízení jejího podnětu k přezkumnému řízení, s nímž nesouhlasí. Namítá, že pokutový blok nesplňuje pro nečitelnost veškeré náležitosti kladené na něj ustanovením §85 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen "přestupkový zákon"), a nebyl vydán v souladu se zákonem, neboť z něho není zřejmé, na jakém místě byl přestupek spáchán, ani datum jeho vystavení a převzetí. Takové rozhodnutí nemůže dle jejího názoru vyvolat zákonem předvídané následky. Dále hodnotí jako zákonem nepodložený závěr policejního orgánu, který bez bližšího odůvodnění tvrdí, že stěžovatelkou předestřený průběh nehodového děje je s ohledem na konstrukci autobusu technicky nepřijatelný. Stěžovatelka setrvává na svém závěru, že skutkový stav nebyl spolehlivě zjištěn, přičemž se domnívá, že měl být zajištěn kamerový záznam.
5. Po zvážení stížnostních námitek dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci m. j. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Povinnost ústavněprávní argumentace však není naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě příslušných státních orgánů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. V posuzovaném případě však žádný důvod k zásahu neshledal.
7. Co do stěžovatelkou tvrzených nedostatků pokutového bloku postačí odkázat na odůvodnění napadeného přípisu, jímž byla stěžovatelka informována o výsledku prošetření jejího podnětu k zahájení přezkumného řízení. Příslušný správní orgán se totiž uvedenou námitkou dostatečně zabýval, přičemž vysvětlil, proč ji neshledal důvodnou. I dle názoru Ústavního soudu je z pokutového bloku (který je připojen k ústavní stížnosti) i přes jeho horší čitelnost zřejmé, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení uložena, nechybí ani uvedení doby, místa a stručného popisu přestupkového jednání stěžovatelky, datum vystavení pokutového bloku a potvrzení jeho převzetí stěžovatelkou, včetně jejího podpisu. Pokud tedy správní orgán uzavřel, že uvedené rozhodnutí vydané v blokovém řízení nepovažuje za nicotné jednak proto, že bylo vydáno příslušným správním orgánem (což stěžovatelka ani nezpochybňovala), a jednak proto, že netrpí vnitřní rozporuplností, právní či faktickou neuskutečnitelností či jinou vadou, z ústavního hlediska je jeho závěr akceptovatelný, neboť samotná horší čitelnost pokutového bloku, která je obecně dána podmínkami, za nichž je takové rozhodnutí na místě vyplňováno, není schopna zpochybnit jeho způsobilost být podkladem pro další rozhodování (zápis bodů do registru, exekuční řízení k vymožení uložené pokuty). Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani netvrdí, že by rozhodnutí v blokovém řízení vydal správní orgán s absolutním nedostatkem pravomoci či absolutní nepříslušnosti, nebo že by toto rozhodnutí trpělo zásadními nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy jako je absolutní nedostatek formy, či že by bylo nesmyslné, což by jedině mohlo vést k závěru, že jde o nicotný právní akt.
8. Stran námitky o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu ohledně průběhu dopravní nehody je vhodné uvést, že zahájení i konání blokového řízení je fakticky v dispozici osoby obviněné z přestupku. Právě této osobě je totiž umožněno, aby za situace, kdy považuje přestupek za spolehlivě zjištěný a souhlasí s ukládanou sankcí, bylo o něm vedeno pouze zkrácené - blokové - řízení, a naopak, aby za situace, kdy nemá přestupek za prokázaný a nesouhlasí s pokutou, využila svého práva na to, aby spáchání přestupku bylo správním orgánem prokazováno. Pokud tedy správní orgán dospěl k závěru, že vystavením pokutového bloku, který stěžovatelka osobně podepsala, čímž s ním vyslovila souhlas, bylo toto rozhodnutí vydáno v souladu s ustanovením §84 a násl. přestupkového zákona, a že se tím stěžovatelka vzdala práva na projednání věci ve správním řízení i v následném řízení před správními soudy, takový závěr nevykazuje znaky nepřípustné libovůle a je ústavně akceptovatelný (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3669/10 ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 3252/13 ze dne 6. 11. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
9. Toliko nad rámec uvedeného lze doplnit, že nepřípustnost žaloby proti rozhodnutím navazujícím na blokové řízení není absolutní. V usnesení č. j. 1 As 21/2010-65 ze dne 21. 3. 2013 (publ. pod č. 2838/2013 Sb. NSS) rozšířený senát Nejvyššího správního soudu dovodil, že je možné cestou obnovy řízení podle §100 odst. 1 písm. a) správního řádu zpochybnit, že byl vůbec dán souhlas účastníka řízení se zjištěním přestupku a uložením sankce. O takovou argumentaci však stěžovatelka svou ústavní stížnost (ani podnět k přezkoumání zkráceného blokového řízení) neopírá.
10. Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý a řádný proces dle čl. 36 a násl. Listiny, jehož se stěžovatelka dovolává, napadeným vyrozuměním o vyřízení podnětu k zahájení přezkumnému řízení zjevně nedošlo.
11. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu