ECLI:CZ:US:2017:2.US.3039.16.1
sp. zn. II. ÚS 3039/16
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka - ze dne 23. května 2017 sp. zn. II. ÚS 3039/16 ve věci ústavní stížnosti L. Ž., zastoupené Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. prosince 2010 č. j. 17 C 487/2010-21 a rozsudku téhož soudu ze dne 15. února 2010 č. j. 19 C 463/2009-15, jimiž byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částky jízdného s přirážkou a náhrady nákladů řízení, za účasti Okresního soudu Plzeň-město jako účastníka řízení a Plzeňských městských dopravních podniků, se sídlem Denisovo nábřeží 920/12, Plzeň, jako vedlejšího účastníka řízení.
I. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. února 2010 č. j. 19 C 463/2009-15 bylo porušeno základní právo stěžovatelky podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. února 2010 č. j. 19 C 463/2009-15 se proto ruší.
III. Řízení o ústavní stížnosti se ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. prosince 2010 č. j. 17 C 487/2010-21 zastavuje.
Odůvodnění:
I. Rekapitulace obsahu napadených rozhodnutí a průběhu řízení před obecnými soudy
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručených práv podle čl. 38 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, jakož i podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. února 2010 č. j. 19 C 463/2009-15 byla žalované (stěžovatelce) uložena povinnost zaplatit žalobci (Plzeňské městské dopravní podniky, a. s.) částku ve výši 1 006 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč (výrok II), vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná částka představovala nezaplacené jízdné ve výši 6 Kč a přirážku k jízdnému ve výši 1 000 Kč, neboť žalovaná se při cestě prostředkem městské hromadné dopravy dne 23. října 2008 neprokázala při přepravní kontrole platným jízdním dokladem. Soud vyhověl žalobci i ve vztahu k příslušenství pohledávky, které žalobci přiznal v souladu s §517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
3. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. prosince 2010 č. j. 17 C 487/2010-21 byla žalované (stěžovatelce) uložena povinnost zaplatit žalobci (Plzeňské městské dopravní podniky, a. s.) částku ve výši 3 018 Kč s příslušenstvím (výrok I) a náhradu nákladů řízení ve výši 8 520 Kč (výrok II), vše do 3 dnů od právní moci rozsudku. Žalovaná částka představovala nezaplacené jízdné ve výši 18 Kč (3 x 6 Kč) a přirážku k jízdnému ve výši 3 000 Kč (3 x 1 000 Kč) za 3 jízdy městkou hromadnou dopravou bez platného cestovního dokladu ve dnech 1. října 2009 a 6. října 2009.
4. Z obsahu napadených rozhodnutí, jakož i z vyžádaných spisů Okresního soudu v Plzni dále vyplývá, že v době podání žalob bylo žalované 7, resp. 8 let, pročež byla žalovaná v řízení zastoupena zákonným zástupcem, a to svou matkou A. J. Zákonná zástupkyně žalované však v řízení zůstala zcela pasivní, neboť na výzvy k vyjádření k žalobám vůbec nereagovala a jednání se nezúčastnila, a proto bylo rozhodnuto v její nepřítomnosti.
II. Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím s tvrzením, že došlo k zásahu do práva na spravedlivý proces a v jeho rámci k odnětí možnosti jednat před soudem a být přítomen projednání věci (čl. 38 odst. 2 Listiny) a dále bylo zasaženo do práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).
6. Stěžovatelka úvodem poukazuje na to, že je dosud nezletilá a předběžným opatřením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. října 2015 č. j. 15 Nc 3615/2015-10 byla umístěna do Dětského domova DOMINO a následně rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. prosince 2015 sp. zn. 99 P 29/2002 byla nařízena její ústavní výchova. O ústavní stížností napadených rozhodnutích se dověděla teprve v době, kdy byla umístěna do ústavní výchovy poté, co její právní zástupkyně podala u Okresního soudu Plzeň-město žádost o lustraci a na jejím základě byl stěžovatelce dne 12. července 2016 doručen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. prosince 2010 č. j. 17 C 487/2010-21 a dne 15. července 2016 rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. února 2010 č. j. 19 C 463/2009-15. Až z těchto doručených rozsudků stěžovatelka zjistila, že byla zastoupena v řízení svou matkou, která se však o ni nedokázala postarat, pročež byla stěžovatelce nařízena ústavní výchova. Rovněž poukazuje na střet zájmů mezi matkou a stěžovatelkou, pro který měla být vyloučena ze zastupování.
7. Stěžovatelka si je vědoma bagatelnosti projednávané věci, nicméně se domnívá, že tato rozhodnutí jednak v součtu i s náklady řízení tuto hranici převyšují, jednak je vzhledem k osobním a majetkovým poměrům stěžovatelky za bagatelní považovat nelze.
8. Zásah do práva na spravedlivý proces spočívající v odnětí možnosti jednat před soudem a být přítomen v projednání věci spatřuje v tom, že soud s ní v řízení vůbec nejednal, o žalobách se vůbec nedověděla, a nemohla se tedy vůbec vyjádřit k žalobním tvrzením a prováděným důkazům a neměla možnost sama navrhovat důkazy a uvádět rozhodné skutečnosti. Místo toho soud jednal s její matkou jakožto zákonnou zástupkyní, přestože existovaly okolnosti, které takové zastoupení vylučovaly. Těmito okolnostmi byl v prvé řadě střet zájmů mezi matkou a stěžovatelkou ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, neboť to měla být matka, která měla povinnost žalovanou částku za stěžovatelku zaplatit. Dále stěžovatelka argumentuje účelem institutu zastoupení účastníka, jímž je zajištění řádného výkonu práv a povinností. Pokud matka stěžovatelky nebyla schopna se o nezletilou stěžovatelku postarat a zajistit jí alespoň základní potřeby, pročež byla stěžovatelka následně svěřena do ústavní výchovy, tím spíše nemohla matka stěžovatelky ani hájit její zájmy v probíhajícím soudním řízení. Skutečnost, že stěžovatelka nebyla v řízení řádně zastoupena, musela být přitom soudu známa z přístupu matky stěžovatelky, která na žaloby nikterak nereagovala a se soudem nekomunikovala. Za této situace nemělo být v řízení pokračováno bez toho, aby byla stěžovatelka řádně zastoupena opatrovníkem ve smyslu §29 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). V této souvislosti poukazuje stěžovatelka na nálezy Ústavního soudu ze dne 21. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14 (N 74/81 SbNU 285), ze dne 19. února 2014 sp. zn. I. ÚS 3304/13 (N 18/72 SbNU 217) či nálezy ze dne 31. května 2016 sp. zn. II. ÚS 2748/15 (N 98/81 SbNU 591) a ze dne 12. července 2016 sp. zn. III. ÚS 2736/15 (N 125/82 SbNU 45).
9. Stěžovatelka rovněž nebyla o projednávání věci nikterak informována a do řízení jakkoliv zapojena, čímž také došlo k odnětí možnosti být přítomen jednání před soudem. Soud na jedné straně, aniž by zkoumal, zda by stěžovatelka nebyla schopná vyjádřit své názory, ji vyloučil z účasti na řízení. V této souvislosti uvádí, že i na tento případ lze aplikovat závěry vyplývající z výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3304/13, který se týká také devítiletého účastníka řízení.
10. Stěžovatelka dále vyslovuje přesvědčení, že napadenými rozsudky bylo zasaženo i do jejího práva na ochranu vlastnictví, když vedlejšímu účastníkovi řízení byla k tíži stěžovatelky přiznána náhrada nákladů za činnost, kterou nelze podle ustálené judikatury považovat za poskytování právní pomoci, ale pouze automatizovanou činnost. Stěžovatelka zdůrazňuje, že obě řízení byla zahájena typizovaným formulářovým návrhem, jak bylo popsáno v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. března 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), v němž byl rovněž vyjádřen názor, že vzhledem k principu proporcionality mezi výší vymáhané částky a náhradou nákladů řízení je spravedlivé určit výši odměny za zastupování jako ekvivalent jednonásobku vymáhané částky.
11. Stěžovatelka v podání ze dne 20. ledna 2017 vzala ústavní stížnost zpět ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. prosince 2010 č. j. 17 C 487/2010-21, a to z důvodu uzavření dohody o narovnání se žalobcem.
III. Rekapitulace vyjádření účastníků
12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření Okresnímu soudu Plzeň-město a žalobci.
13. Soudkyně 19 C Okresního soudu Plzeň-město JUDr. Jana Tlustá ve vyjádření pouze popsala okolnosti vedoucí k zahájení sporu. Poukazuje na to, že vydaný platební rozkaz se nepodařilo do vlastních rukou zákonné zástupkyně stěžovatelky doručit, a proto byl zrušen. Na následnou výzvu pak zákonná zástupkyně nereagovala, proto soud postupoval dle tehdy platné právní úpravy a věc rozhodl, aniž by nařizoval jednání. Co se týká pobytu zákonné zástupkyně, soud uvedl, že v době doručování soudních písemností měla matka stěžovatelky vedeno trvalé bydliště na adrese, kam jí bylo doručováno. Nezletilá stěžovatelka spolu se svým bratrem byla do ústavní výchovy umístěna až v roce 2015. Do umístění do ústavní výchovy však byla v péči matky jako své zákonné zástupkyně.
14. Soudce oddělení 17 C Okresního soudu Plzeň-město JUDr. Petr Kulawiak uvádí, že ze spisu se nikterak nepodává, že by stěžovatelka nebyla v době, kdy bylo vedeno řízení, řádně zastoupena svojí matkou. K tomu podotýká, že ústavní výchova byla u stěžovatelky nařízena až 4 roky po vynesení napadeného rozsudku. Stěžovatelka nebyla obesílána soudem s ohledem na předpokládanou mentální kapacitu (v době rozhodování soudu jí bylo 9 let). Soudu nebyla známa žádná indicie, že by matka nevykonávala řádně svá rodičovská práva.
15. Žalobce se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
16. Stěžovatelka v replice k vyjádřením účastníků řízení uvádí, že nesouhlasí s jejich názorem, že postup Okresního soudu Plzeň-město byl v souladu s tehdy platnou právní úpravou. Stěžovatelka poukazuje na názor vyplývající z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. února 2017 sp. zn. I. ÚS 1775/14 (N 29/84 SbNU 349), který se týkal obdobné věci a z něhož lze dovodit, že mezi stěžovatelkou a její matkou existoval střet zájmů, neboť povinnosti uložené stěžovatelce měly být uloženy nikoliv povinné, nýbrž její matce.
IV. Posouzení včasnosti ústavní stížnosti
17. V prvé řadě Ústavní soud poukazuje na to, že se ústavní stížností zabýval toliko ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. února 2010 č. j. 19 C 463/2009-15, neboť ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. prosince 2010 č. j. 17 C 487/2010-21 vzala stěžovatelka svoji ústavní stížnost zpět, a proto bylo v tomto případě řízení zastaveno podle §77 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
18. Ústavní soud se nejprve zabýval včasností ústavní stížnosti. Pro posouzení včasnosti jsou relevantní závěry vyplývající z nálezu ze dne 21. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3598/14 a ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. III. ÚS 3055/16 (N 250/83 SbNU 895; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz/). Z vyžádaných spisů má Ústavní soud ve stávající věci za prokázané, že po celou dobu probíhajícího řízení nebylo se stěžovatelkou, jež byla tou dobou nezletilá (ve věku 7 až 9 let), jednáno přímo, nýbrž bylo jednáno s její matkou jakožto její zákonnou zástupkyní, které bylo také doručováno. Ústavní soud nemá důvod nevěřit tvrzení stěžovatelky, že se o existenci napadených rozhodnutí dověděla až poté, co její právní zástupkyně podala u Okresního soudu Plzeň-město žádost o lustraci a na jejím základě byl stěžovatelce dne 15. července 2016 doručen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. února 2010 č. j. 19 C 463/2009-15. Tento den byl proto z pohledu Ústavního soudu rozhodný pro počátek běhu lhůty k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012), která tak s ohledem na výše uvedené byla podána včas.
19. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti mj. namítá odnětí možnosti jednat před soudem, což je důvod, pro který by mohla být podána žaloba pro zmatečnost, je třeba, aby se Ústavní soud vyjádřil i k otázce přípustnosti ústavní stížnosti. V této souvislosti však Ústavní soud připomíná rovněž závěry plynoucí z výše citovaných nálezů sp. zn. I. ÚS 3598/14 a sp. zn. III. ÚS 3055/16, v nichž uvedl, že žaloba pro zmatečnost, ať již podaná na základě §229 odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. prosince 2012, nebo podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř., v tomto případě nepředstavuje efektivní prostředek nápravy pro odstranění namítaných pochybení. To proto, že žaloba pro zmatečnost podaná z důvodu dle §229 odst. 3 o. s. ř. v rozhodném znění není přípustná a v případě žaloby podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. objektivní lhůta pro její podání (§234 odst. 2 o. s. ř.) uplynula dříve, než měla stěžovatelka možnost se s napadenými rozhodnutími seznámit. Z uvedených důvodů nelze považovat ústavní stížnost za nepřípustnou z důvodu nevyčerpání procesních prostředků nápravy.
V. Vlastní posouzení ústavní stížnosti
20. Ústavní soud po zvážení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a po prostudování napadených rozhodnutí a připojených spisů dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. února 2010 č. j. 19 C 463/2009-15 důvodná.
21. Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a proto jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, které přísluší právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce.
22. Ústavní soud i v nyní projednávané věci vychází ze závěrů vyslovených v již zmíněném nálezu sp. zn. I. ÚS 3598/14 a dalších. Dle nich je součástí zásad spravedlivého procesu podle čl. 38 odst. 2 Listiny i právo každého, aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy aby mu bylo ve vlastní věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem jednat. Toto právo má jakákoliv fyzická nebo právnická osoba, což však ještě neznamená, že je může v příslušném řízení kdokoliv i samostatně uplatňovat. V případě fyzické osoby, jež s ohledem na svůj nízký věk nebo zdravotní stav není schopna porozumět významu předmětného řízení a projevovat v něm vážně svou vůli, je nezbytné její zastoupení osobou, která bude uplatňovat její práva a hájit její zájmy. Je-li účastníkem řízení nezletilé dítě, vztahuje se na toto řízení povinnost státu plynoucí z čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, podle něhož musí být nejlepší zájem dítěte předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí (odst. 1) a musí mu být zajištěna taková ochrana a péče, jaká je nezbytná pro jeho blaho (odst. 2). Nezletilé dítě tedy musí požívat ochrany i v rámci soudního řízení a nelze je považovat za účastníka řízení plně srovnatelného s dospělým. Je naopak pravidlem, že nezletilé děti nemají plnou procesní způsobilost, přičemž opačný závěr lze přijmout pouze v konkrétních, zcela výjimečných situacích a vždy je nutno jej řádně odůvodnit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 1041/14 (N 217/75 SbNU 431)].
23. K naplnění výše uvedených základních práv v občanském soudním řízení stanoví občanský soudní řád, že fyzická osoba, která nemůže před soudem jednat samostatně, musí být zastoupena svým zákonným zástupcem nebo opatrovníkem (§22 o. s. ř.). Odpověď na otázku, kdo může jednat před soudem samostatně, pak vyplývá z hmotněprávních předpisů, přičemž rozhodující je svéprávnost účastníka řízení (dříve způsobilost k právním úkonům), resp. rozsah jejího případného omezení (§20 o. s. ř.). Tím není dotčeno právo nezletilého dítěte, aby bylo vyslyšeno (ať už přímo, nebo prostřednictvím zástupce), pokud je schopno formulovat své názory a řízení se ho dotýká, a aby jeho názorům byla věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni vyspělosti (čl. 12 Úmluvy o právech dítěte).
24. Z hmotněprávních předpisů vyplývá, že v případě nezletilého dítěte je primární jeho zastoupení zákonným zástupcem. Skutečnost, že v řízení před obecnými soudy, jehož účastníkem je nezletilý, je jednáno s jeho rodičem jako zákonným zástupcem, však nevylučuje vznik situace, kdy na takovéto zastoupení nebude možné s ohledem na zájem nezletilého nahlížet jako na řádné. Bude tomu tak i tehdy, jestliže zákonný zástupce nezletilého reálně nezastupoval, neboť se mu fakticky nepodařilo doručit písemnosti na žádnou známou adresu. V takovémto případě je povinností obecného soudu vždy zvážit, zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 o. s. ř., přičemž pochybení v tomto ohledu má za následek porušení práva tohoto účastníka řízení podle čl. 38 odst. 2 Listiny, tj. aby byla jeho věc projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, tedy aby mu bylo ve vlastní věci, kdy je rozhodováno o jeho právech a povinnostech, umožněno před soudem jednat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. III. ÚS 3055/16).
25. Ústavní soud dále v nálezu ze dne 7. března 2017 sp. zn. IV. ÚS 1669/14 (N 40/84 SbNU 459) vyslovil, že pokud zákonný zástupce zastupuje nezletilého pouze formálně a nečiní potřebné procesní úkony k ochraně jeho práv, jedná v rozporu s jeho zájmy, jakož i samotným účelem zastoupení. S ohledem na omezenou schopnost porozumět významu řízení nezletilý navíc nemusí mít vůbec možnost na nečinnost svého zákonného zástupce upozornit nebo se proti ní bránit, ačkoliv případný nepříznivý výsledek řízení půjde k jeho tíži. Povinností obecného soudu je proto vždy zvážit, zda v konkrétní věci nejde právě o tuto situaci a zda nejsou splněny podmínky pro ustanovení opatrovníka podle §29 odst. 1 o. s. ř.
26. Jak se podává z vyžádaného spisu, stěžovatelka byla v průběhu řízení zastoupena svým zákonným zástupcem, a to svou matkou A. J., s níž soud rovněž komunikoval. Zákonná zástupkyně stěžovatelky však v řízení zůstala zcela pasivní, když jí bylo v rámci soudního řízení doručeno toliko usnesení Okresního soudu Plzeň- město ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 19 C 463/2009-8, jímž se zrušuje platební rozkaz, a usnesení rovněž ze dne 10. listopadu 2009 č. j. 19 C 463/2009-9 s výzvou, aby se účastníci vyjádřili k žalobě (vzor o. s. ř. 080), a pokud tak neučiní, bude soud předpokládat, že uplatněný nárok zcela uznávají a souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Na tuto výzvu zákonná zástupkyně stěžovatelky nikterak nereagovala, k vyhlášení rozsudku se nedostavila a rozsudek jí ani nebyl doručen, resp. si jej na adrese, kam jí bylo doručováno, nepřevzala. Následně byl proto rozsudek vyvěšen na úřední desce soudu.
27. Ústavní soud dospěl k závěru, že v projednávané věci Okresní soud Plzeň-město ve světle výše citovaných nálezů uváděným povinnostem stran zvažování řádnosti zastoupení stěžovatelky jejím zákonným zástupcem nedostál. Je sice pravda, že matka stěžovatelky si převzala žalobu i s výzvou ke sdělení, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto bez nařízení jednání. Toto byl však v průběhu celého soudního řízení její jediný aktivní úkon, který učinila, a který byl spíše v neprospěch zájmu jí zastupované stěžovatelky, neboť tímto úkonem soud víceméně přesvědčila o tom, že zájmy stěžovatelky budou řádně hájeny. Jinak matce stěžovatelky nebyl doručen platební rozkaz, pročež musel být následně zrušen, na výše uvedenou výzvu nikterak nereagovala a napadený rozsudek jí taktéž nebyl řádně doručen (došlo toliko k vyvěšení rozhodnutí na úřední desce soudu). Všechny tyto uvedené okolnosti v celkovém kontextu ukazovaly na to, že stěžovatelce nemusí být poskytována dostatečná ochrana v probíhajícím soudním řízení. Za této situace proto neměl Okresní soud Plzeň-město pokračovat v řízení, aniž by zvažoval zastoupení stěžovatelky opatrovníkem. Jeho neustanovení mělo za následek, že stěžovatelce bylo znemožněno v řízení před obecným soudem jakkoliv jednat, což je zmatečnostní vada, která se s ohledem na s ní spojené porušení základního práva stěžovatelky podle čl. 38 odst. 2 Listiny promítá i do ústavněprávního posouzení napadeného rozsudku.
28. Ústavní soud dále připomíná závěry vyplývající z nálezu ze dne 15. února 2017 sp. zn. I. ÚS 1775/14, který se rovněž týkal vymáhání pohledávek z jízdy bez platného cestovního dokladu u nezletilého dítěte, v němž Ústavní soud mj. vyslovil, že obecné soudy též musí při svém rozhodování chránit zájem dítěte, aby do dospělosti nevstupovalo se závazky, jež pro něj mohou mít rdousící efekt.
29. Ústavní soud uzavírá, že nikterak nepředjímá výsledek řízení poté, co bude se stěžovatelkou řádně jednáno, nicméně bude na Okresním soudu Plzeň-město, aby zohlednil její argumentaci jak ve vztahu k věci samé, tak zejména ohledně přiměřenosti výše nákladů řízení, kterou rozporovala s ohledem na formulářovou povahu této žaloby a závěry vyplývající z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3923/11, na který stěžovatelka rovněž v ústavní stížnosti poukazovala. V této souvislosti Ústavní soud podotýká, že není smyslem tohoto rozhodnutí, aby obhajovalo nebo navádělo účastníky právních vztahů k vyhýbání se plnění jejich povinností, případně zpochybňovalo právo věřitele na vymáhání pohledávky, nicméně musí existovat proporcionální vztah mezi výší vymáhané pohledávky a výší nákladů řízení (ať již nákladů nalézacího řízení, nebo exekučního), které musí žalovaný, popř. povinný nést.
30. Z důvodu porušení základního práva stěžovatelky zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti zčásti vyhověl a napadený rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. února 2010 č. j. 19 C 463/2009-15 podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Ústavní soud tak rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu). Ve vztahu k rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 6. prosince 2010 č. j. 17 C 487/2010-21 pak bylo řízení o ústavní stížnosti podle §77 zákona o Ústavním soudu zastaveno.